Když se cestovalo lodí a ženy se modlily

Třináct dní přebývat na parníku Conte Verde, hrát karty a lelkovat. Nezřídka fotbalisté na vlnách Atlantiku museli přetrpět mořskou nemoc, z nudy je vytrhl jen maškarní bál, to když parník překonal rovník. K pohodě tu noc zpíval slavný ruský operní pěvec Fjodor Šaljapin, jeden z pasažérů. Taková byla cesta čtyř evropských týmů z Le Havru na první mistrovství světa, jinak se putovat přes oceán nedalo, vždyť teprve roku 1927 Američan Lindbergh sám přeletěl oceán do Evropy.
Podívejte se na unikátní fotografie z roku 1930

Kdo jiný měl pořádat první šampionát, když ne Uruguay, dvojnásobný vítěz olympijského turnaje? Od té doby už uteklo víc než sedmdesát let, ale hlavní stadion Centenario v Montevideu pro sto tisíc lidí stojí dál. Tehdy ještě ženy musely chodit do odděleného sektoru. A když Uruguay ve finále prohrávala s Argentinou, ženy o přestávce poklekly a modlily se za vítězství. Nakonec to pomohlo.

Proč nepřijeli Češi?
Nejlepší evropské země na šampionátu chyběly. Anglie tehdy ještě zůstávala v pyšné izolaci. Odmítly Maďarsko, Itálie, Španělsko, Rakousko i Československo, výkvět tehdejší doby. Důvod byl jasný: skoro na dva měsíce zastavit činnost nejlepších klubů se nemohlo vyplatit. Hráči by se vrátili ve špatné kondici, vždyť na palubě lodi se fyzička udržet nedala. Jen několik koleček kolem přídě, pár dřepů, to byla veškerá námaha.

 Historie MS
1. díl: Uruguay 1930

Dva suverénní kluby Sparta se Slavií neměly zájem pustit hráče, nechtěly se nechat ochromit. A bez těch hráčů to nebyla reprezentace," říká historik Miloslav Jenšík.

Kombinovaný reprezentační tým chtěly vytvořit ještě Bohemians s Viktorií Žižkov, další pražské kluby, ale fotbalová asociace to zavrhla; takové mužstvo bypřece jen nebylo důstojnou reprezentací.

Mistrovství světa 1930 v Uruguayi
*
Turnaj byl potvrzen jen dva roky před prvním zápasem na narychlo svolaném zasedání Mezinárodní fotbalové federace, FIFA.

*
Třináct týmů ve čtyřech skupinách, hrály všechny země, které se přihlásily. Jen jediné město, Montevideo, hostilo šampionát.

*
Z Evropy původně nepřišla ani jedna přihláška, pořadatelé se rozběsnili a oznámili, že si založí svoji FIFA. Byl to začátek odvěkého boje mezi dvěma fotbalovými kolosy, Evropou a Jižní Amerikou.

*
Turnaj vyhrála domácí Uruguay, ve finále porazila Argentinu 4:2, třetí skončila Jugoslávie.

*
Kapitám vítězů José Nazassi převzal zlatou sošku Niké, jednu z nejslavnějších sportovních trofejí. Vyrobil ji francouzský sochař Abel Lafleur, měřila 30 centimetrů a vážila čtyři kilogramy.

*
Nejlepším střelcem se stal Guillermo Stábile z Argentiny, dal 8 gólů. Později hrál za Paříž, Janov nebo Neapol, také trenoval národní tým.

Šampionát málem ztroskotal na tom, že Evropě se do Montevidea nechtělo. Rok předtím, 1929, po krachu na burze na Wall Streetu, propukla krize, která přešla do Evropy. Rostla nezaměstnanost, hráči chodili do práce a nemohli se sebrat a odjet na dva měsíce si zakopat. Byli rádi, že mají práci.

