David Limberský, český fotbalový reprezentant, bourá své luxusní bentley. V krvi má 1,5 promile alkoholu. Na policisty je arogantní, chce jim utéct. Marně, doběhnou ho už po pár metrech. No jo, kopačky...
Petr Švach, který v mládežnických reprezentacích hrával s Čechem, Barošem nebo Lafatou a v sedmnácti podepsal smlouvu s Baníkem Ostrava, ví, že se fotbalem živit ve 34 letech nebude. Vyšel z protialkoholní léčebny. A tančí s divokým osudem, jak nejlépe dokáže, aby nepřišel o malou dcerku. Automaty, sázky, chlast. No jo, kopačky...
Jan Rajnoch, obránce Olomouce, po vítězném zápase nad Jihlavou domlouvá k vlastnímu kotli fanoušků, neboť z tribuny slyšel nadávky nejhrubšího kalibru. „Když stojím metr od lajny a pán s malým chlapcem vedle sebe mě začne urážet, tak si to nenechám líbit! Aby nám nadávali do čur..., že někdo něco zkazí, je moc, ne? I když si spousta z vás myslí, že jsme stupidní fotbalisti, tak jsme také lidé! Když jedu tramvají, taky neřvu na řidiče: přidej, ty hovado!“
Tak stupidní kopačky jsou i lidi, jo?
Jsou, a ne stupidní!
V Německu je fotbalista někdo
V televizi (bez zvuku) běží zápas mezi Mladou Boleslaví a Teplicemi, z gramofonu zní LP Flashpoint od Stounů (nahlas) a cítím potřebu napsat něco jako obhajobu fotbalistů, kteří - nevím proč - mají v české společnosti mizerné postavení a pramálo respektu. Na rozdíl třeba od biatlonistů či rychlobruslařek. Dobře, tak možná tuším proč. Sáblíková si po vítězné jízdě netrhá oblečení, nechová se jako hovádko a nikoho neuráží.
Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, jež dlouhodobě sleduje prestiž profesí, se v Česku propadá úcta k profesionálním sportovcům (ale také například novinářům). Paušalizovat je tak snadné! Přestanu vnímat Stouny a vzpomenu si na text Nohavicovy písně:
Na četu ČT četují s mačetami četné čety
jako před léty ty samé věty.
Lidé se radují, jak pravda je prostá,
dobře mu tak, však on ví, za co dostal
To Nohavicu v mé hlavě překřičí Jagger:
Vždycky nemůžeš dostat co chceš
Vždycky nemůžeš dostat co chceš
Trocha respektu by snad k dostání být mohla. „Tady se kluk prosadí do ligy a pak na něj lidi z tribun hulákají, jako kdyby jim něco udělal. Zaměstnání sportovce je brané, jako že ho máte zadarmo, že se narodíte s talentem a hotovo. Ale spousta lidí za tím nevidí tvrdou práci, která předchází tomu, než se hráč do ligy dostane,“ vypráví mi David Kobylík, bývalý hráč Štrasburku či Bielefeldu a český mistr Evropy do jednadvaceti let.
„Nejlepší to bylo v Německu, tam je to úplně na jiné úrovni. Společnost vnímá sportovce jinak než u nás. Němci opravdu sportovce berou tak, že něco dokázali, a podle toho se k nim chovají. Respekt je vzájemný. A zájem o fotbal je obrovský,“ pokračuje.
Radim Kučera, rovněž hrál bundesligu v Bielefeldu, to potvrzuje: „Lidé si myslí, že fotbalisté jsou rozmazlení, ale ne všichni jsou stejní. Velký rozdíl mezi Českem a Německem je v tom, že třeba v Olomouci jsem za sedm let cítil od lidí odstup, v Německu ke mně měli úplně jiný vztah, vážili si mě, že hraju za bundesligový klub. A také tam byli nagelovaní, potetovaní frajeři s fáry jako blázen, ale respekt je tam daleko větší.“
Lidé jim říkají pejorativně kopačky (tedy především ti, kteří nikdy skutečné kopačky na nohách neměli). Chce to lepší přezdívku... Mám to: kafíčkáři!
Podle Centra pro výzkum veřejného mínění klesá úcta k profesionálním sportovcům. |
Fotbalisté mají tóóólik volného času, že jsou samá kávička. Ráno - tedy dopoledne tak na devátou - trénink, za hodinu a půl padla. Vyděláno. Čus, zítra zas! A pak zas. O víkendu vrchol týdenního snažení - zápas.
