Jak dlouho trvá úspěšnému fotbalovému rozhodčímu, než se dostane na mezinárodní listinu FIFA?
Začal jsem ještě před vojnou v roce 1986 a po několika nezbytných sezonách v kraji jsem se stal prvoligovým sudím na podzim 1999. Začínal jsem na lajně s praporkem, ale na jaře 2000 jsem dostal šanci rozhodovat v nejvyšší soutěži jako hlavní.
Kdy si připnete na rozhodcovský dres odznak mezinárodní federace?
Na to si ještě několik měsíců počkám. Předpokládám, že někdy v únoru příštího roku nás komise UEFA pozve na vstupní mezinárodní seminář, v němž nás kromě nezbytného proškolení zařadí do výkonnostních košů. Teprve pak nám pošlou nominace na své turnaje. Je jasné, že v úvodu nás neminou turnaje mládežnických reprezentací a zápasy letní klubové soutěže Intertoto. Ti nejúspěšnější mohou stoupat po pomyslných stupíncích výš. Pořadí je jasné: evropské klubové soutěže, Liga mistrů, šampionáty a tak dále. Tyto top soutěže se dnes u nás týkají pouze rozhodčího Beneše. My zbylí se ještě musíme hodně snažit. Mně na postup zbývá ještě jedenáct let, snad to za tu dobu stihnu.
Proč jste se rozhodl pro fotbal?
To je jednoduché. Stejně jako řada mých vrstevníků jsem jej zkoušel v žákovských kategoriích jako hráč. V hradeckém Spartaku jsem hrál až do čtrnácti let, ale pak jsem musel podstoupit dvě operace achilovek a s hraním byl konec. Problém jak zůstat u fotbalu jsem vyřešil podáním přihlášky do kurzu rozhodčích.
Může fotbalový rozhodčí stihnout i civilní zaměstnání?
I když se uvažuje o úplné profesionalizaci rozhodčích, stále chodíme do práce. Já pracuji jako obchodní manažer v Hradecké pekárně.
Na spolupráci s komisemi rozhodčích si někteří z vašich kolegů v minulosti štěžovali. Je to dnes jiné?
Mohu sdělit jen svůj názor. S postupem času se mi zdá, že se od dob mých začátků v tomto směru hodně změnilo. Zlepšení práce našich komisí nejspíš souvisí s tím, že dnes v nich pracují skuteční odborníci, kteří v minulosti byli sami špičkoví rozhodčí. K naší současné ligové komisi mám naprostou důvěru. Výbornou novinkou je stále se zlepšující oboustranná komunikace. Jsme pod velkým tlakem, ale cítíme v ní oporu. Myslím, že podobný názor dnes má i většina mých kolegů..
Věřil jste, že se vám jednou podaří postoupit do první ligy?
O tom ve skrytu duše sní snad každý začínající rozhodčí. Než jsem se ale prokousal z okresu do kraje a z kraje do divize, zdálo se mi, že tento cíl je pro mě příliš daleký a téměř neuskutečnitelný. S přibývajícími sezonami jsem si také uvědomil, že úspěch i v této profesi je stejně jako v ostatních vykoupen tvrdou dřinou. Tím nemyslím jen zlepšování fyzické kondice, ale také dokonalé zvládnutí fotbalových řádů a předpisů a později i cizího jazyka. Laťku jsem si zvyšoval postupně a každý úspěch byl pro mě velkým povzbuzením. Myšlenky, zda to má všechno nějakou cenu, mě ale občas napadaly jako snad každého rozhodčího.
Kdy vám bylo na trávníku nejhůř?
Hned při mém druhém utkání v první lize. Bylo to při zápase Bohemians - Sparta. Hosté tehdy hráli o titul, v hledišti se tísnilo snad deset tisíc diváků a někteří z nich se v průběhu utkání provalili skrz dělící pletivo až na hřiště. Najednou se na trávníku začalo potulovat více lidí, než je přípustné, a já musel přerušit zápas a zjednat pořádek. Stál jsem uprostřed toho hrozného zmatku a říkal si: Proč zrovna já? Naštěstí se vše urovnalo a zápas se celkem v pohodě dohrál. Můj postup mi tehdy delegát svazu schválil a já byl šťastný, že už to mám za sebou.
Vedle problémových typů lze na ligových trávnících potkat i fotbalisty, kteří jsou ochotni rozhodčímu jeho roli usnadnit. Znáte takové?
Samozřejmě. V každém mužstvu je nejméně jeden. Jmenovat je nebudu, ale je téměř pravidlem, že to bývají zkušení hráči, kteří už ve fotbale něčeho dosáhli. Všeobecně platí, že takovým typem se mohou stát především fotbalové osobnosti, pro něž není tato hra začátkem i koncem celého světa s jediným cílem - vždy vyhrávat za každou cenu.
