„Při jedné z předchozích prezidentských kampaní vznikla iniciativa, která prosazovala za prezidenta Karla Gotta,“ pouští se do vyprávění sedmdesátiletý kouč, který dál působí ve fotbalovém Hradci jako hlavní skaut. „Kotel Liberce, kde jsem tehdy trénoval, na to reagoval tím, že se oblékl do žlutých triček s mojí fotografií a nápisem Škorpil for president.“
To muselo mít ohlas, viďte?
Mělo. Televizi to po utkání zajímalo víc než výsledek zápasu, reportér se mě ptal, jestli budu opravdu kandidovat. Tak jsem odpověděl, že pokud by hlavním městem tohoto státu byl Kocourkov a předchozím prezidentem Jára da Cimrman, kandidoval bych určitě.
Nakonec jste se zlákat nenechal, ale v komunální politice se pohybujete už přes dvacet let. Co vás přimělo, abyste to zkusil?
Jednoduchá odpověď: nikdy jsem se sám nikam nehlásil, vždycky jsem byl osloven lidmi, kteří sestavovali kandidátku. Ale moje zapsání na ni samozřejmě pokaždé něco doprovázelo. Uvědomoval jsem si, že sport v zastupitelstvu potřebuje zastání.
Jak moc ve volbách pomáhá jméno známé ze sportu?
Určitě dost. Obecně když se podíváte na strany a jejich kandidátky, vidíte, jak nám schází osobnosti. Lidé, kteří jsou v povědomí veřejnosti, osobnostmi jistě jsou - jde jen o to, jestli je lidé vnímají pozitivně. Vždyť osobností byl třeba i Hitler... Já jsem zřejmě působil pozitivně, protože jednou jsem měl v komunálních volbách i druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů.
Narážel jste v počátcích na názory, že s politikou nemáte dost zkušeností a do křesla vám pomohly jen hlasy fanoušků?
Vůbec ne. S nadsázkou říkám, že jsem jediný, kdo má na mysli blaho občana. Neměl jsem v tomto ohledu nikdy žádný problém, protože od v uvozovkách normálních lidí jsem se nikdy neodrodil. Ani jako trenér, který byl u 350 ligových zápasů a 40 v evropských pohárech. Sounáležitost jsem si udržel a lidi mi vždycky spíš fandili.
Proto se také v komunální politice pohybujete už dlouho. Má fotbalový a politický svět k sobě něčím blízko?
Já bych to nerozděloval, pro mě je to jeden svět. Nejde to odtrhávat, vše má souvislosti a spojitosti. Fotbal se přece taky neodehrává jen na hřišti, ale i v zákulisí. A to má s politikou společného mnoho.
V posledních týdnech byl velkým tématem vznik hnutí Sportovci pro společnost, které se ucházelo o místo v Poslanecké sněmovně. Líbil se vám ten nápad?
Ten vznik byl pravděpodobně pragmatický, protože sport má v nejvyšších sférách dost pochybné zastoupení. To, že spadá pod ministerstvo školství, je nešťastné, protože školství má dost starostí samo se sebou.
Řešením by podle vás bylo samostatné ministerstvo sportu?
Před mnoha lety jsem dělal trenéra dorostenecké reprezentace a při výjezdech do Francie jsem záviděl místním to, že každý sportovní areál byl v majetku obce, která se o něj starala. A všemu vévodilo ministerstvo sportu, které ve Francii tradičně funguje. Takový model by skutečně bylo potřeba dostat do systému i tady. Problémy, které u nás v téhle oblasti vyplouvají na povrch, totiž vycházejí hlavně z podfinancování sportu. Všechny kauzy, které z toho vyplynuly, jsou pak především obžalobou této společnosti - ne obžalobou těch, kterých se přímo dotkly.
Zpět ke Sportovcům: nepřišlo vám zvláštní, jak narychlo hnutí vzniklo? A jaké nejasnosti provázelo sestavování kandidátek?
Samozřejmě, že jejich kampaň nebyla dostatečně připravená, nevypadalo to, že by chtěli něco koncepčně řešit. Na to jsou to příliš malé rybky. Já ten vznik chápu spíš jako povstání malých, kteří chtějí na něco upozornit.
Kdyby vás oslovili, přidal byste se?
Asi ano, ale s vědomím, že těžko něčeho sami dosáhneme - spíš upozorníme na nějaký problém.
I ve světě se fotbalisté čím dál častěji dostávají do vrcholných politických funkcí. George Weah může být prezidentem Libérie, Kacha Kaladze je primátorem Tbilisi... Může to naznačovat, že se lidé upínají k těm, kteří zemi něčím proslavili, a politické zkušenosti pro ně nejsou tak důležité?
Myslím, že ani ne. Spíš to bude důsledek skutečnosti, že podobně jako u nás není až tak moc na výběr. Osobnosti chybí a když už existují, jsou úspěšné v jiné oblasti než politice.
