Kdo všechno má tedy doma medaile mistrů Evropy, a přitom to od něj nečekali ani nejvěrnější fanoušci?
1960: Sovětský vzdor-triumf
Premiérový ročník, ještě pod názvem Pohár národů, se zrovna stal minulostí. A německý fotbalový magazín Kicker obratem napsal: "Paříž mistry Evropy neviděla."
Jak to rozluštit? Prvními šampiony se stali hráči Sovětského svazu v čele s famózním Lvem Jašinem v brance. Jenže pozor – na turnaj se nepřihlásili Němci, Italové ani Angličané. Španělé se zase odhlásili dodatečně, neboť odmítli cestovat do SSSR, a to i přes vztek španělských hvězd.
Vysvětlení nabízí třeba kniha Fotbal, vášeň 20. století: "Španělský ministr vnitra a ministr informací upozornili diktátora Franka, že při odvetě v Madridu by mohlo dojít k ohrožení veřejného pořádku." A Franko rozhodl, čímž Sovětům umožnil cestu do semifinále.
Konal se tak "miniturnaj“ východního bloku. Hegemonii komunistických zemí prolomila jen pořadatelská Francie, která podlehla Československu v boji o bronz. Ve finále pak SSSR porazil Jugoslávii 2:1. Co na tom, že před bídnou návštěvou: v Paříži hustě pršelo a souboj Východu s Východem netáhnul, přišlo jen 17 966 diváků.
To už však Sovětům titul nevezme.
1976: Naše nejslavnější chvíle
Asi je zbytečné opakovat kulisy Eura 1976, ale přece jen. Turnaj se hrál v Bělehradě, zlato dobylo Československo a hrdinou se stal Antonín Panenka s dloubáčkem doprostřed branky, jímž rozhodl penalty.
A upřímně: nebyl to očekávaný triumf. Trenér Václav Ježek dostal z hráčů to nejlepší, mnozí už se výkonům z Bělehradu nikdy nepřiblížili.
. Vítězové Eura1960: SSSR (tehdy se turnaj hrál ještě jako Pohár národů) |
"Každé další utkání bude pro nás zas o něco těžší. Všichni se na nás připraví dvojnásob pečlivě," uznal Ježek, že jeho tým překvapil.
Ale aby to nevyznělo špatně: Ježkovi svěřenci si tehdy zlato zasloužili – vždyť ve finále zdolali Němce a o kolo předtím dalšího superfavorita, Nizozemce.
Legendární Johan Cruyff zase musel zapomenout na evropský trůn a nizozemský list De Telegraaf psal: "Je to jedna z nejhorších porážek posledních let."
1992: Dánské zlato z dovolené
Psal se rok 1992 a manažer dánské reprezentace Richard Moeller-Nielsen se zrovna chystal na malování kuchyně. Ano, tohle je příběh o náhradnících, kteří došli až ke zlatu: Dánsko se na Euro neprobojovalo, jenže UEFA kvůli válce na Balkáně dodatečně vyřadila Jugoslávce.
"Zvláštní, takhle se sem dostat," dumal útočník Fleming Povlsen. A dánská ikona Brian Laudrup jej doplnila: "Jugoslávců je mi líto." Jako by tuhle story psal jejich slavný krajan Hans Christian Andersen – takhle totiž vypadají pohádky.
Dánové si pro zlato přijeli do sousedního Švédska a nechali za sebou Francouze s koučem Platinim, nizozemské hračičky v čele s Van Bastenem i finálového soka z Německa. Narychlo složený tým vítězem.
"Mám hodně trofejí a medailí. Ale tohle byl prostě ten největší moment," líčil pro BBC s odstupem let záložník John Jensen.
2004: Řecká cesta na Olymp
Také čtvrté vyprávění o mistrech, jimž nikdo nevěřil, by se poslouchalo dobře – jen kdyby v něm neměli smutnou roli Češi.
Jen zavzpomínejte: 105. minuta, semifinále Česka s Řeckem a hráči v bílých dresech padají na trávník.
Řek Dellas gólem hlavou ukončuje napínavý souboj: outsider poráží možná nejlépe hrající český tým všech dob a míří do finále.
Turnaj v Portugalsku tak opisuje unikátní cestu po kružnici – skupiny začaly soubojem domácích s Řeky, jenže Portugalsko k šoku všech prohrálo. Finále mělo stejné obsazení. A zase vyhráli Řekové.
Kdyby mohli jejich spoluobčané svrhnout antické bohy a vynést na Olymp fotbalisty, udělali by to. "Nikdy bych nevěřil, že vás můžeme učinit tak šťastnými," říkal jásajícím davům kapitán Theodoros Zagorakis, nejlepší hráč turnaje.
A ještě zpět k Olympu. Na počest kouče Otto Rehaggela tehdy znělo Aténami: "Bůh je Němec." Koho budou do nebeských výšin vynášet fanoušci letos?
