Před rokem se trápil v korejském celku Chunnam Dragons, s nímž loni v létě podepsal smlouvu na dva a půl roku. "Byl jsem v Teplicích už dlouho, od fanoušků okoukaný, jako bych za sebou táhl nějaký stín. Prostě jsem potřeboval změnu."
Jenže, když si v prosinci "odskočil" z Koreje do Teplic oslavit vánoční svátky, už se mu zpátky nechtělo. "Byla to sice zkušenost k nezaplacení, ale nešlo mi k duhu tamní klima, z velkých teplotních změn jsem dostával záněty, navíc jsem byl zraněný," vypočítává korejské strasti.
"Jsem typ do party, na legrácky, ale se spoluhráči jsem si popovídat nemohl, protože uměli jen korejsky. To dva Brazilci v mužstvu na tom byli líp, necítili se tak osamocení," pokračuje. "Pořád jsem lámal jednoho tamního manažera, aby z Teplic přivedl ještě Martina Frýdka nebo jiného hráče, jenže to nejspíš nešlo. Tak jsem se letos po Novém roce rozhodl, že už se tam nevrátím."
Chtěl hostovat v Teplicích, kde je mu nejlíp. Vždyť je v tomto severočeském klubu od šestnácti. "Jenže Korejci za mě nejspíš chtěli moc peněz, tak jsem nakonec skončil na půlročním hostování v Liberci," vrací se na začátek roku.
V devětadvacátém kole minulé ligy hrál Liberec v Příbrami a právě Divecký dvě minuty před koncem vyrovnal na konečných 1:1. O tomhle jeho gólu se toho potom namluvilo i napsalo mnohem víc než o jiných. Bodový zisk totiž Libereckým zajistil účast v Poháru UEFA, navíc na úkor Teplic.
"Jsem sice srdcem Tepličák, vždyť jsem tam fotbalově vyrostl," říká Divecký. "Ale zároveň jsem profesionál, který chce vyhrávat. A mým zaměstnavatelem byl Liberec, tak jsem hrál jak nejlíp uměl za tohle mužstvo. Když jsem se pak asi za měsíc definitivně domluvil na návratu do Teplic, nikdo z klubového vedení mi nic nevyčítal. Zato v kabině od staronových spoluhráčů jsem si pár narážek vyslechnout musel."
Říká, že o návratu do Teplic uvažoval vždycky, už i v době, kdy podepisoval smlouvu v Koreji. "Jen mě nenapadlo, že budu zpátky tak brzo."
Pro katastrofální začátek letošního soutěžního ročníku má Divecký jednoduché vysvětlení. "Ztráceli jsme body, protože jsme neproměňovali šance. Dobrý fotbal jsme hráli hned v prvním prohraném zápase s Olomoucí, šlo nám to proti Drnovicím a se Slavií jsme ještě asi čtvrt hodiny před koncem vedli," připomíná tři domácí prohry. "Co to ale všechno bylo platné, když jsme nedávali góly. Samozřejmě, že hodně příležitostí jsem zmařil i já."
Když se má zmínit o trenérovi Dušanu Uhrinovi, s úctou před ním smeká. "Obdivoval jsem ho vždycky a teď můžu říct, že je to opravdový fotbalový odborník. Až mi ho bylo líto, jak mu těmi porážkami ztrpčujeme život. On na tohle nikde nebyl zvyklý a bylo vidět, jak ho to žere," říká Divecký.
"A tenhle věčně zadumaný, nemluvný, ale přitom výborný trenér nás i v tom srabu dokázal podržet a zvednout. Hlavně psychicky. Až se to v Ostravě konečně zlomilo. Teď všichni věříme, že po výhře nad Hradcem se v tabulce začneme posouvat výš a výš, naše nejlepší zápasy teprve přijdou. Mužstvo i trenéra na to máme."
Když se Diveckého zeptáte na prozatím vrcholná léta kariéry, bez rozmýšlení se vrátí dva roky zpátky. "Z druhého místa v lize jsme se pokoušeli dostat přes Dortmund do Ligy mistrů, potom dvě kola v Poháru UEFA. Doufám, že se s teplickým mužstvem něčeho podobného ještě dožiju." A co Diveckého osobní fotbalové cíle? "Moc by se mi líbilo stát se králem prvoligových střelců. A potom, kdo by si aspoň jednou nechtěl zahrát za národní mužstvo."
 Teplice začaly dávat góly, Divecký se do hradecké sítě trefil dvakrát |
