Jen hnědosrstý oříšek na dece vedle výčepního pultu ospale zívne a zvědavě se rozhlédne kolem.
I po výhře 3:0 nad Amerikou po radostném výkřiku zahalí stín smutku. Jihočeská ves, kterou tiše protéká říčka Skalice, prožila hodně zajímavý večer. A přitom začal tak poklidně. Ještě hodinu před zápasem dveře do lokálu zůstávají zavřené, navzdory ceduli s otevírací hodinou.
"Už je otevřeno?" táže se Václav Pobříslo, dvaaosmdesátiletý rodák, a rozvážným krokem se blíží ke vchodu. "Pojď, projdeme kuchyní," vybízí mě vzápětí.
Stůl štamgastů uprostřed místnosti je dlouho prázdný, až před půl šestou k němu usednou první hosté. "Nediv se, chlapi musí být dlouho v práci, přijdou až na zápas," dostávám poučení. Stařík má pravdu, do začátku utkání se sál zaplní.
Petr Koller se objeví v půl šesté, sleze z kola a zabírá si místo.
"Jestli dá Honza gól? Kdepak, dnes dá Rosický dva a Nedvěd jeden. Abych zase nemusel platit panáky," hlásí Koller starší.
Z obrazu nad ním, vytvořeném malířem ze sousedních Mirotic, se jeho syn usmívá. Tátu "zklame" už po necelých pěti minutách, když hlavou otevře skóre. Zlobí se za to na něj? Kdepak, se zaťatou pěstí vykřičí radost spolu s ostatními.
Poprvé hospoda zahlaholí po české hymně, když se na obrazovce objeví vlajka s nápisem: Smetanova Lhota. "Jsme tam!" zaburácejí chlapi.
Ale vřavu z městských sport barů nečekejte. Žádné pokřiky, trikolorou pomalované tváře. Když se Brücknerově partě nedaří, zaznějí i kritické hlasy. "To je fotbal na houby, jenom nakopáváme balony." Virtuos Rosický však naladí skvěle znějící etudu.
"Honza se oholí až na finále," přeháněl Petr Koller, když kamera zabrala útočníkovu tvář po úspěšné trefě. To bylo ještě dlouho před nešťastným zraněním.
Kéž by Jan Koller mohl nastoupit už dříve.
