V roce 1978 hráli fotbalisté Hradce druholigový zápas s Vítkovicemi. Přestože 1:0 vyhráli, byli trenéři následně pozváni na jednání výboru klubu. Dostavil se tam jen asistent hlavního trenéra a vyslechl si od vedení výtky k výkonům mužstva.
Nejen to, výboři tehdy přednesli svoji představu, jak hru zlepšit. Navrhovali zrušit zimní soustředění a dopolední tréninky, protože dvoufázové trénování je na nic, když hráči hrají takhle špatně. Konečně předpokládali, že se zruší přátelská utkání, protože jsou zbytečná.
Dotyčný asistent si vše vyslechl i s požadavkem, aby s kolegou navrhli vlastní přehled opatření, jak se tehdy běžně užívalo. Načež si vzal slovo: „Soudruzi, já vím že to asi myslíte dobře a že tomu chcete pomoct. Dám vám ale příklad. Vy budete mít plavce, který vám nezaplave čas, jaký si představujete. A vy uděláte opatření pro zlepšení jeho výkonnosti takové, že mu z bazénu vypustíte vodu.“
Tím asistentem tehdy byl Ladislav Škorpil. „Způsobilo to hluboké ticho. Pak soudruzi pokývali hlavami a řekli, že by na tom něco mohlo být a že tedy ten vlastní návrh pozdrží o dva týdny a uvidí se, jak mužstvo bude hrát,“ přibližuje, co následovalo, dnešní sedmdesátník.
Tato dávno zasunutá příhoda jako by předznamenala to, s čím má fotbalový národ Škorpila dlouho spojeného. Vedle trenérských kvalit si pamatuje řadu nezapomenutelných výroků, kterými dlouhá léta doprovázel dění nejen fotbalové.
Jak na taková „revoluční“ opatření tehdejší výboři vůbec přišli?
Různě. Třeba na to, že by se nemuselo trénovat dvoufázově, nejspíš od hráčů. Pro některé byl ranní trénink něčím, co těžko snášeli, protože přišli ráno ve čtyři z vinárny a zdálo se jim, že trénovat v deset dopoledne je blbost. Ostatně když funkcionáři něco shánějí na trenéra, tak se vždycky jdou zeptat hráčů a nejlépe těch, co nehrají.
A přátelská utkání?
To zase asi měli od pokladníka, protože tehdy se za vyhrané přáteláky vyplácely prémie. Ten jim asi řekl, že to jsou zbytečná vydání.
Ladislav ŠkorpilJeden z nejznámějších českých fotbalových trenérů právě slaví sedmdesáté narozeniny. Od dětství fotbal hrál, ale kvůli zranění na vojně záhy musel přestat a od roku 1968 se věnuje trénování. Začal u hradecké mládeže a vydržel u ní přes dvacet let, k tomu přibylo i trénování mládežnických reprezentací, byl s nimi na ME do 16, 18 i 21let. Dospělé po krátkých epizodách v 70. letech začal trénovat v 90. letech, postupně vystřídal Hradec Králové, Dunajskou Stredu, Duklu Praha a Liberec, se kterým získal v roce 2002 mistrovský titul. V současnosti pracuje pro hradecký klub jako skaut, zároveň se angažuje na nejrůznějších fotbalových akcích zaměřených především na mládež. Od roku 1998 je nepřetržitě členem hradeckého zastupitelstva, v prvním volebním období byl a v tom současném, v pořadí pátém, je členem rady města. |
Jak k tomu došlo, že jste ve třiadvaceti letech začal trénovat žáky, na konci šedesátých let let to tak běžné nebylo?
Kvůli zranění. Na vojně jsem hrál v Dukle Žamberk a v utkání s Rudou hvězdou Hradec, kde jsem začínal, jsem si v souboji s jedním z nejslušnějších hráčů Rudé hvězdy Voženílkem přivodil zranění kolena. Bylo to v polovině šedesátých let a laboroval jsem s tím do konce vojny. Po návratu přišla operace kolena, vrátil jsem se na hřiště, ale za tři měsíce mně po doskoku hrklo v druhém. Mělo to stejné příznaky a po tom všem, co jsem zažil s prvním, jsem dospěl k tomu, že konstitučně kolena na velký fotbal nemají.
A začal jste trénovat.
