Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Končí, ale ztracenou generací nejsou

Pavel Nedvěd zdraví fanoušky - Pavel Nedvěd děkuje fanouškům po prohraném zápase s Itálií. | foto: Michal ŠulaMF DNES

23 2006
Hamburk - (Od zvláštních zpravodajů MF DNES) - Bronz na Euru 2004. Stříbro z Eura 1996. Zlatý Pavel Nedvěd coby nejlepší fotbalista Evropy 2003. Černý čtvrtek fotbalové reprezentace takové vzpomínky přináší. Vzpomínky na nejvýraznější momenty výjimečných hráčů, kteří se podle všeho s týmem loučí. Je to smutný konec.

„Bojím se, že pro nás mistrovství světa přišlo příliš pozdě,“ prohlásil před šampionátem záložník Pavel Nedvěd.

Karel Brückner mu z pozice trenéra oponoval: „Vrchol mužstva by měl přijít právě na mistrovství světa.“

Blíž pravdě byl Nedvěd. Bohužel. Především srovnání s rychlými „gepardy“ z Ghany bylo až příliš bolestivé. Vidět, jak se veterán Poborský marně pachtí za africkými rychlíky... To není ani tak kritika Poborského, spíš konstatování, že někteří klíčoví hráči byli už za zenitem.

Přitom lepší k dispozici nejsou. Proto byli Poborský i Nedvěd na turnaji stále nenahraditelní. Už ale nemohli dát týmu to, co ještě před dvěma lety.

Nyní se s největší pravděpodobností loučí. I oni a zejména fanoušci si přáli, aby jejich sbohem vypadalo jinak.

Druhé místo je iluzí

Frustrace z brzkého konce na šampionátu by však rozhodně neměla vést ke generálním odsudkům. Slova o ztracené generaci na Nedvědovu partu nesedí.

Právě ona vybojovala českému fotbalu vysoký kredit.

Srovnejte, v jaké pozici jel národní tým na mistrovství Evropy před deseti lety. Byl to soubor bezejmenných outsiderů. Dnes si fotbalové Česko nikdo nedovolí podcenit, což platí navzdory včerejšímu vyřazení.

Tým se dokonce dostal na výsadní druhé místo žebříčku FIFA, hned za gigantem z Brazílie. Po pravdě: vypadá to hezky, ale málo to vypovídá o aktuální síle mužstva.

Pyšná pozice vedla k iluzi, které bylo velmi příjemné podlehnout.

„Vaši fanoušci mají právo si myslet, že se mužstvo může stát mistrem světa,“ prohlásil i renomovaný trenér Jozef Vengloš.

Realita tak žhavá není, přesto bylo v silách Brücknerova výběru postoupit ze skupiny. A narazit pak v osmifinále na Brazílii? Byla by to krásná tečka za jedním z nejlepších týmů v reprezentační historii.

Přijdou horší časy?

Co bude s fotbalovým týmem dál?

Pokud dodrží, co naznačovali před mistrovstvím, Nedvěd s Poborským už v národním mužstvu skutečně nebudou.

Pokračovat mohou další třicátníci - Galásek, Koller či Šmicer - kteří sami o konci nemluví. „Fotbal mě baví, a dokud mě trenér bude potřebovat, odmítat nebudu,“ prohlásil Šmicer, kterého šampionát kvůli zranění minul.

Na první pohled to tedy nevypadá tak zle: ze základní jedenáctky mizí dva muži. Hůř už zní konstatování, že se rozpadá polovina tradiční zálohy, tedy motoru mužstva. A ještě mizernější je, že za ně není rovnocenná náhrada.

Už počátkem září se přitom rozběhne kvalifikace o mistrovství Evropy 2008. Možná je čas připravit se na horší časy.

Anebo ne? Nadějné je, že spolu pohromadě zůstane defenzivní řada, která je vůči zásahům nejvíc citlivá. V brance bude dál stát Petr Čech a před ním stejná obranná čtyřka jako nyní. Přitom stabilní defenziva je základním předpokladem úspěchu.

Na ní může stavět trenér Brückner. Je takřka jisté, že na lavičce mužstva zůstane on.

Mistrovství světa sice ukázalo, že Brückner není zázračný guru, který svými tahy přelstí každého soupeře, přesto by měl pokračovat. Už z prostého důvodu, že za něj není v současnosti adekvátní náhrada. Není jí zatím ani Ivan Hašek, byť je Brücknerovu místu nejspíš ze všech kandidátů nejblíž.

Pokud by Češi čekali na další světový šampionát tak dlouho jako nyní, týkal by se jich až turnaj v roce 2022.

K takovému pesimismu ale důvod není.

Možná skončí
Nedvěd

Byla by to velká ztráta. Jiný Nedvěd zatím není

V trezoru má Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, ve vitríně mu leží stříbro a bronz z Eura či plaketa za vítězství v Poháru vítězů. Zlatavé sošky pro nejlepšího fotbalistu zápasu v italské lize už se mu nevejdou na krb.

Tolik se těšil, že bombastický výsledek přiveze i ze svého prvního mistrovství světa. Nepřiveze.

Pavel Nedvěd nedokázal protlačit národní tým do osmifinále.

Možná jste ho včera v reprezentačnímu týmu viděli naposledy.

Jen na Nedvědovi samém záleží, jestli bude v kariéře pokračovat. Těžko odhadovat. I když řekne ne, jisti si být nemůžete. A když řekne ano, stejně se může leccos zvrtnout.

Jeho názory jsou vrtkavé a často se mění. Jako před půldruhým rokem, kdy se vzdal reprezentace. Dlouho nemohl vyléčit zraněné koleno, k tomu se mu nelíbily spekulace, že českým týmem pohrdá. Rozzuřeně vzkázal: Končím!

