"Andreji, musím s tebou udělat do zítřka rozhovor," zavolal jsem mu kdysi. "Ale já jsem pryč z Prahy, jedině kolem půlnoci v hotelu Pariž." Nevěřil jsem, ale on dodal: "Budem tam."
Už se na Slovensko nevrátil, žije v Praze, jako památku si uchoval zvláštní slovenskočeštinu.
Když chytla Sparta v roce 1966 v Bělehradě v Poháru mistrů proslulou a neuvěřitelnou "pětku" od Partizanu 0:5, ač doma vyhrála 4:1, nebylo nikomu do řeči. Zděšení, ostuda. "Andreji, musím něco napsat. Co se stalo?" A on na židličce u baru na letišti, kde pil kolu: "Že nám dali něco do kafe, jak všichni tvrdí, nevěřím. Napiš, že, že jsem jim už nadával, když na letisku v Prahe popíjeli a viděli se v semifinále."
Byl to vynikající hráč, který stylem, fotbalovým projevem, neměl dvojníka. Vysoká štíhlá postava, spíš klátící se než běhající. Pán středu pole, vynikající technik, dobylo třeba. Hospodařil se silami i časem, nebyl nikdy uhrkaný, tak ho oceňoval třeba Masopust. V rozhodujících momentech byl chladnokrevný, což vůbec neodpovídalo jeho naturelu, pokud byl mimo hřiště. Tam samá legrace, vtípky, občas na hranici maléru.
Vzpomínám na rok 1969, když národní mužstvo bojovalo o postup na mistrovství světa do Mexika. Na Spartě dvakrát prohrávalo s Maďarskem, dokonce už 1:3, on po půli zavelel k nevídané ofenzivě, když strhl nejen spoluhráče, ale i diváky. Dirigoval hru, snížil na 2:3 a Kuna vyrovnal. Remízou si reprezentanti vynutili třetí zápas.
Když jsem za ním šel do kabiny,byl k smrti znaven, zablácen. "Andreji, gratuluji," řekl jsem, "prosím aspoň o slovo." Lokl si minerálky a řekl: "Postoupíme, i kdybychom tretí zápas hráli v Africe. Diváci byli skvělí."
V Marseille za stavu 0:0, který stačil Maďarsku, proměnil minutu před půlí penaltu za faul na Františka Veselého. Nikdo ji nechtěl kopat, trenér Marko Andreje poprosil. Oklepal zabahněný míč a poslal ho do kouta brány.
Československo vyhrálo 4:1 a jelo do Mexika. "Bylo bláto, meruna těžká, tak jsem to kopol vnitřkem levé nohy pod břevno, po zemi by to nebolo tak jisté, větil jsem, na nic jiného jsem se nezmohl.
Když zápas ztrácel napětí a děj se vlekl, něco si vymyslel. "Bylo mi najednou líto lidí. Treba jsem si lehl a nechal se na chvíli odnést nebo jsem si povídal se sudím, ale slušně," vyprávěl mi nedávno, když jsme vzpomínali.
Ale tehdy v Bratislavě v pětašedesátém, v bitvě s Portugalskem o postup na mistrovství světa do Anglie, nemyslel na legraci. Prohrávali jsme gólem Eusebia, lilo, bahno. "Dostal jsem šikovný míč, tedy šikovný na penaltu. Zkusil jsem to a padl. Dlouho ticho, kluci řvali: Andreji, lež. A já na to, že ležím v louži. Ale pak to pískl. Určeni jsme byli já a Popluhár, jenže mě už nesli na nosítkách.
vykřiknout: Preboha ne, on poslal míč vedle. Nepostoupili jsme." Narodil se v Košicích, hrál za tamní Jednotu. Přestup do Sparty patřil k největším událostem a záhadám doby. "Dokonce to skončilo u soudu, nechtěli mě pustit, byl jsem zaměstnaný na stavbě socialismu Huko, ale sparťané všechny prevezli, dali soudci papír, kde to hlavní chybělo. Dík Spartě jsem prožil nádherný život." Nedávno jsem od něj něco potřeboval. "Pridem do hotelu Olympik ve tri," řekl. Zase mě nezklamal. Byl tam ve tři pět a omluvil se za zpoždění.