Mužem, který z přehlíženého celku udělal postrach, je Leoš Kalvoda. "Věděl jsem, že jsou tady dobří hráči, akorát museli někdy trošku zatnout zuby," vysvětluje čtyřiapadesátiletý trenér.
Aby uspěl, musel své svěřence odnaučit hravý, ale příliš bezstarostný fotbal, nazývaný ve Znojmě "strko-brko". Povedlo se a jeho tým na podzim zářil. "Všude říkám, že jsme na sebe ušili bič. Teď už můžeme jen sami sebe zklamat," oznamuje Kalvoda.
Povedlo se vám v prosinci trochu pustit fotbal z hlavy?
Trochu jsem si od něj odpočinul, ale už mi zase chybí. Je to moje zaměstnání, baví mě a dělám ho celý život. Ale doma v Olomouci jsem si aspoň užil čas s vnoučaty a celou rodinou. Předtím jsem byl půl roku pryč a doma jsem se stavil vždy jen jednou za čtrnáct dní.
Ve Znojmě tedy bydlíte?
Bydlím, jinak bych to nestíhal. To bych akorát dojel do Olomouce, vyspal bych se a ráno jel zpět, což by nemělo cenu. Po pětatřiceti letech manželství taky není špatné si trochu od toho druhého odpočinout.
Pustíte si občas na teletextu stránku s druholigovou tabulkou, abyste se pokochal?
Sledoval jsem to v průběhu sezony, ale když se teď nehraje, je to pořád stejné. To kochání může být jen do určité míry. Jak začne zimní příprava a jarní boje, tak se můžeme kochat třeba někde úplně jinde. Jak říkám klukům: důležité je zůstat na zemi a poctivě pracovat.
Druhé místo Znojma je překvapením pro všechny fanoušky. Co pro vás?
Když jsem sem šel, tak jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu, a měl jsem trochu obavy. Věděl jsem, že jsou tady dobří hráči, kteří umějí hrát fotbal, akorát museli někdy trošku zatnout zuby. Já jsem byl vždy bojovnější typ a to tady některým chybělo. Taková ta jednoduchost, protože nejde všechno uhrát fotbalově, kór ve druhé lize. To je bojovná soutěž, a pokud se do ní nedá maximální nasazení a bojovnost, tak není šance hrát tam, kde jsme my.
Takže je třeba občas zapomenout na Barcelonu a odkopnout míč pryč?
Kluci vždycky říkají: zahrajeme si strko-brko. Já na to odpovídám: Na to zapomeňte, pánové, tady se musí hrát poctivý upracovaný fotbal. Jinak ve druhé lize není šance.
V létě jste přišel k hotovému týmu, nebo jste se podílel na výběru posil?
My jsme poskládali mančaft až na poslední chvíli. Vašíček přišel těsně před ligou, Nepožitek tu byl týden před mistráky. Měli jsme tady hrozně moc hráčů na zkoušku, toho už bych se chtěl v zimní přípravě vyvarovat. Tři týdny před ligou jsme dostali od Bohemky pětku, byli jsme z toho servaní a pořád jsme to skládali dohromady, já jsem poznával hráče. Právě v tomto zápase se projevilo to jejich strko-brko, zahrát si Barcelonu. Nakonec nám to ale pomohlo.
Jak se hráčům podobné choutky vyhánějí z hlavy?
Je to těžké. Ale když si někdo nedá říct, tak bohužel není v základní sestavě a sedne si na zadek. A když vidí, že se mančaftu daří díky tomu, co po něm chci, tak si to uvědomí a začne hrát ten poctivý a pracovitý fotbal. Jinak to nejde. Jestli někdo chce hrát první nebo druhou ligu, tak na to musí přijít sám. To vykládání, že se musí bojovat a nesmí se uhýbat ze soubojů, to hráči musí mít v sobě. Kdo to nemá, s tím se bohužel musíme rozloučit.
Jaký cíl jste měl před sezonou od vedení?
Znojmo hrálo dva roky skoro do posledního kola o záchranu, takže vedení chtělo, abychom se takové situaci vyhnuli. Přání bylo skončit do desátého místa. Ale když jsme teď druzí, tak se nemůžeme schovávat za to, že chceme skončit do desátého místa. To bychom byli velcí alibisti.
Kde se v týmu vzala taková síla?
Myslím si, že to bylo tím, že si někteří hráči dali říct. Tady jsou fotbalově velice dobří hráči, ale bohužel k tomu nepřidávali urputnost a zarputilost. Když ji přidali, tak se jejich výkon hned vyhoupl úplně někam jinam, což je vidět i na zájmu jiných klubů o některé naše hráče. Kolem některých krouží i ligové týmy a to je pro ně dobrá vizitka. A přitom jde jen o to, že pochopili filozofii, kterou po nich chci.
