„Bohužel ne. Strašně rád bych, byl to rychlý a brzký konec, ale je to passé. Jsem už rok mimo hru, navíc achilovka pořád není dobrá,“ mrzí 31letého bývalého záložníka.
Co teď děláte?
Protloukám se životem, mám víc projektů. Dělám obchodního zástupce pro sportovní značku, nabízíme fotbalové věci. Ale jinak zatím ještě nemám stálou práci. V budoucnu bych chtěl začít podnikat.
V jakém oboru?
Doufám, že ve fotbalovém. Mohl bych zůstat u sportu. Něco jsem vymyslel a vyrobil, teď čekám na patentový úřad a další instituce, abych to mohl uvést na trh.
Asi nemůžete blíž prozradit, o co jde?
Je to spojené s fotbalem, řekněme fotbalová pomůcka. Nejsem jejím objevitelem, ale stoprocentně bych byl první v republice. Ve světě už něco podobného existuje. Na ty administrativní záležitosti čekám už půl roku, ale mají na to třeba i dva roky. Takže teď jsem ve fázi, kdy to neovlivním.
Hrajete ještě někde fotbal?
Nehraju. Sice jsem přestoupil do Vilémova, ale byl jsem tam pouze na první mistrák, pak už jsem se tam neukázal. Zaprvé časově jsem to moc nestíhal, musel jsem se ohánět, abych uživil rodinu. Zadruhé mě pořád bolí noha. Ta achilovka mě stále limituje.
Už jste vstřebal svůj rychlý konec ve Varnsdorfu?
Už je to za mnou. Šéfovi jsem otevřeně řekl, jak jsem na tom se zdravím. Že nevím, jestli budu moct hrát za měsíc či za tři. A on to vzal pragmaticky a smlouvu se mnou neprodloužil. Možná mi mohl dát ještě nějaký čas na zotavenou, ale zase na druhou stranu udělal dobře. Zase bych tady další půlrok jen paběrkoval.
Někdo jiný se vám pak neozval?
Z nižších soutěží ano, ale to jsem vůbec nechtěl. Přemýšlel jsem o Německu nebo Rakousku, nějakou nabídku jsem měl, ale opět to bylo na bázi, že jsem jim řekl, že nejsem stoprocentně zdravý. Všude po mně chtěli odehrát aspoň jedno přátelské utkání a já jim řekl, že to nedám. Tím to zhaslo. Tak jsem šel aspoň do Vilémova, protože to tam je fantastické, útulné, přátelské. Jinak by mě asi nikdo nikam nedostal. Nemám nervy na to, aby mě nějaký dědek zařízl kvůli párku. A ještě mi tam nadávali. Nikdy mě nelákalo končit až někde v nějaké pralesní soutěži. To radši nic.
Co říkáte na to, jak se dařilo na podzim Varnsdorfu?
Doma byly nějaké zápasy nepovedené, jiné hodně povedené. Líbil se mi třeba duel s Opavou, ve slepené sestavě kluci zahráli fantasticky. S Baníkem byl taky skvělý druhý poločas. Ale jinak to bylo takové proměnlivé. Přisuzoval bych to tomu, že tam je dost mladých kluků, málokdo z nich má konstantní výkonnost. Je to jako na houpačce. Některé zápasy byly jenom bum – prásk. Nechci říkat, že tam občas chyběla střední záloha, aby to nevypadalo hloupě (smích). Ale shodlo se nás víc, že tomu občas chybělo nějaké podržení, zklidnění. Ale nehaním. Byly tam světlé i tmavé momenty, jak to bývá.
K týmu se trochu nečekaně vrátil kouč Zdeno Frťala. Jak se vám tento krok zamlouvá?
