Je nějaký rozdíl mezi dnešním Kukou a tím, který jel na mistrovství Evropy před čtyřmi lety? Určitě, teď nemám nominaci vůbec jistou. Tehdy jsem jel na Euro jako dneska Honza Koller, na kterého se ohromně spoléhá. Ale stejně je to zázrak, že jsem tady v Seefeldu. V lednu mi doktoři před operací kolena řekli, že dávají třicet procent na to, že se zákrok nepovede. Pak bych tři čtvrtě roku nesměl kopnout do míče. Operace se povedla, měl jsem štěstí.
Stal jste se však v reprezentaci náhradníkem. Je pro hráče takový přechod v jedenatřiceti letech těžký? Vůbec ne. Dostal jsem dost šancí a vím, že teď máme lepší útočníky. V tomhle týmu není ostudou sedět na lavičce.
Každý z nás to chápe, proto všechno funguje. I když, jak se říká, partu prověří teprve porážky a my je zatím nezažíváme.
S rolí náhradníka se ale nesmířím ve Stuttgartu. Trenér mě na hřiště pošle na dvacet minut a já dokážu víc než jiní hráči za celý zápas. Nespravedlnost pak člověka zlobí.
Proč vlastně už nejste nejlepší útočník v zemi? To je jednoduché, nevyužívám gólové šance. Mám své hranice možností a v tomhle nestačím. Plním roli útočníka, jak se má, nabíhám si, bojuju o míče, přihrávám a tak dál. V tom jsem možná pořád nejlepší. Ale góly nedávám.
Znáte způsob, jak byste proměňování šancí zlepšil? Jedna možnost je, ale k ní se nesnížím.
Jaká? Jsou útočníci, kteří jen stojí ve vápně, střílejí, přitom na ně dře deset hráčů na hřišti. A přesto fanoušci oslavují jen jednoho. To je způsob, jaký bych třeba mohl zvolit. Prostě ze dne na den začít hrát něco jiného. Ale to já neudělám.
A proč ne? Opravdu byste se styděl? Prostě nechci. Za prvé nevím, jestli bych to vůbec dokázal. Bojím se, že asi ne. Za druhé bych byl zklamaný sám ze sebe. Znám pár hráčů, kteří změnili svůj styl, a lituju je. Radši budu poslouchat řeči, jak mařím šance, než jedovaté poznámky, že na mě ostatní dřou. Pro mě je jiné kafe běhat vpředu v útoku, vydat se ze všech sil než číhat, jestli mi někdo nepřihraje. Při minulém mistrovství Evropy jsem si vůbec nezahrál, to byly galeje, jen jsem lítal od jednoho hráče ke druhému. Systém na jednoho útočníka se mi nelíbil, bránil jsem se mu. Ale nakonec přišel dobrý pocit, jakou jsem odvedl práci.
Tenhle pocit vám stačí? No samozřejmě chci střílet góly. Když vedeme tři nula, rozkousal bych všechno, abych ho dal. Ale mužstvo je pro mě přednější. Existují hráči, kteří se radují po prohraném zápase, protože v něm dali gól.
Vůbec je nechápu.
Kdy vám bylo nejhůř po zmařené šanci? Před třemi lety v Jugoslávii, kde jsem zahodil známé dvě tutovky v kvalifikaci o mistrovství světa. Přišel jsem do kabiny a řekl: Hoši, pardon, já se omlouvám.
Začali na mě křičet, co blbnu, že se to mohlo stát komukoliv jinému. Dnes už bych se neomlouval, vypadá to divně.
Už dávno jste v elitním klubu stovkařů. Ale kdybyste proměnil většinu šancí, byl by z vás druhý nejlepší kanonýr po Bicanovi.
To je jen domněnka. Nejsem zase tak dobrý. Kdybych proměňoval víc šancí, zase bych se do tolika šancí nedostal. Jak říkám, mám hranici svých možností, kterou nepřekročím. Ti nejlepší hráči dokážou i při největší únavě hrát výborně.
Já se vydudám při běhání a chybí mi klid v koncovce. A také mám určité přesvědčení, které se vůbec nehodí ke kanonýrům. Střelec nesmí koukat napravo nalevo, ten musí jenom pálit. Když jsme před minulým Eurem hráli s Irskem, běžel jsem sám na bránu. Vlevo sprintoval Martin Frýdek, míč jsem mu posunul a on dal gól.
Nepřipadá si pak hráč jako sobec, když nepřihraje? U nás v Čechách se sobectví nenosí, zato v cizině ano. Každý hráč musí myslet hlavně na sebe, aby se prosadil.
27. května 2000