Někdy dvakrát týdně, ale to už je dobré zvážit odklad, pokud nemají kluci aspoň tři dny „rege“ ve vířivce a na masážním lehátku. „Po dvou měsících práce ve firmě vidím, že fotbal je jen velká bublina. Hráči nic jiného nedělají, je pravda, co lidé říkají, že se jen chodí na obídky, kávičky, hodinka a půl tréninku, pak zápas a berou za to těžké peníze,“ připouští Vít Valenta, bývalý hráč Slovácka.
V osmadvaceti se rozhodl po neshodách s trenérem profikariéru ukončit. Fotbal hraje jen pro radost v šesté rakouské lize a živí se jako podílník ve firmě se zdravotnickými potřebami. „V české lize nejsou pravda jen ty těžké peníze, lidi v nás vidí milionáře, ale pokud nejste ve Spartě nebo nemáte nějaké známé a štěstí na smlouvu, tak si člověk nějak moc vydělat nedokáže.“
Průměrná výplata ligového hráče v Česku? „Třicet tisíc, což je teď normální plat v Česku,“ domnívá se - a nemá tak úplně pravdu - Petr Švancara, někdejší útočník Brna či Slavie. „Kluk nemá z čeho ušetřit - platí leasing, další výdaje. Většina žije od výplaty k výplatě. Ve fotbale nemůžete plánovat. Zraníš se a je konec. A teď nemáš peníze. Kdo tě vezme ve třiceti, když jsi deset let hrál jen fotbal?“ zastává se fotbalistů na veřejné besedě v Olomouci.
„Úspěšný člověk je ten, který ráno vstane, večer si lehne a mezitím dělá, co ho baví.“
(Bob Dylan)
Konec kariéry, to je má polosmrt, prohlásil někdejší reprezentant Tomáš Řepka. Fotbalisté - často bez maturity - najednou neví, co dál. Těžko nesou loučení s kabinou, mnoho jich nic jiného než kopat do míče neumí. „Překvapilo mě to, ale i podle průzkumů, které jsme dělali u sportovců na vrcholové úrovni, je to zásadní moment srovnatelný pro běžného člověka s odchodem do důchodu,“ podotýká sportovní psycholog Michal Šafář.
„Možná je to ještě těžší o to, že jsou plní sil a energie. Najednou končí v něčem, kde se cítí dobře, v jediném co umí a zůstává před nimi prázdno. Značná část má tohle období hodně těžké a nejsou výjimkou problémy s alkoholem. A to i ve sportech, kde jsou ekonomicky zabezpečení. Neví, co se sebou dál.“
Pomoct by podle něj měly samotné kluby. „V zahraničí mají programy, které se hráče snaží do klubu začlenit a využít jejich potenciál. Jsou i psychologické programy, které pracují se sportovci za vrcholem. Nebývá to ani otázka peněz, ale nacházení smyslu,“ podotýká Šafář. „Navíc je třeba vzít v potaz, že sláva a pohyb na nějaké úrovni je silně návyková. Často se stává, že po konci zájem opadne. Najednou chybí pocit vzrušení ze sportu i pohyb v určité společenské vrstvě, což může vést k závislostem i dalším problémům.“
Mladá Boleslav - Teplice 4:3. To musel být špíl! Fotbal miluju. Nepovažuji ho jen za potměšilou zábavu, která stejně chleba nezlevní. Pakliže přistoupíte na pohled, že jedním ze smyslů života je si ho užít a dobře se při tom pobavit, pak se lehce fotbal stane smyslem vašeho života. A věci mají takový smysl, jaký jim dáte. Jako abstraktní obraz od génia.
Fotbal je nádherný sport, který propojuje pohybové nadání s herním myšlením. Je pro vyvolené. Respektive jen vyvolení se fotbalem mohou živit. A zaslouží si uznání. Podobně jako malíři nebo sochaři. Ano, fotbal je umění, co královsky baví miliony lidí po celé planetě.
Nic proti rychlobruslařům, ale aby se fotbalista v Česku dostal na vrchol, tedy až do reprezentace, musí se vydrápat na špičku pyramidy a za sebou má kupu smutných příběhů chlapců, kteří tolik píle - sic píle! - a talentu neměli (včetně mě).
Konkurence u tak globálního sportu, k němuž potřebujete jen kopačky, je obrovská, motivující a zničující. I v malém Česku. „Ale tohle málokdo vidí,“ přikývne Kobylík.