Obránce Ondřej Sukup díky tomu míří do ligové Olomouce. Jak se vůbec přes zimu změní váš tým?
Vašíček se vrátil do Olomouce a myslím si, že má našlápnuto do ligy. Okleštěk by chtěl jít někam do zahraničí, do Plzně se vrací Mandula. V jednání je setrvání Avdiče a Buchty, z hráčů na hostování by měli zůstat Hnaníček, Helísek a Nepožitek. Z Olomouce by měl přijít mladý útočník Schmidt, ze Zábřehu na zkoušku Kostorek a z hostování se vrátí Mička s Podzemským.
V případě Sukupa a Vašíčka přicházíte o velké opory...
Je to pro nás velké oslabení, protože jsme kádr neměli až tak široký. Spolu s Oklešťkem a případně Avdičem bychom přišli o čtyři hráče základní sestavy, ale nedá se nic dělat, musíme to zvládnout. Příležitost dostanou další, a buď ji chytnou za pačesy, nebo bychom museli do poslední chvíle stejně jako v létě hledat náhradu. Nejvíc nás tlačí post útočníka.
Jak vzrušující vidinou je pro vás první liga?
Je šance se tam dostat a my o to budeme bojovat až do konce, i když ne za každou cenu. Chceme se pohybovat nahoře a znepříjemnit postupové ambice ostatním mužstvům. Ale hlavně chceme hrát pěkný fotbal, aby byli spokojení diváci, vedení i město Znojmo, které reprezentujeme a které pro fotbal dělá hodně. Prostě chceme ukázat, že jsme na čele oprávněně, kluci na to mají a není to náhoda.
Jak moc láká návrat na prvoligovou scénu vás osobně?
To je podle mě cíl každého trenéra. Já jsem tam zažil pěkné chvíle, zažil jsem pěkné chvíle i na Slovensku, kde jsem vyhrál titul se Žilinou. Takže vím, jak chutná sláva, ale také vím, jak chutnají pády. Myslím si, že každý trenér by to měl poznat, i když to druhé nikomu nepřeju. Ale návrat do první ligy je jak můj cíl, tak také sen.
Leoš Kalvoda
Po působení v divizním Přerově jste říkal, že to pro vás byla velká zkušenost, protože člověk pozná, jak pohodlný je život v profesionálním klubu. Co přesně jste měl na mysli?
Když přijdete na trénink, na kterém se sleze šest kluků, tak je hodně těžké udělat tréninkovou jednotku, aby je to bavilo. Někdo vám slíbí, že přijde na zápas, vy s ním počítáte, ale pak vám ráno před zápasem zavolá, že nemůže přijít. Nevím, jestli je to tak v divizi všude, ale v Přerově se to tak dělo. I když později přišlo hodně nových kluků, které jsem požádal, aby nám pomohli se záchranou, a všechno klapalo úplně jinak. Ale v amatérském fotbale je to hodně těžká práce. Kluci na prvním místě mají rodinu, kterou potřebují zabezpečit, takže prvořadá je pro ně práce. I materiální zabezpečení je na úplně jiné úrovni. Je to zkrátka problém na problém a každý den se něco se řeší.
Takže když si hráči z vyšších soutěží stěžují na tlak, tak se pořád mají lépe než amatéři?
V profesionálních klubech jsou někdy taky problémy, ale pořád je to o něčem jiném. Když se zeptáte hráčů, co skončili a dělají třeba funkcionařinu, tak vám každý do jednoho řekne, že jako hráč měl zlatý život. To jste si odtrénoval, odehrál zápas a měl jste klid. Ale jako trenér nebo funkcionář pracujete od nevidím do nevidím.
Na vyšší úrovni se vám tedy trénuje lépe, i když na vás zase můžou pískat diváci?
Oni na vás budou pískat i v té divizi, to si nevyberete. Ale to k fotbalu patří. Když se daří, tak vás vyzdvihují do nebes, a když se nedaří, tak by vás nejradši ukamenovali. Já jsem zažil obojí.
Ve Znojmě teď ale musíte být populární, nebo ne?
Já tu nikam nechodím. Bývám na hřišti a bydlím pět minut chůze od něj, takže si jen zalezu domů a ráno zase vylezu na hřiště. Že bych se někde producíroval po městě a ukazoval se, to ne. Byl jsem akorát jednou na náměstí, jinak Znojmo pomalu ani neznám. Někde se ukazovat není můj styl.
Třeba se na náměstí podíváte, až se na něm bude slavit postup.
Tak to bylo v Žilině. Až když jsme tam slavili na pódiu titul, tak jsem poznal, kde to náměstí vůbec je.