Jules Rimet, předseda Mezinárodní fotbalové federace, objížděl země, prosil a zapřísahal se, aby se aspoň někdo uvolil. Rimet a jeho pomocník Rudolf Pelikán myšlenku prvního mistrovství světa zachránili. Jenže Francie, Belgie, Jugoslávie a Rumunsko, to nebyla žádná elita.

V Rumunsku se do fotbalu zapojil i král Carol, který reprezentantům zařídil tříměsíční dovolenou a zasadil se také o to, aby o svá zaměstnání nepřišli. Král dokonce mužstvo na turnaji trénoval.

Všechno pro Uruguay
Rimetův sen se vyplnil, 13. července to začalo. A k tomu první gól mistrovství vstřelil Francouz Laurent. A le úspěšnou evropskou misi to nepřineslo, všechno totiž hrálo pro Jihoameričany.

Rozhodčí, z nichž každý soudcoval jinak, okatě nadržovali Uruguayi a Argentině. "Celý turnaj byl chladnokrevně řízený pro Jižní Ameriku. Pracovala tam mafie, to nebylo žádné tajemství," tvrdí uznávaný sportovní historik Jenšík.

Uruguay už tak kráčela suverénně. Kapitán a zároveň hrající trenér Nasazzi dirigoval hru v obraně, černý tanečník Andrade v záloze, pětičlenný útok drtil každého. Nebyl to tým robustních hochů, ale techniků, z nichž každý uměl kličku, což ve 30. letech nebyl obvyklý úkaz.

Jen slavný brankář Mazzali na turnaji nebyl. Když ho přistihli, že prchl ze soustředění týmu za manželkou, byl vyhozen.

Invaze z Buenos Aires
Tropické vedro ničilo hráče během turnaje. Ale to už se přiblížilo finále: 30. červen 1930, Uruguay - Argentina, sousedé, ale nepřátelé. Všude kolem stadionu stáli policisté na koních a roty vojáků, z Buenos Aires se noc předtím odlepilo deset přeplněných parníků. Tři lidé se kvůli té tlačenici utopili.

Ráno, ještě než se stačila zvednou mlha, už na stadion proudili fanoušci, čtyři hodiny před výkopem bylo plno. Kapitáni obou týmů přinesli každý svůj míč. "S tím se musí hrát," řekli sudímu Langenusovi. O míči rozhodl los, vyhráli Argentinci, ale štěstí to přineslo jen na poločas. Vítězství 4:2 patřilo soupeři.

Fotbalový turnaj byl pro Uruguay obrovskou událostí, triumf slávu znásobil, den po finále byl vyhlášen jako státní svátek.

Na čtyři roky byla v Montevideu vystavena okřídlená soška Niké, trofej pro mistra světa. Čtveřice hráčů Nasazzi, Andrade, Cea a Scarone byla prohlášena za národní hrdiny. Jen škoda, že za čtyři roky Uruguay nepřijela do Itálie. Na truc. Jako jediný vítěz v historii nehájil zlato.

Argentina se zase nepřenesla přes finálovou prohru. V Buenos Aires se dlouho bouřilo, uruguayská ambasáda měla po výtržnostech rozbitá okna i fasádu.

Nic neobvyklého pro mistrovství světa. Před čtyřmi lety vyšla do ulic vítězná Francie.

Předseda FIFA Jules Rimet (vlevo) svěřuje před začátkem MS 1930 trofej pro vítěze zlatou sošku Niké Raulu Judemu, předsedovi Uruguajské fotbalové asociace.

Uruguajští fotbalisté se radují ze zisku prvního titulu mistrů světa v historii. Zleva Pedro Cea, Hector Scarone a Hector Castro.

Mistři světa fotbalisté Uruguaye po finálovém vítězství nad Argentinou. Stojící zleva: Figoli (masér), Alvaro Gestido, Jose Nazazzi, Enrique Ballesteros, Ernesto Mascheroni, Jose Leandro Andrade, Lorenzo Fernandez, Greco (masér), vpředu: Pablo Dorado, Hector Scarone, Hector Castro, Jose Pedro Cea, Santos Iriarte.