Odměnou, pokud máte TO štěstí a jste na vrcholu pyramidy, je vcelku dobře placená práce. Tedy za krátkou pracovní dobu velmi dobře placená práce. „Fotbalista má hodně času, jednou denně trénink, o půl druhé jsem byl u rodiny. To v jiné práci není,“ vzpomínal Vladimír Šmicer, vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem.
„Zábava a činnost dělají hodiny krátkými.“
(William Shakespeare)
Ale co když nemáte nic lepšího na práci a hodiny jsou dlouhé? Hokejista Jaromír Jágr dal obecně mladým sportovcům jasnou radu: „Není nic lepšího, než si vydělávat sportem. Já si to dlouho taky neuvědomoval. Máš trénink hodinu a půl, to je o něčem jiným, než se normálně živit. Takže dokud to můžete hrát, tak se tomu věnujte, pak začíná těžší život.“
Nástrahy však začínají dřív: mnoho volného času, peněz, mediální sláva = mnoho volného času s penězi a falešným pocitem celebrity. Častá náplň? V lepším případě kafíčka, v horším automaty, alkohol, sázky.
„Nedají si říct. Takový chlapec po vyučení je zvyklý žít za šest sedm set, přijde k nám a bere šest sedm tisíc. Co si s tím počne? Neví. Takový chlapec se z toho musí nutně zbláznit.“
(z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!)
Švach si takovou cestu zvolil. Nikdo mu ji nenutil. Možná se i našel někdo, kdo ho varoval, jenže nikoli důrazně. „Nastal strašně bezstarostný život. Ráno trénink, po obědě volno. Se staršími spoluhráči jsme měli pronajatý byt. Co odpoledne? Pojďme na pivo, tak jsme vyrazili. Tam byl začátek,“ zpovídal se v MF DNES.
„Klasická ukázka závislosti: Odměňoval jsem se za to, že jsem zahrál dobře. Když se mi nedařilo, zbytečně jsem si to bral a opět jsem byl u alkoholu.“
Pak propadl sázení. „Kompenzace za alkohol. Říká se, že když abstinujete od jedné drogy, tak máte blíže k druhé. Jeden čas ve Zlíně mě hodně dostávala ruleta. I když jsem dost prohrál, dluhy jsem neměl.“
Hodně volného času. A co s ním?
S výčitkami však bojuje statečně. „Byly doby, kdy jsem si nadával, že nebýt pití, mohl jsem být jinde. Ale teď už to tak neberu. Alkohol mě připravil o fotbal, práci, přítelkyni... Nechci ještě přijít o dceru.“
Svým příběhem chce DŮRAZNĚ varovat. „Kdyby to pomohlo aspoň jednomu klukovi, mělo by to smysl. Je to velký problém mladých hráčů, když si čuchnou k penězům a bezstarostnému životu. Měli by si dávat pozor.“
Švach není mezi fotbalisty černou ovcí, podobných (avšak ututlaných) příběhů je spousta. Dost profifotbalistů v lize jde po tréninku amatérsky prohrát své peníze do výherních - ten paradox! - automatů.
Kluby o tom nevědí? Vědí! Ovšem často mlčí. A pokud hráč podává výkony na hřišti (vyplácí se), ještě přimhouří oči. Když už mu problémy přerůstají přes hlavu; fotbalistu nahání exekutoři či lichváři s baseballovou pálkou, snaží se průšviháře prodat do jiného klubu, pokud se už jeho pověst nerozkřikla v Česku. Pak do ciziny.
„Hráči v zahraničí tráví obecně v klubu běžný pracovní den, na stadionu jsou šest až osm hodin. Nejde jen o tréninky, ale také rehabilitace a další povinnosti. Mnohem více se to blíží normální práci, zatímco u nás si fotbalista odtrénuje dvě hodiny denně a jde domů. Pak mají hráči hodně volného času a myslí na blbosti,“ přemítá Robert Runták, bývalý funkcionář Olomouce. „V Česku to je zatím jiné, ale do budoucna půjdou kluby touto cestou,“ domnívá se.
Hlavně nebýt v kabině out
V zahraničí se stává praxí, že kluby dávají sportovcům základní ekonomické vzdělání. Dokonce i část jejich gáže posílají přímo na spoření na bydlení. „Jenže u nás je to z dvaceti kluků v kabině jeden, který přemýšlí, jak rozumně naložit s penězi. Možná ani to ne,“ posteskne si Švancara.
