Michel Dufour nikdy na profesionální úrovni fotbal nehrál, jen coby teenager v amatérských regionálních soutěžích. Ale na slavné univerzitě ve Štrasburku přednáší o výkonnosti sportovců, rychlosti, výdrži či lidské síle a svalech. Už napsal i dvě odborné knihy.
Na zapáleného profesora tělesné výchovy kouč Ivan Hašek spoléhá. Jako pomocníka si ho vybral při francouzských angažmá ve Štrasburku, v Saint-Etienne i arabském Al Ahlí. A teď i k českému národnímu týmu
"Aaaa, Michel dává první rozhovor, budeš platit," rozkřikne se Jaroslav Plašil na srazu reprezentace.
"Není první," brání se kouč.
"Předtím byl německy, tenhle je francouzsky. Platíš deset tisíc!"
Holohlavý sympaťák se usmívá. Hřeje ho, že ho hráči berou. "S Plašilem se snadno domluvím. Má výborný francouzský přízvuk," říká Dufour o záložníkovi Bordeaux. I s ostatními si o samotě promluví rád. Vyzvídá, jak to chodí v zahraničních klubech.
Avšak když je tým pohromadě, pak první cizinec u české reprezentace trpí.
Proč?
Je to těžké kvůli tvrdému, složitému jazyku. Mluvím francouzsky, německy, anglicky, ale česky rozumím jedno slovo ze sta. Když si povídám s Ivanem nebo Luďkem Klusáčkem, je to lehké. I s hráči se jednotlivě domluvím. Mrzí mě, když třeba Karel Brückner promlouvá na tréninku k hráčům a já nic nechápu. Chybí mi, že nerozumím drobným vtípkům, když se něco říká v kolektivu. Stojím trošku mimo partu, to mě znervózňuje.
Učíte se? Máte slovník?
To nemá cenu. Jezdím jen na zápasy, v Česku jsem nanejvýš deset dní. Ale jinak si nestěžuju, jsem tady rád. Kvůli Ivanovi.
Překvapilo vás, že si vás vzal k reprezentaci?
Popravdě: zaskočilo mě, že se stal trenérem. Když jsme se spolu bavili předtím, vždycky mluvil jen o šéfovi fotbalového svazu. Kdyby měl na starosti jen to, musel bych se věnovat něčemu jinému. Ale když jsem zjistil, že bude i trénovat, hned jsem věděl, že mi zavolá. Cítil jsem to.
Čím to? Jaký máte spolu vztah?
Jsme přátelé. Ivan je supertrenér, ale především férový chlap. Pořád se směje. Když vejde do místnosti, rozzáří ji. Docela často si voláme. Poznali jsme se před osmi lety, když přišel trénovat Štrasburk. Tehdy hledal někoho, kdo by se staral o fyzickou přípravu týmu, a já jsem přednášel na univerzitě. A vybral si mě.
Pamatujete ho ze Štrasburku i jako hráče?
Trochu ano, vybavím si pár zápasů. Pamatuju si, jak jsem z Francie sledoval, když dával góly v Japonsku, a vzpomínal jsem na něj. Ale osobně jsme se poznali až tehdy, když mě oslovil ve Štrasburku. Když pak trénoval Saint-Etienne, zavolal mi znovu. A vzal si mě i do Dubaje.
Tam jste získal i titul. Teď máte za cíl postoupit na mistrovství světa. Jak mu můžete ze své role pomoci?
Na fyzické kondici nemůžete změnit nic. Všichni hráči se připravují v klubu. Je to stejné jako u auta, nemůžete šahat do motoru, ale jenom maximálně lehce dofouknout pneumatiku. Jiná situace je třeba přímo před mistrovstvím světa, to máte tři týdny a musíte tým připravit, vyladit. Navíc před turnajem v Jihoafrické republice by to bylo ještě složitější. Ale teď za pár dní s fyzičkou neuděláte nic.
