Záložníka ze slavné fotbalové rodiny vychovala Sparta, za kterou sice ligu nehrál, ale do výčtu jeho klubů by se započítat dala. Pak by počet českých ligových zastávek narostl na osm.
„Spartu bych asi nepočítal. Vyrostl jsem v ní, ale do áčka jsem se natrvalo nedostal. I tak je to ale slušný počet. Vlastně nevím, jestli to brát pozitivně, nebo jestli si mě spíš dobíráte,“ usmíval se Jarolím, když dostal otázku na svou početnou klubovou sbírku. „Prostě se to tak seběhlo. A zase můžu říct, že díky tomu mám tolik zkušeností jako málokdo. Z nich teď můžu čerpat.“
Kluby jste ale měnil opravdu často, hodně jste cestoval. Nechcete se už usadit?
Člověk si něco plánuje, ale pak může být během chvilky všechno jinak. Ty změny často ani nebyly z mojí iniciativy, prostě se to tak vyvinulo. Určitě by bylo dobře pro mě i pro tým, kdybych už někde vydržel delší dobu, abychom se víc sehráli.
Měl jste v zimě víc nabídek?
Měl, ale Bohemka byla jediná možnost, která mě oslovila. Mohl jsem jít třeba do Kazachstánu, ale dobrodružství už jsem si užil v Číně. Bylo to tam fajn, ale mám rodinu a tak jsem přivítal nabídku Bohemky. Byla pro mě zajímavá i proto, že nemusím dojíždět.
Půlroční angažmá v čínském Chang-čou muselo být hodně zajímavé. Jak na něj vzpomínáte?
Jen v dobrém. Chtěl jsem zkusit zahraničí a to se mi splnilo, i když jsem si samozřejmě původně představoval, že budu hrát spíš někde v západní Evropě. Někdo to štěstí má, někdo ne, já jsem byl každopádně rád i za tuhle nabídku. Beru to jako obrovskou zkušenost. Fungovalo to tam bez potíží, zabezpečení týmu, tréninky, všechno na vysoké úrovni. Bylo vidět, že s penězi není problém.
Kolik chodilo na zápasy lidí?
Jak kde. Když se hrálo v Pekingu nebo Kuang-čou, které trénoval Ital Lippi, hodilo třicet nebo čtyřicet tisíc. My jsme měli šedesátitisícový stadion a v průměru byly desetitisícové návštěvy.
Bylo na kvalitě ligy znát, že do Číny chodí hodně hráčů ze zahraničí?
Zase tolik jich tam není, protože na týmové soupisce může být jen pět hráčů ze zemí mimo Čínu. Ale určitě to bylo vidět, vždyť tam hrál třeba i Drogba. Úroveň díky tomu byla slušná.
Pochytil jste něco z čínštiny?
Jen základní věci. Umím pozdravit, objednat si jídlo. Ale teď už jsem rok a půl čínštinu nepoužil, tak nevím, jestli bych dal ještě něco dohromady. Pro cizince je určitě velké plus, když se ten jazyk naučí, ale je strašně těžký. A na to, aby ho člověk zvládl, je potřeba hodně času.
Máte z Číny nějaký kuriózní zážitek?
Těch bylo dost. Zajímavé je už jen to, kolik tam žije lidí. V Chang-čou bylo sedm milionů obyvatel, padesát minut od nás byla Šanghaj, kde žije šestadvacet milionů. Když pak stojíte třeba na nádraží a vidíte ty masy lidí okolo, je to hodně zajímavé. Autem jsem jezdil s řidičem a hned jsem zjistil, že předpisy se moc nedodržují. Zajímavostí byla spousta, i třeba co se týče stravování. Prostě velký zážitek a zkušenost do života.
Teď jste v Bohemians a čeká vás zřejmě boj o záchranu. Už jste takovou situaci v kariéře zažil?
Všude se o něco hraje. Já jsem měl často štěstí v tom, že jsem spíš s týmem bojoval o evropské poháry. Ale tlak je podobný. A když se povede pár zápasů v řadě, můžeme se dostat výš a třeba se bude hrát zase o něco jiného.
Máte z týmu tak dobrý pocit?
Až se mi o tom nechce mluvit, abych to nezakřikl. Mám dobrý dojem, směrem dopředu tu jsou opravdu šikovní hráči, tým je zajímavě poskládaný. Teď to jen musíme ukázat na hřišti v zápasech, ve kterých o něco jde.
Dřív jste hrál za Slavii, což je pro Bohemians největší rival. Nebojíte se, jak vás přijmou fanoušci?
To neovlivním, záleží na lidech, jak to vezmou. Ale to, že jsem byl ve Slavii, snad není tak hrozná minulost, jako kdybych třeba někoho zabil (smích).
V Bohemians máte smlouvu na dva roky. Umíte si představit, že byste zůstal i déle? Nebo vás to spíš zase potáhne jinam?
Co já vím, co bude za dva roky... Věřím, že ta spolupráce bude delší, že všechno bude šlapat. Ale co bude až mi vyprší smlouva, to teď opravdu nedokážu říct.
