Mistr býval kultovním fotbalistou. Kličkoval jako ďas, byl nebojácný, drzý, fanoušci Sparty ho milovali. Máňa na něj křičeli a během zápasů poslouchali jeho průpovídky, že by si dal pivko nebo že si potřebuje odběhnout na toaletu. Mistra bohužel zradila kolena. Že vydržel do třiceti, je vlastně zázrak.
Právě tuto sobotu slaví padesát! Už nesportuje, na Spartu nechodí, při své poslední návštěvě dokonce zahodil permanentku. Těší se, až začne rybářská sezona.
I poslední trable souvisí s rybařením. Však vám to Mistr vylíčí: „Byli jsme se synem týden u vody. Víte, Lumírkovi je osm a je do rybaření blázen. V září mu nebylo dobře, ale domů nechtěl. V noci jsem mu v bivaku dával paralen na bolení v krku a jemu zrovna zabral kapr. Tatínku, toho musím mít! Chtěl jsem mu na písčitém svahu pomoct s podběrákem, jenže mi to uklouzlo. Přisedl jsem si nohu a v koleně křuplo. Tatínku, bolí? zašeptal ten můj malý bombarďák. Pohoda, maskoval jsem slzy bolesti. Když jsme po dvou dnech odjížděli, kamarádi mě museli odnést na lodičku. Utrhnul jsem si postranní vaz, do toho se přidala angína, vysoké horečky, trhání zubů a dodneška jsem rozhašený jako vápno.“
Neměli bychom začínat výčtem zdravotních problémů.
Já si nikdy nestěžoval, to je holt život. Lidi jsou na tom stokrát hůř.
Jestli vám náhodou tělo nechtělo naznačit, že je vám padesát.
Ať si naznačuje, jsem zvyklý. Vždyť já měl za kariéru sedmnáct operací. Kolena, kotníky, rameno, nos. A to nepočítám zlomeniny, o kterých jsem ani nevěděl a srostly samy. Byl jsem asi pecháček, přesto bych neměnil. Byly to krásné časy.
Pět titulů se Spartou, Liga mistrů k tomu. Proč máte jen dva starty za federální reprezentaci?
Nebylo mi souzeno. Přece nechcete po trenérech, aby brali chromajzla. Většinou mě přibrzdilo zranění. Jako před stříbrným Eurem v Anglii. Přitočil se ke mně trenér Uhrin, suprový člověk a férový chlap: Máňo, jestli se dáš do pořádku, pravá záloha bude tvoje. A já byl marod, takže díru do světa udělal Karel Poborský. Přeju mu to.
Poborský prošel Manchesterem nebo Laziem, vy jste v roce 1998 zamířil v tichosti do Arisu Soluň.
Ještě předtím jsem byl měsíc v Číně. Cítil jsem se dobře, zdravý, na Řecko jsem si věřil. Týden před sezonou jsme hráli přátelák s Kavalou a nedařilo se. Trenér na mě houknul, ať se svlíknu, že jdu na plac. Prohrávali jsme 0:2. Během deseti minut jsem zápas otočil a druhý den vyšlo v novinách: Mistr nadchnul srdce řeckého diváka. Jenže zároveň mi při jedné kličkované frajer prošlápnul kotník a bylo po náladě.
Lumír Mistr v devadesátých letech
V řecké lize nemáte ani start.
Kotník jako bambule a oni nevěřili, že jsem zraněný. Nešlo to - a pak jsem zase musel dokazovat, že fotbal umím. Tak jsem šéfům vzkázal, ať si trhnou, a po půlroce se vrátil. Tehdy už klouby měly dost.
Svá kolena musíte nenávidět. O tolik let vám zkrátila kariéru.
Nikdy v životě jsem je neproklel! Až teď, protože o berlích nejsem funkční. Už to trvá příliš dlouho.
Vzpomínáte na první trampoty?