Stejně se vrátil. Zvábila ho představa, že si zahraje na mistrovství světa. Nechal se přesvědčit, že ho rozbité mužstvo potřebuje. Ano, potřebovalo. Nedvěd se vrátil a v ošidné baráži výrazně pomohl.

Jisté je, že včerejší 90. start patří mezi jeho nejsmutnější. Hůř se nejspíš cítil jen jednou: když před dvěma lety musel s bolavým kolenem střídat v první půli semifinále Eura s Řeckem. Oči se mu leskly v slzách, protože byl ve vrcholné formě a cítil, že mužstvo si může podmanit celou Evropu.

Na mistrovství světa byl stále vůdcem. Konečně to pochopili i fanoušci, kteří skandovali jeho jméno. Dlouhá léta byl uznávaný především v cizině. V Česku mu lidé vyčítali nevyzpytatelné chování, vznětlivou povahu, hádky s rozhodčími, italský akcent, záviděli mu peníze. Nejvíc je štvalo vyloučení v baráži o mistrovství světa 2002. Už tehdy byl Nedvěd nalomený, chtěl končit. Vábil ho světový šampionát.

Pokud se rozhodne skončit teď, bude to obrovská ztráta. Žádný nový Nedvěd neexistuje, nikdo jiný neumí hrát s takovým zaujetím jako on.

Určitě skončí
Poborský

Poborský: 118 zápasů a sbohem národnímu týmu

Kariéra se mu zlomila před deseti lety. Tehdy filigránským obloučkem přehodil portugalského brankáře Baíu a posunul Česko do semifinále Eura.

Druhý den ho v hotelu fotili při snídani jako největší hvězdu turnaje. A on? Zatvářil se kysele, mávl rukou a nevlídným hlasem prohodil: „No photo!“

Dvě situace, které vystihují, jak se choval Karel Poborský.

Na hřišti chytrý a nevyzpytatelný, před veřejností důležitý až rozmrzelý.

Z jednoho nádherného okamžiku vytěžil jako málokdo.

Stal se tváří slavné generace, která dvakrát přivezla z mistrovství Evropy medaili, ale při jediné možnosti na mistrovství světa neuspěla. A neuspěl ani on. Patřil k nejhorším. Proti Ghaně nestíhal, soupeř byl rychlejší a trenér ho střídal po necelé hodině. Včera už v poločase.

Přitom dřív Poborský býval nezastavitelný. Jeho úniky podél pravé lajny vypadaly, jako by šinkanzen projížděl Polabím, k tomu přidával originální kličky a přesné přihrávky. Jenže postupem času ubral na síle, přestal být tolik nebezpečný. Ale i tak zůstal pro kouče Brücknera nepostradatelným: díky zkušenostem, díky výjimečným okamžikům, díky sehranosti s ostatními.

Včera nastoupil ke 118. zápasu za reprezentaci, což je rekord, který překoná možná tak za osm devět let mladý brankář Čech, jenž už má za sebou přes čtyřicet startů. Další hráči se budou na rekord dívat jen zdálky.

Poborského tvář si pamatují ve třech slavných klubech, ve třech cizích soutěžích. Prošel Manchesterem United, Benfikou Lisabon, Laziem Řím, což nikdo jiný z českých hráčů nedokázal.

Už po předloňském Euru vyprávěl, že těžko hledá motivaci, že možná skončí. Teď už sbohem řekne.

A nečitelný Poborský možná ukončí celou kariéru. Kdo ví. Třeba nadobro svlékne dres Českých Budějovic a bude v klubu „jen“ šéfem.

Asi neskončí
Koller, Lokvenc

Pohádka o veteránech zřejmě bude pokračovat

Je jich o jednoho víc než ve známé pohádce.

Neurazí je, když je nazvete čtyřmi veterány.

Ani jeden z nich včera ve smutném zápase proti Itálii z různých důvodů neúčinkoval. Ale v dalších zápasech se podle všeho znovu objeví.

Právě jejich jména jsou přitom zárukou, že by budoucí příběhy fotbalové reprezentace mohly mít opět dobrý konec. Připomeňme je.

Jan Koller, vysoký a pro mužstvo klíčový útočník.

Vladimír Šmicer, záložník se schopností rozhodnout.

Tomáš Galásek, defenzivní štít.

A Vratislav Lokvenc, čahoun číslo dvě do útoku.

Třicátníci, jejichž srdce pro národní tým stále bijí.

„Nechci říkat, že jsem srdcař, to určitě ne“ říká Šmicer. „Ale za nároďák pořád hraju rád, a když o mě bude zájem, proč bych se ho měl sám vzdávat.“ Šmicer, kterého zraněný sval nepustil ani do nominace na turnaj, tak možná mimoděk vystihl motivaci všech čtyř.
 
Pro tým je jejich ochota pokračovat velmi příjemnou zprávou. Šance na mistrovství Evropy v roce 2008 je s nimi jednoznačně větší.

Vždyť i na šampionátu, který včera pro Česko skončil, by jejich přítomnost na hřišti mohla způsobit pozitivní zvrat. Dva z těch čtyř by mohli rozhodujícím způsobem zasáhnout. Je jasné, o kterých dvou hráčích je řeč.

„Jenda Koller je pro nás nepostradatelný a Vláďa Šmicer je mužem pro výjimečné chvíle,“ prohlašuje Brückner.

Není silnější česká zbraň než dvoumetrový „habán“ Koller. Mimo hřiště je to dobrák, na trávníku však zabiják. Jeho zranění po 43 minutách na mistrovství však možná osudově týmu ublížilo. A ten je ze šampionátu pryč.

Až ale opět Česko vyběhne k dalšímu utkání, nejspíš budete v základní sestavě číst známá jména. To je velmi příjemná jistota.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze