Před třemi lety to začalo. Měl nateklé kotníky a cítil se nezvykle unavený. Následoval horor: nefungující ledviny, dvě mozkové mrtvice, pásový opar. Dobrých 10 měsíců strávil v nemocnici.
"Kdybych hazardoval se životem, nevracel bych se," říká usměváček, který měl našlápnuto ke slušné kariéře.
Vychovala ho Slavia, za Žižkov hrál v 18 ligu, koupil ho anglický West Ham... Teď je mu 25 a je rád, že žije. Při rozhovoru si objedná tři deci malinovky, pak ještě jednou. Po tréninku na Žižkově je vyprahlý. Jenže do večera už může maximálně čtyři deci, vícmu špatné ledviny nedovolí.
Když v pátek večer usedl k dialýze, při které mu během šesti hodin kompletně vyčistili tělo, věřil, že v neděli vyběhne k zápasu.
Musí si týden počkat, nedostal od svazu povolení kvůli nesrovnalostem s minulým přestupem. Lékaři mu fotbal nezakázali. "Na zápas s Varnsdorfem jsem byl strašně natěšený, přiznávám. Tři roky se ve mně hromadí energie, která nemůže jít ven tak, jak jsem byl dřív zvyklý. Jsem trochu jako jaderná elektrárna," vtipkuje chlapík s jizvami na rukou, na těle i na srdci: "Ale co... Když už jsem čekal tři roky, týden mě nerozhází."
Dnes musí na dialýzu znovu, pak ve středu a zase v pátek. Než se najde vhodný dárce ledviny.
Petře, kolik ještě musíte denně spolykat prášků?
27, ale bylo hůř. Doma to vypadalo jako v lékárně. To víte, nejhorší je jídlo, ve kterém je spousta nečistot. Draslík, fosfor... Na to musím užívat vazače, které nečistoty stáhnou, a já je pak vymočím. Nesmím broskve, v banánech je moc draslíku, v melounech zase voda. Nesmím zeleninové saláty ani mléčné výrobky, v kuřeti je příliš bílkovin.
A to chcete hrát fotbal?
Chci, protože fotbal je můj život. Když mi před třemi lety řekli, že mám utrum, chtěl jsem se vzepřít osudu. Nikdy se nevzdávám.
Tělo vás na hřiště pustit nechtělo. Kolik večerů jste proplakal?
Hafo, bylo mi zle. Hlavně při fotbale, když jsem třeba večer zapnul Ligu mistrů a vzpomínal: Proti tomu jsem hrál, ten mi přihrával, toho znám. Teď ve středu jsem sledoval přátelák Anglie, za kterou nastoupil Bobby Zamora, který mi před pěti lety v šatně West Hamu povídal: Hele, pojď se podívat, co jsem si koupil k narozeninám, dneska je mi 24. Došli jsme na parkoviště a vedle mojí škodovky stál jeho vyleštěný Aston Martin.
Měl jste kariéru solidně rozjetou. Pořád se trápíte tím, co se stalo?
Nekoukám dozadu, nesmím. Žiju, ráno jdu na trénink, odpoledne vedu trénink žáčků, je mi krásně.
Nedávno jste přitom byl na dně.
Ještě níž! Ale chvíle, ve kterých bych si chtěl nedejbože sáhnout na život, byly tak dvě. Měl jsem pocit, že to nemůžu zvládnout.
Bál jste se smrti?
Spíš jsem měl strach, že zůstanu na obtíž. To nesnáším ze všeho nejvíc. Po mozkové mrtvici mě lékaři varovali, že můžu ochrnout.
Jak se to přihodilo?
Byl jsem v nemocnici kvůli oteklým ledvinám a zkolaboval tam. Nikdo netušil, že mám 11milimetrovou díru v srdci. Kapička krve proletěla mezi srdečními síněmi až do mozku a bylo zle. Seriál Přátelé, který jsem sledoval, se mi rozmazal před očima, tak jsem zavolal sestřičku a huhlal na ni: Eiháeie. Myslela si, že si dělám legraci. Ani napsat jsem jí to nedokázal, tužka zvládla načmárat jen jednu čárku. Sakra, jak se ta tužka drží? A jak se píše slovo blbě?
Co bylo pak?
Srdce mi zavřeli a zhruba za čtyři dny přišla ještě jedna lehčí mrtvička. Po ní jsem zjistil, že se mi z mozku úplně vytratila francouzština a angličtina. Angličtinu jsem se naučil znovu, do francouzštiny se mi zatím nechce.
Lékaři si o vás musí vyprávět legendy, že?
V Česku není nikdo s podobným vývojem. Třeba jsem měl komplikace s draslíkem. Při sedmi milimolech na litr selhává srdce, já měl 9,4 a žil si skoro normálně. Jen mě trochu brněly ruce. Doktorka se zděsila, když to při kontrole zjistila. Tlak jsem měl 210 na 140, rovnou si mě v nemocnici nechali. Místo zástavy srdce jsem ležel v posteli a hrál si smíčem.
Přežil jste svou smrt?
Říkají mi to, ale já myslím, že smrt by vypadala jinak.
Prožil jste šílené věci, přitom vypadáte naprosto nad věcí. Vzpomenete si, kdy vám bylo nejhůř?
