Když se dařilo, vykřikoval, že trenéra miluje víc než vlastní ženu, když výsledky nebyly, nadával mu do idiotů a šílenců. Teď je divoká éra u konce, v pondělí klub předal novému majiteli. „Emoce k životu patří. Fotbal mi přinášel samé stresy a už mi není dvacet,“ loučil se 75letý Zamparini.
Ale že bude v kancelářích sicilského týmu klidnější atmosféra, na to raději nesázejte. Nový šéf, Italoameričan Paul Baccaglini, je z jiného těsta, ale bavit bude asi i on.
Je mu dvaatřicet, pracoval jako televizní a rozhlasový moderátor, z recese založil politickou stranu a své téměř kompletně potetované tělo dřív rád ukazoval jako model.
V byznysu pak vydělal velké peníze, a i když neměl dosud s fotbalem nic společného, vyplatil Zampariniho a bude řídit tým z města proslaveného mafiánskými praktikami.
Že by kvůli své pověsti Palermo přitahovalo fotbalové podivíny? Možná. Ale ti se mezi majiteli najdou i jinde – a není jich málo.
Třeba Luciano Gaucci, někdejší bláznivý šéf Perugie. Do týmu klidně vzal syna libyjského diktátora Kaddáfího, který na italskou ligu absolutně nestačil. Lákal i kapitánku švédské ženské reprezentace, rozhodčího chtěl uplatit dostihovým koněm a v roce 2002 vyhodil Korejce Ahn Junga-Hwana proto, že gólem vyřadil Itálii z mistrovství světa. „Nebudu platit člověka, který ničí italský fotbal,“ vzkázal nasupeně.
Zástupce současné éry? Rozhodně Aurelio de Laurentiis z Neapole. Filmový magnát dotáhl tým zpátky do špičky a ještě dokáže královsky bavit novináře i fanoušky.
Když chtěl do poslední chvíle utajit novou posilu, přivedl ji na tiskovku v masce lva. Ještě bláznivější kousek předvedl při losování italského poháru. Připadalo mu, že bylo zmanipulované, tak vyběhl ze sálu, nadával všem okolo a vyhrožoval, že se zbaví italského občanství. Nakonec skočil za záda neznámému člověku, který okolo projížděl na skútru, a odfrčel pryč.
Fanoušci Palerma odchodu Maurizia Zampariniho zjevně nelitovali. Svědčí o tom nápis na transparentu: Zamparini táhni z Palerma!
Podivíni ale žijí i jinde než v Itálii. Anglie v devadesátých letech žasla nad Wimbledonem, který kočíroval chlapík jménem Sam Hammam. Už jen to, že se klubu začalo přezdívat Crazy Gang, leccos naznačuje.
Byla to vážně divočina: okolo hřiště se procházeli sloni, útočník Holdsworth měl za dvacet gólů slíbeného velblouda. A jednu z posil Hammam k podpisu smlouvy nutil tím, že ji zamkl v kabině.
Důkazem, že Anglie není vždy zemí uhlazených gentlemanů, budiž i Ken Richardson, někdejší boss Doncasteru. Najal si dva kriminálníky, aby stadion jeho klubu vyhodili do povětří: měl v plánu vyinkasovat peníze od pojišťovny a volné pozemky prodat developerům.
Možná by všechno klaplo, kdyby jeden z pachatelů na místě činu nezapomněl mobil a nenabídl policii snadnou stopu. Místo peněz vyfasoval lstivý majitel čtyři roky vězení.
Někteří bossové chtějí vydělat, jiní si jen plní sny. Dmitry Piterman, Ukrajinec s americkým pasem, toužil stát se trenérem. Neměl k tomu žádnou kvalifikaci, ale poradil si.
Koupil podíl ve španělském Santanderu, hned se sám posadil na lavičku a přechytračil i svaz, který mu trénování zakázal: na zápasy se akreditoval jako fotograf a na hráče křičel od lajny s aparátem na krku.
Že větší bizarnost si už nedokážete představit? Pak čtěte dál. Ruský milionář Vladimir Tumajev založil klub Gazovik Iževsk, pomohl mu do druhé ligy a rozhodl se, že ji chce zažít přímo na trávníku. V pětačtyřiceti debutoval, pak pravidelně naskakoval z lavičky za rozhodnutého stavu a ještě v osmapadesáti ve třetí nejvyšší soutěži proměnil penaltu.
V porovnání s tím je i Zampariniho trenérský kolotoč vlastně docela normální věc.