Tak jaká je tedy vaše role?
Různá cvičení na protažení, na vyklusání, na koordinaci pohybu. Třeba patnáct vteřin ve volném tempu a pak ostrém. Nebo třeba drobné hry, jako přetahování lanem, aby se hráči uvolnili. Ale sám ještě nevím, co pro ně před Slovenskem vyberu.
Můžete pomoci Tomáši Rosickému?
To bych hodně riskoval. Má za sebou hodně komplikované zranění, ani nevím, co všechno s ním v Arsenalu dělali. To je pořád trochu tajemství.
Mohl by na Slovensku hrát?
To říct nedokážu. Obecně platí: když má hráč horší formu, ale je svěží mentálně, může být větším přínosem. Naopak když je unavený, daleko víc hrozí zranění. Přední trenéři jsou radši, když hráč míň trénuje, ale je psychicky svěží.
Stačíte hráčům při výklusu?
Možná bych je porazil v půlmaratonu. Jinak ale ne. Když jsem byl v Dubaji, měl jsem nejlepší fyzické testy ze všech hráčů. Nemyslím to špatně, tam je zkrátka všechno jiné, kultura, mentalita. Snažím se na sobě pracovat, rád hodně běhám. Přece nemůžu mít obrovské břicho, stát jen bokem a říkat, co má kdo dělat. Když po hráčích něco chci, musím to zvládnou taky.
Co se obecně s fyzickou přípravou dělá špatně?
Často slyším, jak komentátoři v televizi při přenosech jásají: on za zápas uběhl 12 kilometrů. Ale řekněte si - 12 kilometrů za hodinu a půl, to není moc. A hlavně, o to vůbec nejde. Rozhodující jsou sprinty, jak zareaguje hráč v dané klíčové situaci, jak se dokáže vydat. Když se tohle změní u mladých, pak budou zase o něco lepší. Budu o tom psát ve své další knize.
Mimochodem, co kdyby teď hrála česká reprezentace proti Francii?
Bylo by to poprvé, co bych stál proti své rodné zemi. Ale ano, teď fandím Čechům.
Nemrzí vás, že nemůžete být u svého týmu?
Ani ne. Není jednoduché se dostat na takovou pozici. A já jsem přece nikdy nebyl profesionální hráč, nemám žádné jméno. Všechno je pak složitější. Těší mě, že můžu být u českého týmu, sbírat zkušenosti; a třeba pomůžu Čechům splnit jejich sen.
Máte odezvu z Francie?
Moc ne, jsem tu v utajení. Možná kdyby Češi postoupili na mistrovství...
To ale musí vyhrát na Slovensku.
Musíme, to je přesné. Z mého pohledu je to dobře. Nezatěžujete se žádnými propočty a spekulacemi, jak by to mohlo dopadnout. Je to jasné: musíme vyhrát.
Co pro vás znamená Česká republika?
Nemůžu říct, že by to byla druhá vlast, protože s manželkou a třemi dětmi žiju v Německu. A ani toho o vaší zemi moc nevím. Znám události pražského jara, pád komunismu, rozdělení země. Česká historie mě baví. Rád jsem poslouchal, když mi Ivan vyprávěl, jak se tady žilo za komunismu. To mě moc obohatilo.
Co říká manželka, že jste zase pryč?
Když jsem působil v Dubaji, byl jsem z domova celé měsíce. Teď jen na pár dní.
Mohl byste zůstat v Česku?
To bych se určitě chtěl naučit česky.
A zůstal byste?
Třeba v klubu? To ne, po finanční stránce je to tady katastrofa. Ve srovnání s Francií jako jedna k deseti nebo jedna k pěti. Ale teď mi o peníze nejde, nepřišel jsem vydělat, něco jsem ušetřil z Dubaje. Když nepostoupíme na mistrovství světa, skončím už v zimě. Ale rád bych byl u českého snu, na mistrovství světa.