Když jsem si myslel, že jsem zdravý, ale tělo se vzbouřilo. Jednou mě pustili z Motola jako zdravého a za tři dny jsem byl zpátky. Čtyřicítky horečky, hlava blouznila. Při výměně krve se mi pod náplastí udělala vodička plná bakterií. Dostal jsem infekci a hořelo mi celé tělo. Týden na mě nosili kostky ledu, polykal jsem antibiotika a poslali na mě psycholožku, abych si nic neudělal. To mi bylo vážně špatně.
Co vás hnalo vpřed?
Láska k fotbalu. Fakt. I když mi na začátku fotbal zakázali, nechtěl jsem to vzdát. Když mi bylo 15, učil jsem se na kuchaře. V prváku jsem byl na praxi a majitel restaurace si mě zavolal do lokálu. Byly čtyři hodiny a já potřeboval na trénink. On povídá: Pane Mikolanda, budete si vydělávat fotbalem, nebo kuchařinou? Chtěl mě ztrapnit, ale já měl jasno: Fotbalem, pane šéf! Týden mě dusil, trénink byl passé.
Jenže drsný šéf není nic proti těžké nemoci.
Princip je stejný. Šéf ani nemoc mě nemohli zastavit. Jasně, říkal jsem si: Proč zrovna já? Co jsem komu udělal? Ale pak vyjdete v Motole na chodbu, kde se kolem vás potácí pacienti bez nohou, bez rukou, a řeknete si: Spousta lidí je na tom hůř než ty, tak nefňukej. Nic ti nechybí, jen ti ledviny fungují na 40 procent.
Ale to je přece fatální problém.
Mně přijde fatální, když běžíte po hřišti a bum! Padnete mrtvý, protože máte nezjištěnou srdeční vadu.
Stejně: kolikrát vám při návratu řekli kamarádi, že jste sebevrah?
A víte, že ani jednou? Spíš slýchám: Hele, a ty se nebojíš? Být tebou, strach bych měl.
Jak reagujete?
Říkám: Pánové, fotbal je můj život. Vás může srazit auto, když půjdete naproti nakoupit do sámošky. Já nehazarduju, všechna fyzická vyšetření jsou v pořádku.
Petr MikolandaFotbalový útočník, jehož kariéru na tři roky zastavily potíže s ledvinami a dvě mozkové mrtvice. V neděli by měl nastoupit za Žižkov proti Kladnu ve 2. lize. "Musím poděkovat trenéru Pulpitovi a šéfovi klubu panu Vinšovi, že mi dali šanci," říká 25letý Mikolanda. Klubu přitom dluží 8 milionů korun. Je to trest za to, že se v roce 2006 zWest Hamu nevrátil do Žižkova, ale šel do Mladé Boleslavi. Případ bude dnes řešit smírčí komise svazu. Mikolanda musí 3krát týdně chodit na dialýzu a čeká na transplantaci ledvin. S podobnou diagnózou se k fotbalu vrátil třeba Chorvat Ivan Klasnič. "Během nemoci mi došlo, že život není jen fotbal," tvrdí. Udělal si trenérskou licenci a vede na Žižkově žáky, pracuje pro manažerskou firmu Sport Invest a komentuje pro Nova Sport. |
Doktoři vám těžko mohli vrcholový sport doporučit.
Jasně, brzdí mě. Lékař, který by mi řekl, že jsem zdravý, by musel vrátit licenci. Už nikdy nebudu zdravý. Doktorka z dialýzy už mě ale chápe. Většina pacientů se po dialýze cítí unavená a potřebuje spát, zatímco já jsem akční a plný sil. Jsem mnohem mladší než ostatní.
Co spoluhráči? Jak se oni chovali, když s nimi začal trénovat nemocný člověk?
Zprvu měli ostych, báli se soubojů. Nedivím se. Když jsem začínal v béčku, podstupoval jsem peritoneální dialýzu, takže mi z těla vedla 50centimetrová hadička. Když jsem sundaval triko, nebyl to hezký pohled. A kdyby mě někdo za hadičku omylem čapnul,mohl mi vyrvat vnitřnosti. Tohle už se při současné hemodialýze stát nemůže.
Ran se nebojíte?
Kdo se bojí, nesmí na hřiště. Strach? Není proč.
Teď čekáte na transplantaci. Už se našel vhodný dárce ledviny?
Zatím ne. Na čekací listině jsem zatím devět měsíců a nepochybuju, že se dočkám. Věřím.
Je vám jedno, kdy k tomu dojde?
To ne, protože čím déle dostává tělo zabrat dialýzou, tím hůř. Transplantace? Nekoukám sice každou hodinu na telefon, ale jakmile mi zavolají z Ikemu, tak okamžitě jedu. Lhostejno, jestli zítra, za měsíc, nebo za dva roky. Pak bude klíčové, jestli ta ledvina utáhne celé tělo.
Pořád se usmíváte, přitom je k vám život ošklivý. Jak to děláte?
Rodiče ze mě chtěli mít soběstačného kluka, který si nestěžuje, tak se jim to asi povedlo. Proč se psychicky lynčovat nebo kazit jiným lidem náladu? To, že je mi blbě, nemusí trápit ostatní.
Ale vám bylo blbě dlouho, ne?
Bylo. Celé noci jsem trávil na záchodě, nemohl spát, měl průjem, do toho zvracel a během jednoho večera shodil až 14 kilo. Kvůli práškům jsem nabobtnal až na 140 kilo, ani hodinky jsem si nemohl zapnout, jak jsem měl tlusté zápěstí. Teď mám svých 90 a jsem připravený na fotbal.
Jste na sebe pyšný?
Není proč. V životě je spousta důležitějších věcí než to, že se vracím do hry.
