Když vypráví o Rusku, rozzáří se. Mluví s nadšením a často i s úsměvem na rtech. Je vidět, že tahle země, nebo spíše tamní lidé, mu přirostli k srdci.
Dnes devětatřicetiletý Roman Lengyel vypráví o mafiánských praktikách tamních fotbalových bossů, se kterými se setkal ve svém prvním angažmá v Saturnu Ramenskoje, ale také o tom, jak skvělý život zažil v jihoruském Krasnodaru. Tam se stal oblíbencem tamních fanoušků a získal mnoho přátel.
Popisuje, jak jeho tým odmítl nastoupit k zápasu v Nalchiku po bombovém útoku nebo napadení fanoušky přímo během zápasu v Machačkale. Vzpomíná na dlouhé přelety k zápasům do Vladivostoku nebo na to, když měli v Krasnodaru čtyřicet stupňů Celsia a oni museli jet hrát druhý den do oblasti, kde byla v té době teplota hluboko pod nulou. Nemluvě o trénincích v šest hodin ráno nebo vědomí, že si člověk nikdy nemůže být jistý ničím.
„To je prostě Rusko. Historky by daly na knížku. Kdo to nezažije, ten to asi nepochopí. Ale já musím říct, že v Krasnodaru to byly asi moje nejlepší sezony,“ popisuje Roman Lengyel. Hráč, který prošel pražskou Spartou, evropské poháry si zahrál v Teplicích a po dlouhém ruském angažmá dohrával pět let v českobudějovickém Dynamu.
„Přitom když jsme tenkrát letěli s brankářem Tondou Kinským do Moskvy, tak jsme z toho byli vykulení. Ťukli jsme si v letadle šampaňským a říkali, že jestli tam vydržíme rok, bude to super,“ vypráví Roman Lengyel. I když to zprvu nevypadalo, nakonec v Rusku strávil let sedm. A jeho tehdejší spolucestující ještě o dva roky více.
„Přitom hned to první angažmá bylo špatné. Vybral si mě trenér Oleg Romancev. Pod ním jsem nastupoval. Ale pak najednou trenéra vyhodili, já hrál za béčko a nevěděl, co se mnou bude. Poslouchal jsem historky o tom, jak vedení hráče bere do lesa, aby ukončili smlouvu, a nakonec jsem byl rád, když se ozval Krasnodar. To jsem vzal hodně s povděkem,“ povídá.
Krasnodar, to byl jiný svět. Teplo od října do dubna. Město, které žilo fotbalem. Bylo to kousek do Soči k moři a žili tam přátelští lidé, které si Roman Lengyel oblíbil. „Našel jsem si tam spoustu kamarádů. Nejen mezi fotbalistama, ale i běžnýma lidma. Když jsem nehrál, chodil jsem za nima do kotle. Bez problémů jsem se jim podepisoval. Měl jsem k nim jiný vztah než ruské hvězdy, ty byly více odtažité,“ dodává Lengyel. „Rusové jsou hrdí na svoji zem. Se svými spoluhráči jsem se třeba hádal o roku 1968. Jeden si třeba stěžoval, že na jeho tátu u nás házeli kameny a plivali a oni nás přitom přijeli osvobodit. Nemohl jsem se na něj zlobit, protože jim to takhle odmala vtloukali do hlavy. A ruská propaganda je tam hodně silná,“ vysvětluje.
Naopak když se podle něj v Rusku s někým skamarádíte, je to přátelství pevné. „Jen tak vám nevrazí kudlu do zad. Nemusíte si s těmi lidmi dennodenně volat, ale když tam jednou za rok přijedete, tak vám snesou modré z nebe. A když přijdete na návštěvu, je to jako malá svatba. Stoly se prohýbají pod jídlem a vodka teče proudem,“ dodává Lengyel.
Je rád, že zůstal u fotbalu
S Krasnodarem zažil Lengyel dva postupy a dva sestupy z nejvyšší ruské soutěže. Střídání trenérů, příchody dvaceti nových fotbalistů, každý půlrok i obhajobu své pozice v silné konkurenci.