„Výhoda příjmu těch šestnáct let, co hrajeme ligu, je, že si hráči můžou koupit byt. Mladším klukům říkám: Kupte si aspoň 2+1, ať máte vlastní bydlení, když už si nevyděláte víc. U nás v lize se dá za kariéru vydělat na bydlení, ale opravdu jsou to vzácné příklady, které tak přemýšlí. Není to jen ve fotbale. Mladí lidi takhle obecně moc nepřemýšlí, nešetří. Pak skončí a ještě mají dluhy.“
Podle Runtáka by tohle měla být péče fotbalových agentů, kteří žijí z umu hráčů. „Měli by hráče přesvědčit, že je potřeba mít finanční záležitosti v pořádku, aby platili sociální pojištění, aby na ně nebyly exekuce. Fotbalisté jsou podnikatelé.“
Prostředí kabiny bývá nemilosrdné. Ne každý nevinné fórky na značky oblečení, mobilů, aut snese. Hlavně nebýt out!
„Když máš tričko z Tesca, tak se o tom v kabině čtrnáct dní vykládá: Ježišmarjá, co blbneš! Ve Spartě se o tom tradovalo: Panebože, vyměň si auto, tímhle nemůžeš jezdit. Je to dané příjmem i šatnou. Ať chce fotbalista, nebo ne, časem ho to semele,“ míní Švancara.
„To je prostě realita. V kabině se na módu dá a když není oblečený úplně O. K., tak se mu to dá ve srandě sežrat. Ne že by přišel špatně oblečenej, ale jinak. Parta třiceti borců mu to spočítá. Je to i tím, že to trošku lidi po nás chtějí. Jsme pro ně šampóni. Ale je to i na výchově rodičů.“
Sportovní psychologové jsou kluby stále častěji najímáni, aby hráčům pomáhali zvládat tlak. „Jakákoliv hra pod tlakem je vždy složitá a v týmových sportech je to díky kabině a jejím pravidlům ještě složitější,“ zdůrazňuje Šafář. „Praxe v klubech západní Evropy či USA je taková, že je to standard, podobně jako fyzioterapeut či lékař.“
Pozor, pokud to až dosud nezaznělo, mezi fotbalisty je mnoho inteligentních lidí, kteří mají o životě jasno. I vysokoškoláci - pedagogové, právníci... Například trenér Brna Václav Kotal vystudoval vysokou školu v osmdesátých letech, kdy kopal za pražskou Spartu.
„Kdo chtěl, zvládl to. A tak to je i v současnosti,“ říká. „Hráči sice mají tréninky, ale i spoustu času. Myslím, že by jim neuškodilo, kdyby se vzdělávali.“
Nabádá k tomu, aby fotbalisté mysleli na to, co bude POTOM. „Kariéra končí hráčům brzy a všichni trenéry být nemohou. Myšlení na zadní vrátka je potřeba. Na druhou stranu za nás jiné aktivity nebyly. Když si nyní hráči vydělají peníze, mohou je investovat. Mají firmy, v nichž nemusí působit, najmou si zaměstnance. Za nás byl těžký socialismus, teď je kapitalismus, každý je strůjcem svého štěstí.“
Jiný trenér, Zdeněk Psotka, zase brával hráče Olomouce na akce s hendikepovanými lidmi - fyzicky či duševně, aby zblízka poznali, jaký také bývá život mimo trávníky. „Fotbalisté jsou v bublině. Tohle jim pomáhá vidět reálný svět,“ vysvětloval.
Nevím, jestli to tak vyznělo, nebo ne, ale profifotbalisté mají můj respekt. Patří k nejlepším ve svém oboru, jenž dělá tóóólik vlčáků snících o fáru, modelce, baráku. Úspěšní jsou zpravidla ti, kteří fotbal milují a už jako malí kluci této krásné hře odevzdali hodně potu.
Zase vyplázne z gramofonu jazyk Jagger:
Vždycky nemůžeš dostat co chceš
Ale když to někdy zkusíš, dobře, můžeš toho dosáhnout
„Každý hráč může svým chováním dělat fotbalistům lepší reklamu,“ vyzýval Švancara, ještě než se na něj provalilo, že podobně jako Limberský řídil s 0,99 promile alkoholu v krvi.
I kopačky jsou lidi.
