Doba, kdy na srazu fotbalové reprezentace nesměle nakukoval mezi mazáky, je pryč. Teď je Ladislav Krejčí v podstatě jedním z nich. Ve čtyřiadvaceti letech se blíží ke třicítce startů za národní tým a v kvalifikaci o mistrovství světa by ho měl táhnout.
„Starší kluci jsou pryč, ale máme tu zase novou krev. Věřím, že budeme úspěšní,“ říká záložník, který v létě opustil Spartu a začíná se prosazovat v Boloni.
Jaký je nový život v Itálii?
Moc se mi tam líbí. Jen ze začátku to bylo hektické, člověk se nemůže soustředit jen na fotbal, musí zařídit spoustu věcí: bydlení, banku, telefon... Nebylo to tak, že bych jako v Praze přišel domů a řešil jen to, kdy půjdu druhý den na trénink.
Nutností je naučit se jazyk. Jak zatím italštinu zvládáte?
Italští kluci na nás nové pořád mluví, až když vidí, že se moc nechytáme, tak nám to někdo přeloží. I většina pokynů od trenéra je v italštině. Umím si objednat jídlo, zeptat se v kolik, kde, co... Na to, abych si s kluky povídal u večeře, to ještě není. Ale věřím, že brzy bude. Když vypráví trenér, pár slovíček už chytnu. Navíc teď dostanu učitele, tak by se to mělo ještě zlepšit.
Italové si hodně zakládají na taktice. Platí to i v Boloni?
Jednoznačně. Většinu děláme na hřišti, tam se rychle chytím. Spoluhráči se mi snaží poradit a snad můžu říct, že jsem inteligentní fotbalista. Když něco taktického nacvičujeme, není pro mě problém to pochopit.
Pomáhají vám spoluhráči? S kým si v kabině nejvíc rozumíte?
Přišel jsem společně s Maďarem Adamem Nagyem, na začátku jsme se o sebe mohli opřít. Oba jsme nikoho neznali, neměli jsme tam žádného kamaráda. Rychle jsme si na sebe zvykli a spřátelili se.
Další hráči už vás také berou?
Už jo. Teď jsem třeba byl na večeři s Emilem Krafthem, švédským reprezentantem. Vzali jsme přítelkyně, bylo to fajn. Mít přátele je pro osobní život důležité, s přítelkyní nechceme být pořád sami zavření v bytě. Je nutné se začlenit.
Co musí nováček v týmu splnit?
Žádný rituál neproběhl, neplatil jsem ani zápisné. Ale při jídle se sedí u jednoho velkého stolu, kde jsme všichni pohromadě, tam jsem se s kluky postupně seznámil.
Nikdy dřív jste si na nové prostředí nezvykal. Velká změna?
Ano, také velká zkušenost. Když jsem šel poprvé do kabiny, byl jsem hodně nervózní. Odjakživa jsem byl ve Spartě, nešel jsem ani na hostování. Najednou neznámý tým, jiný jazyk... Nevěděl jsem, co čekat.
Jiná je i italská mentalita. Kafíčko, pohoda, na všechno dost času. Sedí vám tenhle styl?
No, navíc jsem ještě přišel o prázdninách, kdy se tam opravdu moc nepracuje... Mají pohodu. Ale já se jim ani nedivím. Je tam pořád pětatřicet šestatřicet stupňů, a kdyby člověk lítal jako utržený ze řetězu, mohl by se uvařit. Řeší většinu věcí ráno nebo později odpoledne. Ale na to se mi zvyká docela dobře.
V Itálii se hodně řeší móda. Máte v kabině ramínko hanby, které poznal třeba i Pavel Nedvěd?
Mě zatím nevyhmátli (úsměv). Tyhle srandy asi přijdou na řadu spíš v zimě, teď není moc co zkazit. Vezmete si triko, trenky, boty a je to. Až na sebe dáme víc vrstev, třeba to přijde.
První zápas vám vyšel. Proč jste v dalším šel do hry až jako náhradník?
Byl jsem také překvapený. Mluvil jsem s trenérem, říkal, že je se mnou spokojený. Ale máme na postech levého a pravého křídla obrovskou konkurenci. Dal šanci jinému, vzal jsem to jako fakt. Jste v cizině, musíte se s tím poprat.
Ve Spartě jste se v kabině staral o zábavu. Platí to už i v Itálii?
To zatím nechávám na jiných. Asi bude ještě chvíli trvat, než si tam vybuduju takovou pozici, aby mě všichni poznali takového, jaký skutečně jsem.