Dva tři roky po revoluci se hrál halový turnaj v Holešovicích. Po Vánocích. Já přes svátky lehce nakynul, cukrovíčko, salát, gauč. Vletěl do mě stoper Stúpala ze Slovanu, já piánko, nic se nemůže stát. Koleno se otočilo a už to jelo. Operace, uspěchaný návrat, pajdání na druhou nohu, další operace, netrpělivost.
Přitom jste v nultém ročníku Ligy mistrů utancoval slavnou Barcelonu. Letná vás milovala.
Mně bylo jedno, proti komu hraju, i když zdravou nervozitu jsem cítil vždycky. Pan Uhrin říkal: Pánové, fotbal není rutina. Jako když se před hercem v divadle zvedne opona. Nesmí si myslet, že to zvládne jako flegmouš levou zadní.
Ale ta Barcelona v dubnu 1992! Trenér Cruyff přivezl tým snů...
Uklidňoval jsem se, že jsou to stejné kopačky jako my.
To se dělá jak?
Schováte se před zápasem na záchod, zapálíte cígo a vychutnáváte si ten klid. To jsem dělal pokaždé, byl to rituál, bez kterého bych nevyběhl.
Procházelo vám to?
Já kouřil už jako kluk, startky bez filtru. Teprve po revoluci jsem přešel na máčka, na americké marlborky.
Takže: za čtvrt hodiny začíná Liga mistrů s Barcelonou a Lumír Mistr kouří na záchodě?
Jasně, v dresu a v kopačkách. Jen kafíčko mi chybělo. Hodil jsem vajgl do záchodu, spláchnul, vyfouknul poslední dým a zpátky do šatny jsem se vrátil připravený. Ještě jsem si nalil alpu na kostku cukru, abych si roztáhnul hrudník, a šlo se na věc: Dejte mi balon a jedem! Witschgeho jsem u levého praporku posadil na zadek, Ronald Koeman nestačil, z Míši Laudrupa jsem taky udělal voříška.
Lumír MistrSvéráz a fotbalový drzoun. Má pět titulů se Spartou, zářil v Lize mistrů. V reprezentaci hrál jen dvakrát. Vyučený strojní mechanik. Z prvního manželství má dospělé dcery Lucii, Veroniku a malý kopačák na řetízku. S druhou ženou má syna Lumíra. Od srpna je děda. Slyší na přezdívku Máňa: „Říkali mi tak už v rodné Odoleně Vodě. Nosil jsem dlouhé vlasy a byl mánička.“ Právě slaví padesátiny. |
To vás bavilo víc než góly?
Na tom jsem ujížděl. Kličky v běhu. Hop do mrtva. Pojď sem, kam jdeš. Tu máš! Ťuk, ťuk! Udělat ze soupeře nazdárky a přihrát před prázdnou kasu. Pamatuju, jak si jednou Pepa Chovanec klepal na čelo: Máňo, ty jsi magor! Při lize jsem se zbavil dvou hráčů a mohl jít na bránu. Místo toho jsem balon zaseknul a udělal z těch frajerů slepé koně podruhé. Já byl šťastnej jako blecha.
Trenér Uhrin vám efektivní kličkování nezakazoval. A kouření?
My měli silnou kuřáckou partičku a nijak zvlášť jsme trenéra neprovokovali. Aspoň myslím. Chovanec, Novotný, Kukleta, já, brankář Sova, pak přišel Tomáš Řepka.
Chybí vám kouření v hospodách?
No ježiš! Abych si dal pivo za tři pětky a nesměl si u toho ani zapálit, to si radši doma v garáži otevřu lahvové. V garáži je moje kuřárna. Nemusím strašit po hospodách.
Proč nechodíte na Spartu?
A smí se na tribuně kouřit? Nesmí. Copak bych se mohl dvě hodiny nervovat bez cigarety? Navíc jsem pohodlný. Než se tlačit ve frontě na klobásu, radši si ji ohřeju doma na sporáku a ještě mi v televizi všechno zopakují. A když mám nervy, schovám se s cígem do garáže.
Lumír Mistr (vlevo) a Josef Jarolím ve sparťanských dresech při silvestrovském derby 2014
Permanentku na Letnou máte?
