Kde se skrývalo kouzlo Štruncových sadů? Býval to nejhorší stadion v lize.
To nepopírám. Ale když jsme vycházeli na hřiště ze spodního tunelu, který byl natřený do červenomodrých barev, tak se nám zvedal adrenalin. Na stěně každý z nás hledal bíle obtisklou dlaň a pak ji pohladil.
To vás hecovalo?
Normální člověk to nemohl postřehnout, protože kouzlo bylo uvnitř. Jakmile jsme procházeli tunelem, cítil jsem se jako hrdý Plzeňák. Přitom jsem tušil, že zápas nemusí dopadnout dobře.
Zato teď?
Teď už tunelem nekráčíme, otevřou se prosklené dveře na fotobuňku a je před námi jen chodba ke hřišti. Cesta, kterou znáte z televize.
Kterou cestu jste měli radši?
Na starý Štruncák nedám dopustit, protože jsem tam vyrostl, ale teď prožívám něco úplně nečekaného. Koneckonců na starém stadionu jsme získali první titul, na tom novém ochutnali Ligu mistrů. Nezapomenu na nic.
Z čeho vám naskakuje husí kůže?
Po prvním titulu jsem byl naměkko. Pořád je to zvláštní a čerstvá vzpomínka. Viktorka slavila sto let od založení a my jí nadělili historický dárek. Tehdy všichni říkali, že jsme rychlokvašky, které se vytratí. A že se Štruncovy sady zase brzo vyprázdní. No vidíte, my se držíme nahoře a stadion je pořád plný. Dokonce ještě plnější než dřív.
To musí být teprve adrenalin.
Nedokážu to změřit, ale jsem si jistý, že i díky lidem se držíme nahoře. Nikdo si nedovolí nic ošidit, když ho sleduje jedenáct tisíc párů očí. Ti lidé by za nás dýchali a my je nesmíme zklamat.
