Jenže příměry v tomto případě nestačí, takže na rovinu: z té české vlajky na vozovce zbyl jen odporný cucek. Má-li vzbuzovat hrdost a pocit vlastenectví, pak v tomhle stavu u Innsbrucku vyjadřuje jedině zmar.
Zrychlím, abych měl ten výjev co nejdřív za sebou. Jenže pocitu z něj ujet nelze. Měl jsem ho v sobě už předtím, než jsem ji uviděl za oknem vozu, přesto se pro mě stane rozježděná vlajka s modrobíločervenými cáry nejvěrnějším symbolem fotbalového Eura.
Čert ví, kde se tam vzala, ale jako by byla nachystaná schválně pro mě.
Ne, na tenhle turnaj nebudu vzpomínat rád.
Vezměte si kapesník!
Kdyby aspoň přestalo pršet! Vlastně už si člověk téměř zvykl, protože prší skoro pořád.
I teď, na cestě do Curychu, dva dny po vyřazení českého týmu. Startuji ze Seefeldu; fotbalisté už v horském městečku nejsou, pryč je už i většina kolegů a já odtud vyrazil k zápasu Itálie – Francie.
Dopředu vím, že minimálně jeden z těch dvou týmů, finalistů předloňského mistrovství světa, pojede po zápase domů. Má to být vzrušující duel, ale mně je naprosto lhostejný. Šampionát pro mě skončil o dva dny dřív po odpískání utkání Česka s Tureckem. Po tomhle zlomu je vše už pouhou útrpnou povinností.
Že teď jedu na Italy s Francií? Chci jet domů, pryč z tohoto podivného turnaje (výraz „podivného“ je milosrdnější verzí pro noviny, ve skutečnosti jsem ho nazýval jinak).
Asi vám to celé přijde jako bolestínství. A možná máte pravdu, možná je psaní celého tohoto textu terapií, jak zahnat europachuť.
Jenže jak ji nemít, když cestou do Curychu míjíte pumpu, kde jste předevčírem, v den utkání s Turky, brali naftu.
. Šampionátočima redaktora MF DNES Filipa Saivera |
„Á, pán je z Česka!“ říkal mi tehdy snědý chlapík, který mi coby obsluha benzinky natankoval a pak si počkal na dýško. „Já jsem z Turecka a něco pro vás mám,“ tvrdil, zašmátral v kapse a vytáhl papírové kapesníčky. „Tu máte! Budou se vám večer hodit.“
Smál jsem se a s díky odmítl. „Nechte si je, na rozdíl od vás je nebudu potřebovat.“
Pevně jsem tomu věřil. Nepřipouštěl jsem si, že by se mohlo něco zlého stát.
Stál jsem přitom jen hodiny od nejpitomějšího fotbalového zápasu svého života.
Nejlepší titulek nevyšel
Zápas s Turky se pomalu blížil ke konci, když jsem se obrátil na tribuně na kolegu.
„Hele, tenhle článek už posílám do redakce, kdyžtak to pak jen trochu upravím.“
„Jasně.“
Přesně v tu chvíli dali Turci svůj první gól.
Text o tom, jak trenér Brückner oddálil konec u národního týmu, ohlášený po Euru, jsem už v původním znění nikdy neposlal. Po porážce 2:3 jsem ho kompletně přepsal.
Než jsem se do toho po třetí trefě soupeře pustil, musel jsem se k tomu silou vůle přinutit. I mně v hledišti připadalo, že jsem dostal knokaut a že jsem jako v mrákotách.
Po mé pravici seděl český novinář z jiné redakce, kterému je osud národního týmu zpravidla jedno. Euro pro něj téměř ztratilo význam v okamžiku, kdy na něj nepostoupila jeho oblíbená Anglie.
Přesto nebo právě proto mám jeho reakci po gólu na 2:3 stále před očima. Pomalu se ke mně otočil, ve tváři nevěřícný výraz a s podivným leskem v očích konsternovaně pronesl: „Je to v pr...“
„Škoda, že se právě tohle nedá dát do titulku,“ napadlo mě. „Žádný lepší stejně vymyslet nejde.“
V základní skupině vypadli Češi i na mistrovství světa 2006, ale tehdy se závěrečná porážka od favorizovaných Italů celkem čekala. Navíc jsme k ní dospěli poklidným způsobem: jeden inkasovaný gól do přestávky, druhý po ní a sbohem.
V průběhu utkání s Tureckem jsem si už plánoval, jak si musím zamluvit hotel v lázeňském městě u rakousko-maďarského pomezí, kde měli kemp Chorvati, čtvrtfinálový soupeř Čechů. Byl čas zapálit si vítězný doutník, ale i s ním by se člověk nakonec zřítil do propasti. Proto byla nynější porážka tak frustrující.
A navíc: na mistrovství světa 2006 neustále svítilo slunce.
Od muškátů k popelnici
Zato tady krápe, i když trasou do Curychu brzdím na rakousko-švýcarských hranicích.
„Pojeď za mnou,“ nasměruje mě švýcarský celník do dvora.
Tam pak poníženě plním jeho rozkazy.
„Otevři kufr!“
„Vystup z auta!“
„Odstup pět metrů!“
„Ruce podél těla!“
Cizí muž s podivnou mocí a v bílých rukavicích se mi hrabe v batohu, otevírá obaly cédéček, z nichž se sype na sedačku jejich obsah. Snáším to trpně, dokonce tomu mimoděk přitakávám: Ano, přesně tohle se k dnešnímu dni, k tomuto turnaji hodí. Mé následné poděkování za šikanu má tak vlastně ještě jiný smysl než pouhou ironii.
Na zpáteční cestě ze zápasu, jenž byl francouzskou derniérou, mě hluboko po půlnoci nikdo na hranici nezdrží, projíždím ji plynule.
Zase prší a nepřestane až do Seefeldu.
Tam jsem ve čtyři ráno, šedivě svítá. Ač nemusím, jedu do hotelu – snad z jakéhosi masochismu – schválně kolem hřiště, kde český tým trénoval. Zmizel už stan pro rozhovory s hráči, z přilehlého tiskového střediska je opět tělocvična. Panebože, bylo to tady někdy vůbec?
Vystupuji z auta, protáhnu se, vezmu dopitou plechovku Red Bullu a jdu ji vyhodit.
Otevřu popelnici a na chvíli strnu: na jejím dně se válí české vlaječky, zapíchnuté po dobu našeho pobytu na balkonu penzionu v květináčích s muškáty.
Ušklíbnu se a třísknu víkem.
Už chci být pryč.