Asi o rok později. Potkal jsem nestora hradeckých trenérů Josefa Součka, který mě kdysi v dorostu trénoval v Rudé hvězdě. Řekl: „Máš problémy s těma kolenama, tak pojď k nám trénovat.“ Tehdy už byl ve Spartaku (dnes FC), mládež tam vypadala tak, že měli tři dorosty a dvoje žáky. Zakládali céčko žáků a ty jsem dostal k trénování. Pak jsem se rychle posunoval, protože většinou někdo, kdo byl nade mnou, šel výš a tyhle přesuny posunovaly výš zase mě. Takže v roce 1975, šest let po začátku trénování, už jsem byl u prvního dorostu.
Tehdy jste se ale také poprvé objevil u A týmu mužů.
Souček tam šel od A dorostu a vymohl si, abych mu dělal asistenta. V té době jsem jezdil ráno normálně do práce do Tesly, z Tesly jsem jel na dopolední trénink áčka, vrátil jsem se, pak jsem jel na odpolední trénink. A v pět odpoledne přišli dorostenci, kteří mě štvali, už když jsem je viděl ve dveřích.
Přesto jste u mládeže vydržel dalších patnáct let.
Byla to výborná práce. Záhy jsem vedl krajskou reprezentaci, pak se v roce 1981 zakládala tréninková centra mládeže a podmínkou pro vedoucího bylo to dělat na plný úvazek. Mně bylo líto nechat to někomu jinému, když jsem se právě tomu věnoval tak dlouho.
Nabídky na trénování mužů prý ale přišly už tehdy.
V Hradci dost často. Ale já si nabídky vždycky vyslechl, pak jsem udělal přednášku, jak by se fotbal měl dělat, a nakonec jsem je skolil větou, že bych to vzal, jen kdybych všechny, co tady fotbal dělají, neznal. A vesele jsem pokračoval u dorostu. I proto, že v tehdejší době byl strašný problém dostat se do zahraničí. Čekalo se na doložky, na víza. A já byl každý měsíc ve Francii či jinde. Tak jsem si říkal, jestli mám zapotřebí vzít první mužstvo a pak zdůvodňovat funkcionářům, proč jsme neporazili Nitru. Místo toho jsem byl s národním mládežnickým týmem v Cannes, kde na turnaji osmi mužstev hrály Anglie, Francie, Německo, Mexiko, Nizozemsko a další. To si člověk musí prožít, navíc když u toho ležel na hotelové střeše v bazénu.
Kdy se to zlomilo?
Převratem v roce 1989. Po něm byl předsedou klubu doktor Franc, který se vyznal v právu, protože to byl místopředseda krajského soudu. Ten jednou otevřel dveře mé kanceláře a povídá: „Od zítřka jsi u áčka, protože já podle zákoníku práce na tohle mám právo.“ Takže k áčku jsem byl vlastně převeden podle zákoníku práce. A přestože i tahle pravomoc měla omezení, už jsem zůstal a vedl jsem Hradec tři poslední ročníky federální ligy.
Pak jste začal trenérsky cestovat, čeho si považujete nejvíc?
Vážím si umístění v Dunajské Stredě, kam jsem šel z Hradce. Tam jsme ve slovenské lize skončili třetí, když před námi byl Slovan s trenérem Gallisem a druhý Inter s Adamcem. Byli jsme jediní tři trenéři, kteří zůstali celou sezonu.
Nejdéle jste pobyl v Liberci, kde jste získal titul. To je asi vrchol vaší trenérské kariéry.
Musí být, protože mi ukažte v našich podmínkách trenéra, který někde vydrží přes sedm let. Nejdřív víc jak pět a potom víc jak dva. Ale vážím si i Dukly, vždyť jsme tam ze třetí ligy postoupili do první a když jsme šli do první, hráli jsme se Slavií finále poháru. Ten nám vzal až Horváth gólem v nastavení, přitom předtím jsme mohli v normální hrací době rozhodnout.
Liberec na vás nedá dopustit, dokonce vás tam nedávno jmenovali do dvorany slávy.
Dojemná událost. Majitel klubu Karl mě v proslovu chválil slovy o nejlepším spolupracovníkovi, jakého kdy potkal, a když skončil, tak lidi pět minut tleskali. Až budu chtít povzbudit, seženu si záznam a budu u něj brečet dojetím. A těší mě i to, že o tom, kdo tam bude uveden, spolurozhodovali mezi mnou, Víťou Lavičkou a Jardou Šilhavým také fanoušci. A dali tam mě.
Vy jste prý měl s fanoušky Liberce výborné vztahy.