Podle mě to je výborný tah. Asi lepší varianta kromě Fergusona pro Varnsdorf neexistuje (smích). Ale tím bych nechtěl snižovat práci Romana Veselého. Zažil jsem ho jen krátce, ale jako trenér i člověk byl výborný. Samozřejmě výsledky takové nebyly a Frťala bude pro Varnsdorf vždy volbou číslo jedna, takže je jedině dobře, že je zpátky. Může tu zase dokázat velké věci.
Když se ohlížíte za kariérou, na co budete nejvíc vzpomínat?
Samozřejmě asi na půlrok v Hradci Králové, i když si myslím, že mi to hostování spíš uškodilo. Ale zase jsem si zkusil 1. ligu. A pak na čtyři a půl roku tady ve Varnsdorfu pod trenérem Frťalou. Na třídenní postupové oslavy, jaké Varnsdorf asi nezažil a povídá si o tom do dneška. Na Schuberta, Breiteho, Rudnytskyyho, tuhle naši enklávu. To bylo fantastické. Ale vzpomínám na všechno. Ve 22 letech jsem znovu začal hrát, zase jsem se vypracoval z krajského přeboru, přes divizi a ČFL do druhé ligy. V kariéře jsem se nenudil.
Litujete něčeho?
Že jsem si nezahrál Ligu mistrů (smích). Když jsem chodil do školy, tak jsem své sešity nenadepisoval Matěj Kotiš, ale Matys 10 Real Madrid. Ale bohužel, za to si můžu sám. Možná talent byl, ale v těch patnácti mi nefungovala hlava, jak měla.
Myslel jste tehdy víc na holky, než na fotbal?
To asi úplně ne, na tréninky jsem chodil poctivě. Ale v dnešní době, když se chcete prosadit, tak si musíte dávat galeje, i když jste supertalent. A já si je v těch patnácti nedával, jel jsem na vlně všech. A v osmnácti jsem měl hlavu úplně zamotanou a končil jsem. Kdybych měl mozek dnešní, když mi bylo patnáct, možná jsem si zahrál o něco výš. Ale na to, že jsem v osmnácti vlastně na čas skončil, tak jsem nakonec udělal docela slušnou kariéru.
Takže v patnácti jste nebyl dříč? Nenakládal jste si tréninky navíc po večerech?
To vůbec. To přišlo až v pětadvaceti, kdy jsem dělal tři čtyři fáze. Byl jsem zavřený v posilovně, jedl zdravě, chodil jsem včas spát. Pak se to projevilo v tom, že jsem si zahrál ligu. Měl jsem opravdu natrénováno docela dost. A odměnou pro mě byla ta liga v Hradci. Ale v patnácti jsem opravdu nedřel.
Co vás teď naplňuje?
Mám dvojčata, Matěje a Kubu. A chci z nich udělat Xaviho a Iniestu, když to půjde (smích). Máme v pokojíčku asi 20 hraček, z toho je 18 balonů. Je na nich vidět, že oba budou po tatínkovi, balon z ruky nedají. Tam teď směřuju, motivuju se, vzdělávám. Abych věděl, co je mám učit, co by měli jíst, jak by se mohli třeba protahovat už ve třech letech. To mě naplňuje. Trochu to studuju, abych byl připravený. Motivovala mě docela knížka hokejisty Pavla Zachy, jak z něj táta udělal hokejového robota. Jasně, je to extrém, ale nějaké podněty jsem si z toho vzal. Kdybych v pěti šesti letech zjistil, že moji kluci o sport mají zájem a k tomu aspoň nějaký talent, tak bych se do toho chtěl opřít. Chci z nich mít sportovce, ale nemusí to být zrovna fotbalisti.
Obětujete jim svůj čas?
To je to nejmenší. Ale ještě předtím, ty dva roky, než z toho budou mít rozum, tak bych si chtěl zahrát sám. Bude mi 32, ještě dva tři roky bych klidně mohl hrát. Chci začít trénovat, kdybych si zahrál v Německu či v Rakousku za nějaká eura, byl bych spokojený. Ale achilovka musí být o sto procent lepší, jinak to bude špatné.
