„Odmalička jsem si přál hrát za Arsenal s Thierry Henrym, to už neklapne. Ale chci makat dál a zjistit, kam nejdál to můžu dotáhnout,“ hlásí 21letý útočník, který se snaží prorazit ve druholigovém Varnsdorfu, kde hostuje ze Zlína.
Když jste v Přílukách hrál naposledy 1. B třídu, kolik jste vážil?
Já měl velkou nadváhu, 107 kilogramů při výšce 182 centimetrů. Což nebylo moc optimální, asi jsem nic lepšího hrát nemohl.
Čím to, že jste nakynul?
Ujížděl jsem na řízcích. Jedl jsem je samotné, i bez chleba. Vánoce byly nejhorší, tam jsem dost přibral. Byli jsme tři bratři, kdo zaváhá, nejí. Já byl vždycky první u ledničky a hned jsem baštil.
107 KILOGRAMŮ. Na jaře 2017 hrál fotbalový útočník Matěj Votava (v červeném) v 1. B třídě za Příluky, ačkoli byl metráčkem.
A co v restaurační kuchyni?
Jsem kuchař a strašně mě to baví. Ale to je taky špatné, byl jsem pořád v kuchyni a viděl jsem to jídlo... To odříkání! Ale ochutnávat jsem musel. Už od patnácti jsem chodil po brigádách, přivydělat si něco, abych si mohl užívat.
Jaro 2017, 1. B třída. Jaro 2018, epizodně 1. liga. Jak to, že jste přeskočil za rok šest soutěží?
Ve Zlíně jsem hrával od přípravky do mladších žáků. Pak jsem působil v klubech krajské úrovně. Trenér příluckého béčka Jaroslav Berger mi potom domluvil, že můžu chodit na tréninky se Zlínem, on se znal s jeho tehdejším trenérem ligového mužstva Bohumilem Páníkem. Chytlo mě to, začal jsem na sobě makat. Po půlroce jsem zhubl 13 kilo, za další půlrok ještě deset. Po pár kolech jsem se dostal do sestavy juniorky, začaly mi padat góly a na konci loňského jara mě pan trenér Petržela poslal na sedm minut do ligy proti Liberci.
Musel jste se štípnout, jestli se vám to nezdá?
Neskutečný zážitek. Vždyť já jsem předtím kopal s klukama, co chodí do práce a po zápase jsme si dali pivo a klobásu. A jen rok nato jsem nastoupil v 1. lize. Bomba.
Co na vás ve Zlíně říkali, když přišel víc než stokilový pořízek?
Trenéra juniorky pana Jelínka jsem znal a střílel si ze mě docela dost. Třeba ať si lehnu, že zválcuju hřiště, že poválím drny. Mě strašně nakoplo, že se mi smál. On říkal, že se mi bude smát, dokud budu tlustý. V půlce sezony přestal, to byla pro mě výhra. Taky mi pomohla operace slepého střeva před přípravou, to jsem zhubnul pět kilo. Ale příprava byla hrozná, to jsem vůbec nestíhal. A když jsme jednou běželi deset kilometrů v lese, ztratil jsem se. Na konci jsem kluky našel, ani nevím jak, to byla výhra. Příprava pro mě byla peklo, vždyť já jsem sedm let skoro nic nedělal, jen jsem chodil po brigádách.
Musel jste upravit jídelníček?
Já nejedl špatné věci, ale jedl jsem toho hodně. Většinou jsem si dvakrát přidával. Ve Zlíně na tréninku, i když jsem měl 107 kilo, jsem za klukama fotbalově nezaostával. Proto mě to chytlo a řekl jsem si, že do toho půjdu naplno. A vyplatilo se to. Sice to je pořád začátek cesty, ale budu se snažit dál.
Nehrozí přejídací recidiva?
Teď už ne! Vždyť o Vánocích jsem ještě zhubnul, měl jsem po nich okolo 80 kilo. Nejedl jsem cukroví, dal jsem si maximálně pár kousků. Jsem rád za váhu, jakou mám, už i přítelkyni přijdu atraktivnější. Když se podívám na svoje fotky s nadváhou, sám se divím, že se mnou tenkrát byla.
V juniorce Zlína jste dal 17 gólů a stal se nejlepším střelcem soutěže. Šlo vám to hned tak snadno?
Ze začátku jsem moc nehrával, pak jsem se dostal do základu v zápase proti Třinci, dal jsem dva góly a začalo mi to padat. Pak už jsem je střílel pořád. To jsou ty zlomové momenty: díky jednomu povedenému utkání mě dali do základu, najednou člověk hrál, zvykl si na tempo a všechno se zlepšilo.
A jaký byl potom skok do zlínského ligového kádru?
Hned jsem věděl, že ještě musím nabrat fotbalové zkušenosti. Hlavně stres na mě působil. Když jsem došel na první trénink, klepaly se mi ruce. Co mi v juniorce šlo, tam mi nešlo vůbec. Po třetím tréninku jsem si začal věřit, že můžu hrát, co umím. Někdy to vyšlo, někdy ne.
Jak jste se dostal do Varnsdorfu?
Ve Zlíně se mnou v létě nepočítali, šel jsem trénovat do Jihlavy. Už to vypadalo, že tam zůstanu, ale zas mě poslali domů. Neklaplo to ani ve Znojmě. Když jsem se bavil s ostatními hráči, prý to k fotbalu patří. Já byl hodně zklamaný. Nakonec mi domluvili Varnsdorf a díky bohu si mě tady nechali.
Je pro vás trochu z ruky, ne?
Je, ale já mám nedaleko odtud rodinu. Taťka pochází z Cvikova, můžu se na ně obrátit, na babičku, strýce, tetu. Jezdil jsem sem s taťkou, vím, kde je Cvikov, ale netušil jsem, že Varnsdorf je takový kousek.
Trenér Oulehla ve vás tuší gólový potenciál, jak vám to lichotí?
Doufám, že naplním to, co ve mně trenér vidí, ale bude to těžké. Na podzim jsme uhráli dost bodů, já byl nemocný, ale ani tak to nebylo ono, ani fyzicky. A hrála stabilní sestava. Ale konkurence je zdravá. Můžu jednou nastoupit ze střídačky, dát dva góly a příště můžu být v základu. Je to jen o mně.
Co byste chtěl dokázat?
Chtěl bych, abych se fotbalem mohl dlouhodobě živit. A třeba kdyby časem klaplo něco mimo Česko, byl bych rád. Musím akorát makat. I trenér mi říkal, že pokud jednou polevím, půjde to vidět. Nepolevovat! Taky jsem nikdy nevyhrál žádnou soutěž, a protože jsem si to vždycky přál, tak doufám, že třeba s Varnsdorfem skončíme první.
Mimochodem, jako kuchař máte radši Babicu, nebo Pohlreicha?
Vždycky říkám, že Babica si se vším umí poradit. Nemáte citron, dejte limetku, nemáte šalotku, dejte cibuli. Takže upřednostňuji jeho.
