Když jednašedesátiletý Manuel Cáceres z Valencie, neboť právě on Manolem je, odložil po nedělním finále nástroj, jako by z něj spadla i veškerá energie. Působil unaveně, ale – jak by ne! – mluvil o štěstí.
"Tluču do bubnu pro španělskou slávu od domácího šampionátu 1982, takže mám za sebou osm světových mistrovství. Ale až teď přišel obrovský úspěch."
Přesný počet Cáceres nezná, ale odhadem prý odbubnoval zhruba 400 španělských zápasů. A přece v africkém finále jeho produkce málem chyběla! "Při prvním zápase tady mi byla hrozná zima a nastydl jsem. Bylo mi strašně špatně, a tak jsem musel zpět domů a do nemocnice."
Desetitisíce španělských fanoušků si musely připadat jako sirotci, ale Manolo jim ještě před odletem k léčení slíbil: "Určitě budu zpátky, i kdyby mě to stálo život!"
Chlapík s kulatým obličejem, v červeném kostýmu a černém baretu svému slovu dostál. Zmeškal ještě čtvrtfinále s Paraguayí, na závěrečné duely s Německem a Nizozemskem už byl zpět.
"Vrátil jsem se! Zažil jsem to!" vykřikoval nadšeně v neděli do zlaté španělské noci.
Vrátil se, zažil to. A podoben dávnému tamborovi vybubnoval do světa zprávu, že na fotbalový trůn nastoupil nový král.
Bum! Bum! Bum!
Manolo na mistrovství světa v Mexiku v roce 1986
