Míč byl často šišatý, a když nasákl vodou, nešlo jej dokopnout dál než na pár metrů. "Když tím míčem nacucaným vodou a blátem dostal někdo do hlavy, tak ho křísili. Bylo to životu nebezpečné," vzpomíná legenda Josef Bican. Ve srovnání s dnešním míčem, dokonalou umělou koulí, vypadá jako historická relikvie.
Rozhodčí nekontrolovali míry, nahuštění, šišatost, vzali balon a hrálo se. Zato dnes se nesmí hrát s míčem, který není kulatý, obvod nesmí být větší než 71 centimetrů a menší než 68 centimetrů a hmotnost při zahájení utkání nesmí být větší než 453 gramů a menší než 396 gramů. Stačí, aby hráč upozornil sudího, že se mu nezdá nahuštění, a už na hřiště letí jiný.
S HADRÁKEM NA PLÁCKU
Když byl Bican dítě, vzal mamince punčochu, naskládal do ní všelijaké hadříky a cáry, všechno zmačkal do koule a několikrát prošil. A hned měli spoluhráči na plácku do čeho kopat. Byl to hadrák. "Vydržel všechno, vodu i bláto, byl pružný i celkem tvrdý." V soutěžích se s ním nikdy nehrálo, přesto ten míč poznaly všechny předválečné generace.
Občas se mezi kluky objevil opravdový balon, kožený, sešívaný. To bylo slávy. Majitel takové vzácnosti měl jako první místo v týmu, a mohl být i nemehlo. "Pamatuju jednoho takového kluka, byl to napůl Němec, jmenoval se Helmuth. Byl jediný v naší vesnici Střimice, který měl opravdový míč," píše Josef Masopust ve své knize. Jednou dostal kožený míč od tety z Prahy. "Byl žlutý jako kanárek a voněl novotou. Když z něj vykoukla růžová duše, obrátili jsme ho naruby a znovu zašili."
ŠIŠATÝ MÍČ BYL FINTA
Na konci války už bylo povinností, aby pro každý ligový zápas byl k dispozici jeden nový míč.
"Víte, soupeři byli mazaní, báli se Sparty a Slavie, potřebovali utlumit naši sílu. Tak ten nový míč hned zakopli někam do potoka a už jsme hráli s nějakou přehuštěnou šiškou. To byly tenkrát finty," říká bývalý útočník Slavie Ota Hemele. S balonem nacucaným vodou, hned o kilo těžším kraloval vyhlášený útočník Svoboda s vypracovanýma nohama. Zato střízlík Průcha byl terčem posměchu, ironicky se mu na Slavii říkalo Král bláta. "Ten přihrál, míč doběhl a kopl ještě jednou, jak pomalu se ten balon kutálel," vypráví se.
DNES UŽ HLAVA NEBOLÍ
Dlouho byly míče těžké, když vykopl slavný brankář Plánička, jen zřídka míč doplachtil na půlku. To lidé zabouřili, taková dálka. Současný reprezentant Srníček dokáže kopnout třeba o třicet čtyřicet metrů dál.
Dnes jsou míče pružnější, lehčí, létají rychleji. Gólmani si stěžují, že ve vzduchu jakoby plavou. Když trefil míč hlavou čarostřelec Bican, často ho to zabolelo. "Dostanu šněrováním do čela a mám tam týden krvavý flek." "Ještě před patnácti lety mě ty lepené míče taky štípaly do čela, ale dneska? To už je dokonalá kvalita. Vyskočím dvacetkrát za zápas na výkop, trefím to hlavou, ale žádnou ránu necítím," říká Jan Koller, kanonýr současnosti.
Rozhodčí nekontrolovali míry, nahuštění, šišatost, vzali balon a hrálo se. Zato dnes se nesmí hrát s míčem, který není kulatý, obvod nesmí být větší než 71 centimetrů a menší než 68 centimetrů a hmotnost při zahájení utkání nesmí být větší než 453 gramů a menší než 396 gramů. Stačí, aby hráč upozornil sudího, že se mu nezdá nahuštění, a už na hřiště letí jiný.
S HADRÁKEM NA PLÁCKU
Když byl Bican dítě, vzal mamince punčochu, naskládal do ní všelijaké hadříky a cáry, všechno zmačkal do koule a několikrát prošil. A hned měli spoluhráči na plácku do čeho kopat. Byl to hadrák. "Vydržel všechno, vodu i bláto, byl pružný i celkem tvrdý." V soutěžích se s ním nikdy nehrálo, přesto ten míč poznaly všechny předválečné generace.
Občas se mezi kluky objevil opravdový balon, kožený, sešívaný. To bylo slávy. Majitel takové vzácnosti měl jako první místo v týmu, a mohl být i nemehlo. "Pamatuju jednoho takového kluka, byl to napůl Němec, jmenoval se Helmuth. Byl jediný v naší vesnici Střimice, který měl opravdový míč," píše Josef Masopust ve své knize. Jednou dostal kožený míč od tety z Prahy. "Byl žlutý jako kanárek a voněl novotou. Když z něj vykoukla růžová duše, obrátili jsme ho naruby a znovu zašili."
ŠIŠATÝ MÍČ BYL FINTA
Na konci války už bylo povinností, aby pro každý ligový zápas byl k dispozici jeden nový míč.
"Víte, soupeři byli mazaní, báli se Sparty a Slavie, potřebovali utlumit naši sílu. Tak ten nový míč hned zakopli někam do potoka a už jsme hráli s nějakou přehuštěnou šiškou. To byly tenkrát finty," říká bývalý útočník Slavie Ota Hemele. S balonem nacucaným vodou, hned o kilo těžším kraloval vyhlášený útočník Svoboda s vypracovanýma nohama. Zato střízlík Průcha byl terčem posměchu, ironicky se mu na Slavii říkalo Král bláta. "Ten přihrál, míč doběhl a kopl ještě jednou, jak pomalu se ten balon kutálel," vypráví se.
DNES UŽ HLAVA NEBOLÍ
Dlouho byly míče těžké, když vykopl slavný brankář Plánička, jen zřídka míč doplachtil na půlku. To lidé zabouřili, taková dálka. Současný reprezentant Srníček dokáže kopnout třeba o třicet čtyřicet metrů dál.
Dnes jsou míče pružnější, lehčí, létají rychleji. Gólmani si stěžují, že ve vzduchu jakoby plavou. Když trefil míč hlavou čarostřelec Bican, často ho to zabolelo. "Dostanu šněrováním do čela a mám tam týden krvavý flek." "Ještě před patnácti lety mě ty lepené míče taky štípaly do čela, ale dneska? To už je dokonalá kvalita. Vyskočím dvacetkrát za zápas na výkop, trefím to hlavou, ale žádnou ránu necítím," říká Jan Koller, kanonýr současnosti.