Neobhájil si ji až po čtyřech letech. Ale měl štěstí. Podruhé v životě po něm sáhl trenér Oleg Romancev. Přestoupil do 300 kilometrů vzdáleného Rostova na Donu. Přidal rok v nejvyšší soutěži. „Zachránili jsme se. A pak ruská klasika. Druhou sezonu letěl trenér, přišli noví hráči. Já nehrál. A byl jsem rád, že jsem se vyvázal ze smlouvy a přijal nabídku Dynama, abych se vrátil domů,“ vzpomíná na rok 2010.
V Budějovicích stejně jako v Krasnodaru zažil dva postupy i dva sestupy. A po tom druhém před třemi lety ukončil kariéru a začal pracovat ve vedení klubu. „Zpětně si říkám, že jsem možná skončil moc brzo, ale to je už teď jedno. Zase jsem rád, že můžu pracovat v Dynamu a být pořád u fotbalu,“ říká aktuálně trenér budějovického B-týmu.
Během své kariéry nasbíral dost úspěchů, získal spoustu zkušeností a ty může předávat dál. „Když jsem začal v mládežnických kategoriích objíždět reprezentační výběry, vsadil jsem všechno na jednu kartu. Vykašlal jsem se na školu, vybral si lehkej učňák, abych na střední neměl problémy s uvolňováním, a hrál. Naštěstí to vyšlo,“ říká.
Brzy si ho vytáhla pražská Sparta. S ní získal dva mistrovské tituly, zažil atmosféru ligy mistrů, ale nikdy se neprobojoval trvale do základní sestavy. Proto ani svůj podíl na úspěších nebere jako zásadní. „Něco jiného je stříbro z mistrovství Evropy jednadvacítek. Tam jsem odehrál celou kvalifikaci a byl i na finálovém turnaji. Koneckonců trenér Bruckner ze mě udělal napevno stopera. Tenkrát jsem si říkal, že jsem měl zůstat v Dynamu ještě o půl roku déle. Kluci, co tam se mnou byli z menších klubů, jako Tomáš Ujfaluši nebo Marek Heinz, přestoupili do zahraničí. Já šel do Sparty o půl roku dříve,“ vrací se do minulosti. „Sparta mě tenkrát nikam prodávat nechtěla, ale já se zase neprosadil v té konkurenci. A přiznám se, že ani přechod do Prahy jsem asi úplně nezvládl,“ vysvětluje.
Po dvou letech po něm sáhly Teplice. Na severu Čech vyhrál Českých pohár, zahrál si Intertoto Cup i pohár UEFA proti Kaiserslauternu nebo Feyenordu a přišlo zmíněné Rusko.
Největším osobním úspěchem je pro něj právě stříbro z mistrovství Evropy, které se hrálo na Slovensku. Pochvaluje si tamní skvělou atmosféru, ale má to trochu spojené s olympijskými hrami v Sydney. Tam se hodně těšil. „Na atmosféru, průvody, jiné sportovce, vesnici. Nakonec to dopadlo tak, že jsme z olympiády viděli jen letiště, hotel a přípravy. Vypadli jsme v základní skupině a jeli domů ještě před začátkem her. To pro mě bylo velké zklamání,“ vypráví.
Ptám se ho na závěr, jestli by ve své kariéře něco změnil, ale po chvilce přemýšlení jen zavrtí hlavou. „Asi ne. Možná jsem mohl mít lepší přístup k fotbalu v době, kdy jsem přecházel z Budějovic do Sparty. Ale to člověk nikdy neví. Moc jsem sice nehrál, ale kluci mě tenkrát nebrali v kádru jako outsidera. Myslím si, že k Jirkovi Novotnému, Horstu Sieglovi i dalším jsem si cestu našel. Žil jsem prostě život, který mi tenkrát vyhovoval, co by kdyby, nemá smysl řešit,“ pousměje se Roman Lengyel.
