Moment, na který nejlepší český fotbalista dvacátého století vzpomíná, má datum 17. červa 1962. A Masopustovi tenkrát bylo jedenatřicet...
"Dožít se osmdesátky je vynikající. A když si promítnu, s jakými nádhernými fotbalovými zážitky jsem měl život spojený, zbytečné ty roky nebyly. Pořád mám na co vzpomínat," říká Masopust, držitel Zlatého míče pro nejlepšího evropského fotbalistu za rok 1962.
Velkolepé oslavy na svou počest Masopust vnímá jako hold celé tehdejší slavné generaci Dukly a národního mužstva.
"Je to velká pocta pro všechny tyhle fotbalisty. A jsem rád, že se do těch oslav zapojila spousta lidí, se kterými jsem prožil mnoho dobrého, přestože někdy přišla horší chvíle," pokračuje Masopust.
Oslavenec Josef MasopustČeský fotbalista století oslaví 9. února 80. narozeniny |
"Ale celkový dojem mám perfektní, protože i díky fotbalu jsem získal obrovskou spoustu dobrých přátel, slavným Pelém počínaje a Ivanem Haškem konče. A moc dobře vím, že přátelství si nekoupíte, ničím se zaplatit nedá."
Jeden z nejmilejších dárků mohou jubilantovi dát současní hráči Dukly.
"Byl by to sice dárek poněkud opožděný, ale o to milejší. Moc by mě totiž potěšilo, kdyby Dukla postoupila do první ligy a navázala na naši éru, kdy jsme vyhrávali titul za titulem a dobré jméno našemu fotbalu dělali i v zahraničí. Dnešní dukláci po podzimu k tomu postupu nakročeno mají, tak věřím, že se tohohle dárku dočkám. Mojí Dukle do toho června počkám rád."
josef masopustKARIÉRA 1945–1950: Baník Most NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCHY - 63x za národní mužstvo |
Moc smutných chvil coby aktivní hráč nezažil, spíš sbíral trofeje a nejrůznější ocenění. Ale hodně dlouho ho mrzelo, když mu nikdo nedokázal říct do očí, že se stal v sedmatřiceti pro mužstvo Dukly jakousi přítěží a brzdou.
"Ty pocity křivdy ze mě už vyprchaly, ale tenkrát mi do zpěvu nebylo. Když se v Dukle blížil můj konec, tak mi manželka po jednom zápase říkala, že mě kritizovali i naši funkcionáři na tribuně. Prý se ptali, co s tím dědkem v mužstvu dělají, a už aby šel pryč," vzpomíná Masopust.
Ale nezahořkl. Léta bydlí dole pod stadionem Juliska a když zrovna nemá práci na chalupě, fandí Dukle z tribuny.
Když pak v sedmdesátých letech trénoval Brno a v roce 1978 ho dovedl k titulu, pohnulo mu žlučí, že jeho práce to tak docela nebyla.
"Mrzely mě tenkrát řeči o tom, že jsem v Brně jen dokončil, co tam začal můj předchůdce Franta Havránek. Pravda, on mužstvo opravdu nadupal, ale mně se zas povedlo naučit ho fotbal. Už to pak nebylo jen neustálé běhání, ale i hezké promyšlené akce, kterým lidi tleskali. A nejspíš jsem tyhle fotbalisty přece jen něco naučil, protože o rok později jsme v lize byli třetí a v osmdesátém jsem se s Brnem loučil druhým místem."
A copak asi dělá ta stará parta z dob, kdy fotbalová Dukla skutečným fotbalovým pojmem?
"Jednou měsíčně se my staří dukláčtí psi na Julisce scházíme u dobrého piva a klábosíme a klábosíme a klábosíme. Nevěřili byste, že pokaždé máme co dlouho rozebírat. Ať už vzpomínáme na naše staré zlaté časy, nebo kroutíme hlavami nad tím, jak si dneska český fotbal nechává utéct do ciziny málem ještě děti. Tedy já bych tohle zakázal, jenže manažeři a rodiče vidí jenom ty miliony. Škoda mluvit..."
Při dnešních možnostech si Masopust málokdy nechá ujít fotbal v televizi.
"Teď je televizní nabídka fotbalu opravdu obrovská. A tak se dívám doma i na chalupě. A když vidím nějakou povedenou technickou akci, noha mi bezděčně vystřelí a srdce zaplesá," rozzáří se legenda.
"No a fotbalistou podle mého gusta je samozřejmě plzeňský Pavel Horváth, prostě moje krevní skupina. Technik, dirigent, na hřišti úžasný přehled, úplně se na tom place vidím místo něj. Já taky nebyl žádný rychlík a přesto jsem to ve fotbale někam dotáhl. Tak tomuhle klukovi, se kterým bych si to strašně rád strčil, bude na jaře moc fandit. Právě Horváth může Plzeň dotáhnout k historickému titulu."
Osmnáctiletý Pelé a osmadvacetiletý Masopust před utkáním FC Santos - Dukla 3:4 na začátku roku 1959 v Mexiku; právě tady začalo jedno velké fotbalové přátelství, které trvá dodnes
Pokud jde o národní mužstvo, Masopust míní, že po generační výměně, kdy z reprezentační scény zmizeli Nedvěd, Poborský, Šmicer, Koller či Galásek, se týmu musí dát čas.
"Já pro Bílkův tým žádám dobu hájení. Když já hrál za národní mužstvo, na mistrovství světa ve Švédsku jsme nepostoupili ze skupiny a noviny nám daly co proto. Jenže my se právě v tom osmapadesátém dávali dohromady. Potom přišli jeden dva noví hráči, ale jinak se kádr neměnil. No a vidíte, za čtyři roky na mistrovství světa v Chile jsme měli stříbrné medaile! A to nám zase nikdo nevěřil."