Vyhodil jsem ji.
Fakt?
Na podzim 2016 po derby. Po dlouhé době jsem šel, vzal i malého Lumírka a dceru Verunku a bylo mi stydno. Slávisti vyhráli 2:0. Nechci sparťanům sahat do svědomí, ale já měl pocit, že chtěli potopit trenéra Ščasného. Vzal jsem permici a hodil ji na trávník: Tady nemám co dělat!
Nejspíš si vás Sparta od té doby moc neudobřila, viďte?
Ani mi nepovídejte. To je cesta do pekla, co tam poslední rok a půl předvádějí. Mraky cizinců, srdce žádné. Jak se s tím má fanoušek ztotožnit? Komu vlastně fandí? Žoldákům, kteří si přišli vydělat prachy? Fotbalista si přece musí vážit toho, že kope za Spartu. Kdyby přinesli aspoň něco pozitivního, jenže nic. Předvádět tu samou bídu v Barceloně nebo Manchesteru, po dvou zápasech jim řeknou: Hošánci, tak se sbalte, vyčistěte kopačky, dejte do regálu a máte zákaz přiblížit se ke stadionu blíž než na kilometr.
Chápu vaši frustraci. Naději na Spartě nevidíte?
Věřím Tomáši Rosickému, že to změní. Zkušenosti z velkých klubů má, je to patriot. Ale kdy zase Sparta získá titul, to vážně nevím.
Ve vaší éře byla dominantní.
Protože se sešli výborní kopáči, výborný trenér a ještě jsme fungovali jako parta. To byl základ. Když třeba Pepa Chovanec nebo Venca Němeček zaveleli, že se jde do hospody, neexistovalo, aby se někdo trhnul. Váleli jsme na hřišti i mimo.
Zrovna o vašich mejdanech se vyprávějí legendy.
Nebudu tvrdit, že jsme chodili na kozí mléko.
Proto jsou vám blízcí George Best nebo Paul Gascoigne, prokletí fotbaloví básníci?
Kdybych chlastal první ligu jako oni, už dávno bych tu nebyl. Po tvrdé práci jsem měl rád zábavu, ale vím, že alkohol dokáže být démon.
Když jste slavili titul na parníku, předváděl jste Tarzana.
Pro Tomáše Řepku, který mě hecoval: Že na to lano neskočíš, viď? S přehledem, vole! Stáli jsme na přídi a já si nevšimnul, že lano není dole uvázané. Rozběh, výskok, úchyt a lano pořád svištělo. Tak jsem ručkoval, ručkoval, až mě museli vylovit z Vltavy. Parádní výkon.
Bývalý český fotbalista Lumír Mistr
Takže bylo po zábavě?
Vůbec ne. Pokračoval jsem ve slipech. Než jsme se vrátili do Prahy, prádlo uschlo. My jsme prostě uměli táhnout. A nejen na hřišti.
Zamlouvá se vám teď česká liga?
Koukám se a moc se nebavím. Chybí lepší technika. I ve Spartě. Připadá mi, že fotbal hrají snaživí běžci, kteří se pílí vydřeli do ligy. Dejte jim buzolu, hoďte je do lesa a oni snad časem trefí na hřiště. A balon jim tam nafackuje.
Vy už fotbalovou radost rozdávat nebudete? Ani u vás v Kosoři?
Jsem na konečné. Když běhám, vypadám jako postřelený kolouch. Kulhám na obě nohy a nejsem zvědavý, aby na mě lidi hulákali, co tam lezu. Divíte se mi snad?
Já se spíš divím, že pracujete jako ostraha. Neušetřil jste?
Nevyšlo mi to. Nějaké peníze jsem rozpůjčoval, barák postavil, nic moc mi nezbylo. No co, tak jsem začal pracovat rukama. Šest let jsem dělal sádrokarton, což byla dřina, kterou moje kolena nemohla zvládat věčně. Teď už třináctý rok hlídám a nestěžuju si. Jen kdybych ty berle už mohl odhodit.
