Úterní focení na nový společný plakát mu proto přišlo vhod. Mohl si totiž znovu vyzkoušet, jestli mu jeho dres s číslem 18 ještě padne.
"Sice to bylo jen na fotku, ale bylo to fajn," usmál se Veselý.
Po dlouhé době jste na sobě měl jihlavský dres. Jaký to byl pocit?
Příjemný. Neměl jsem ho asi přes tři měsíce. Naposledy v květnu.
Připravoval jste se na pořizování týmové fotografii dlouho?
Ne. Já už nemám co. Vlasy mi nerostou, vousy jsem si neoholil, takže v tomhle nemám problémy. Naštěstí se gelovat nemusím.
A jak to vlastně s vámi po zdravotní stránce vypadá?
Mám za sebou tři měsíce. Týden vyklusávám, kulhám u toho, protože to ještě bolí. Ale je tam posun. Nemůžu ještě do soubojů, ale spíš je to o tom, abych překonal bolest a posiloval svaly a šlachy. Proto běhám.
A jak ještě dlouho?
Na začátku září jdu na kontrolu po čtyřech měsících, tak uvidíme, jak to tam bude vypadat. Lýtková kost už je srostlá. Ta holenní ještě není stoprocentně zahojená, prorůstá čtyři až pět měsíců.
A co říkáte na úvodní dvě domácí porážky, s Bohemians Praha 0:3 a s Ústím nad Labem 2:5? Trpěl jste u nich hodně?
No, je to hrozný. Dvakrát jsem to z tribuny viděl a není to dobrý. Dokonce jsem nad tím přemýšlel, takhle jsme snad prohráli naposledy v roce 2002, co si pamatuju. To bylo s panem Machálkem proti Xaverovu, kdy jsme podlehli 3:5 (22. září 2002). Pět branek doma padlo snad opravdu naposledy v tomto zápase.
Svrběly vás hodně nohy, když jste to tak pozoroval?
Ani mě nesvrběly, ale spíš jsem se dovedl vcítit do toho, co kluci cítili. Taková beznaděj, když poločas prohráváte 1:3... Jdete do šatny a víte, že je to hodně špatné. Navíc tady to bylo umocněné tím, že kluci po minutě vedli.
Ono se říká, že z tribuny je vidět všechno lépe...
Určitě. Za ty tři měsíce už jsem takový odborník, že bych věděl, co mám dělat. Jenže na hřišti je to jiné. Ovšem, tohle se už nesmí opakovat. Zopakovalo se to dvakrát po 14 dnech. Snad už to ani nejde. S Bohemkou jsme prohráli asi po roce a půl doma. Tak jsme si říkali: Dobrý, odstartujeme novou sérii. Bohužel se to nepovedlo znovu.
Viděli jsme vás i na venkovním zápase v Sezimově Ústí. Takže jezdíte s klukama pokaždé?
Jezdím, pokud to není do Varnsdorfu. Tam ještě nevím jak (směje se). Jinak to objíždím. Víkendy mám volné. Chci vidět, jak to na hřišti chodí, abych byl v obraze.
Fungujete také jako psychická podpora?
Určitě. Malýho to baví, tak ho beru do šatny, aby zažil tu atmosféru a viděl, jak to vypadá mezi dospělými. Samozřejmě už tu začal hrát, je do toho zažranej. Tak budeme takhle jezdit, dokud nebudu moct nastoupit.