Asi ano a v libereckém kotli jsem měl vždycky zastání. Když jsem šel do Liberce podruhé a hráli jsme první zápas, roztáhli choreo: „Láďo, vítáme tě zpět, rozzáří nám náš modrobílý svět.“ Úžasné.
I když mládež už delší čas netrénujete, předpokládám, že sledujete, jak to dělají vaši následovníci. Je to velký rozdíl?
Často dost velký. Tehdy trénovali většinou fotbalisti, kteří skončili. Dnes fakulta chrlí nové a nové studenty, kteří mají kvalifikaci a můžou si vybrat, jestli půjdou učit nebo trénovat. A ačkoliv fotbal třeba nikdy nehráli, tak jdou trénovat. Ale pro trenéra je právě tahle situace strašný hendikep, aniž by si ho uvědomoval. Hlavně když se dostaneme do vyššího fotbalu. Každý nějak trénuje, v tom není velký rozdíl. Rozdíly mezi trenéry z hlediska úspěšnosti jsou v tom, jestli dostanou z hráčů potřebný výkon. A dostat ho z nich, to je výsledkem jednání s lidmi. Proto říkám, že nejvíc zkušeností pro fotbal jsem nasbíral v Tesle, kde jsem mistroval šedesáti ženským. Také jsem z nich musel dostat výkon, musel jsem je přesvědčit, aby šly do práce na noční nebo v sobotu či v neděli. A abych já někoho dokázal ovlivnit, a výkon je hodně o hlavách, to přece nemůžu dokázat bez toho, aniž bych se dokázal vcítit do jeho pocitů, jak on to vnímá. Já jako bývalý hráč vím, co jsem si myslel o trenérech a když chci hráče jako trenér dostat na svoji stranu, musím vědět, jak to bude brát a jak na něj mám mluvit.
Co tlak rodičů, který je dnes hodně velký?
Byl vždycky, ale dneska je jiný a souvisí s celou společností. Nějak se nám, v uvozovkách řečeno, zvrhla. Není úcta k člověku, ke stáří, k profesi a zůstala jediná: k penězům. A čím větší tunel, tím jsem v očích lidí větší borec. Proto se dneska k tlaku na trenéry přidávají peníze. Je úplně jedno, jestli si o ně trenér říká, či je rodič nabízí sám. Ti je často dávají i počestnou cestou, zasponzorují třeba mezinárodní zájezd. Ale jak má potom trenér být stejně spravedlivý ke všem, když i od funkcionářů slyší, že bez tohohle bychom nemohli být, protože jeho táta dává tohle a tohle?
Ladislav Škorpil
V posledních sezonách pracujete znovu pro hradecký klub. Můžete srovnávat, jak z toho vychází v porovnání třeba právě s Libercem?
Bohužel neporovnatelně. Když odmyslím stadion, o němž jsem vždycky na radě města říkal, že zatímco v Liberci se dělá a v Hradci mluví, i jinak je velký rozdíl. Hradecký klub má stále stejný problém. Peníze tady v regionu nikdy nebyly, nejsou a asi ani nebudou. Hradecký fotbal dřív živila Škodovka a byl takový, jaký byl její ředitel. Když tomu přál, tak hráči do práce nechodili a trénovali a hráli. Když ne, bylo to horší. Dnes fabriky nejsou a Hradec nemá ekonomickou sílu ve srovnání třeba právě s Libercem. Potom je odkázaný na magistrát, který to zachraňuje, ale přitom by se toho rád zbavil.
V tom vidíte hlavní důvod, že se Hradci nedaří být v 1. lize trvale?
Před předcházejícím postupem v roce 2010 se Hradec nemohl dostat do ligy sedm let. Pak se dostal a v euforii nebyl schopen připustit proč. V tehdejší sestavě ale bylo osm či devět jeho odchovanců. Ti vyjdou z dorostu, dostanou něco málo peněz a pak se jim něco málo přidá. Mzdová položka tím byla nižší než jinde a bylo to možné hrát. Jenže za rok za dva starší odchovanci skončili kvůli výkonnosti, střední generace jela vydělávat peníze do Kazachstánu a Pilaře to vyhodilo do vrcholového fotbalu. Mládežnická základna je sice dobrá, ale každý rok tolik hráčů nedá. A když má někdo přijít, nejdřív chce tam, kde je nejvíc peněz, teprve potom tam, kde jich je míň, kde se žije ve skromných podmínkách. Abyste tohle ustál, musí takových klubů, jako je Hradec, být víc.
