V minulých dnech jste prodělal bronchitidu, můžete nemoc stručně přiblížit?
Průvodním jevem byl silný kašel, který vlastně začal už před rokem. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale poslední dobou se to zhoršilo tak, že jsem při zápasech skoro nemohl dýchat. Třeba po pražském vítězství nad Holandskem jsem byl úplně grogy.
Co jste s tím tedy udělal?
Dvacátého září jsme hráli ligu ve Stuttgartu a já se skoro dusil už po dvaceti minutách. V poločase jsem si trochu oddechl a s vypětím všech sil jsem to dohrál. Jenže jsem cítil, že tělo prostě definitivně řeklo dost. Tak jsem klubové lékaře požádal, aby mi zařídili nějaké zevrubné vyšetření.
A jak jste při tom vyšetření dopadl?
V nemocnici mi při lokálním umrtvení zavedli sondu až do plic a zjistili tam rozsáhlý zánět. Takže si mě tam pět dní nechali a injekcemi s antibiotiky mi ten zánět rozháněli. Díky tomu se mi ulevilo, pak jsem doma ještě dalších pět dní bral antibiotika v tabletách a bylo po zánětu.
Byl pětidenní pobyt na nemocničním lůžku hodně nudný?
Nevzpomínám si, že bych někdy musel být v nemocnici tak dlouho. Nebylo to nic příjemného, ale ušlo to. Měl jsem svůj pokoj, knížky a televizi, tak to docela uteklo.
Prý jste se potom podíval i do Prahy za rodinou.
V těch pěti dnech domácího marodění mi dal trenér dva dny volno, abych mohl za Hedvikou a dcerou. Jsou zatím v Praze, než si vyřídíme trvalý pobyt v Německu. Zádrhel je v tom, že nejsme manželé.
A uvažujete o svatbě?
Jistě. Ale záležitosti s trvalým pobytem ty naše úvahy o manželství nijak neovlivnily.
Domácí zápas s Freiburgem jste vynechal, ale ve Frankfurtu už jste byl na lavičce.
Když jsem dobral antibiotika, začal jsem individuálně trénovat, ale byla to spíš jen běžecká příprava kvůli kondici. A jeden trénink před Frankfurtem už jsem absolvoval s mužstvem. Byl jsem s trenérem Sammerem domluvený, že tam půjdu na poslední čtvrthodinu. Jenže Sammer střídal poprvé už v poločase, potom asi po hodině hry dalšího a šestnáct minut před koncem se nám zranil obránce. Tak tam musel jít zase bek a na mě se už tím pádem nedostalo.
Kdy jste naposled proseděl ligový zápas mezi náhradníky?
Tak to je hodně dlouho. Určitě v mých začátcích ve Spartě a pak taky pár zápasů, když jsem v šestadevadesátém přestoupil do belgického Lokerenu. Musím ale říct, že tentokrát jsem to snášel strašně těžce. Vedli jsme jen jedna nula, výsledek byl pořád na vážkách, Frankfurt nás zamknul, náš obránce vykopával míč z brankové čáry. A vám je v jednom kuse hrozně, že nemůžete pomoci.
Ve Stuttgartu jste prohráli a potom bez vás a bez Tomáše Rosického, který musel na operaci slepého střeva, přišly v bundeslize dvě výhry. Co vy na to?
Já vím, Tomáš si z toho dělal legraci. Jako jestli se ještě vůbec dostaneme do základní sestavy. Ale o to strach nemáme. Na druhou stranu může mužstvu leckdy prospět, když se někdy se sestavou takhle nuceně zamíchá.
Jak se cítíte na začátku reprezentačního srazu?
S trenérem Brücknerem jsme se dohodli, že si dám ještě tak dva tři individuální běžecké tréninky a pak budu pokračovat s ostatními.
Do sobotního zápasu s Rakouskem tedy budete úplně fit?
Stoprocentně.
Jak se na závěrečnou kvalifikační partii těšíte?
Moc. Ale jestli si ji vychutnám na hřišti, to bude záležet jen na trenérovi. Já bych si pochopitelně zahrál moc rád.
A co oslavy? Po vítězství nad Nizozemskem, které vyneslo přímý postup na mistrovství Evropy, se žádné nekonaly. Prý mají proběhnout až teď po Rakousku.
Tak o tom opravdu nic nevím. Alespoň se ke mně zatím nedoneslo, že by se nějaké organizovaly.
