Seděl na tribuně stadionku v Šardicích a bedlivě pozoroval souboj české fotbalové "osmnáctky" proti Francii. Pouze o přestávce šel nakouknout do kabiny.
"Abych viděl, co se tam děje," poznamenal fotbalový trenér Jaroslav Hřebík. "Toto je mužstvo Josefa Csaplára, který ale jel do Anglie se sedmnáctkou. Já ty hráče vůbec neznám, jsem tady jen proto, abych s něčím pomohl."
Díky tomu se Hřebík vrátil na jižní Moravu, odkud před třemi měsíci s týmem do 19 let postoupil na mistrovství Evropy, na němž pak oslnil stříbrem i nebojácnou hrou.
Počáteční euforie už pominula, co podle vás nyní znamená váš úspěch pro český fotbal?
Spíš než to stříbro bych vyzdvihl jiné věci. A to, že jsme vyvrátili nějaká klišé. Jedno z nich tvrdí, že naši hráči nedokážou hrát v rytmu středa – neděle dostatečně kvalitně. My jsme tak zvládli několik velmi náročných zápasů za sebou a naše hráče nechytaly křeče ani nebyli zranění. Druhé vyvrácené klišé je to, že se nedá hrát aktivně proti kvalitním soupeřům. Hráči ukázali, že když správně dodržují dohodnutý způsob hry, tak to jde.
Sám jste tvrdil, že soupeři jsou na tom individuálně lépe a vy to musíte nahrazovat něčím jiným. To stále platí?
Platí, ale když naši hráči začnou určitým způsobem pracovat, to znamená rychle pracují s míčem pod tlakem soupeře nebo musejí po ztrátě míče okamžitě presovat, tak jejich hra dostává vyšší stupeň kvality. To potvrdil i fakt, že dva naši hráči byli vybráni do all stars. Lidé, kteří pracují v českém fotbalu, by se nad tím měli zamyslet. Názory, že u nás určité věci nejdou, bychom v žádném případě neměli používat, protože jsou kontraproduktivní.
Které názory jsou podle vás kontraproduktivní?
Že se nedá hrát dostatečně aktivně na půlce kvalitních soupeřů, protože to potrestají. Že jsme malý stát a máme málo talentů, přitom se ukázalo, že talenti tu jsou, jen je důležité, jak se s nimi pracuje. Že když se hraje na dva útočníky, tak nestíhají bránit, což taky není pravda. To jsou negativní názory, které ovlivňují vývoj našeho fotbalu. Nám se podařilo je vyvrátit, ale jak je u nás zvykem, tak se všechno snaží nějak zpochybnit. U nás se nedělá analýza úspěchu, ale jen neúspěchu. To je ten problém.
Musel jste u vašich hráčů bojovat s některými zažitými stereotypy?
Se všemi musíte bojovat. Útoční hráči třeba vždycky chtějí míč, čímž někdy ucpou prostor, který je výhodný pro zaútočení. Zlozvyk je ten, že hráč chce míč do svého prostoru. A naučit ho, že svým pohybem dělá prostor pro spoluhráče, je hrozně těžké.
Existuje v českém fotbale koncepce, podle které mají hrát všechny mládežnické reprezentace, nebo se to liší trenér od trenéra?
Po příchodu Dušana Fitzela je tam jednoznačná koncepce. Jsou v ní základní myšlenky a principy, i když každý trenér věří některým řešením, která se trochu liší.
Dá se laikovi popsat, v čem koncepce spočívá?
Je to maximální snaha o útočnou činnost, maximální snaha o aktivitu a maximální snaha o konstruktivnost. Střední obránci se i za cenu toho, že to třeba zkazí, snaží konstruktivně rozvinout útočnou akci. Já mám ve svých mužstvech jednoznačné krédo: kdo nekazí, patří do cirkusu a ne do fotbalu.
O devatenáctce jste řekl, že je to nejlepší tým, co jste vedl. Opravdu?
Netrénoval jsem lepší tým, co se týče charakterových vlastností. Vždycky jsem říkal, že když stavíte tým, tak nejdůležitější faktor je charakter hráče. Musí tam být vítězná mentalita i podřízení se týmové činnosti.
Snažíte se tedy hráče utvářet i charakterově?
To se snažím vždycky. Některá moje snaha byla pro hráče dost tvrdá, ale přijali ji a vyplatilo se jim to.
Jak na tom vlastně je český mládežnický fotbal? Často se objevují kritické hlasy, ale také úspěchy.
Český fotbal na tom vůbec není špatně, akorát jsme sami proti sobě, když si neuvědomujeme, kam fotbal směřuje. My jsme vždycky byli výborní v tom, že jsme hráli kolektivně, odpovědně, disciplinovaně a třeba jsme měli výborné standardky. Ostatní státy, které třeba mají větší možnosti, to dost podceňovaly a spoléhaly na to, že to hráči uhrají kvalitou. Ale pak zjistily, že se fotbal vyvinul k zónové prostorové hře a tam se některé individuální schopnosti smazávají. Takže i svět musel přijmout tu disciplinovanou kolektivní hru.
V čem tedy český fotbal zaspal?
V tom, že pořád sázel na kolektivnost, organizovanost, disciplínu a málo se věnoval specifickým činnostem, které jsou potřeba, aby se herní situace využily efektivně.
Zlepšuje se to?
Svým způsobem se o to začínáme snažit, ale nejde to udělat za rok.
Co znamená poslední úspěch pro vás osobně? V Česku máte specifickou pověst...
Já si myslím, že jsem dosáhl dobrých výsledků i se Slavií a se Spartou. Bohužel některým lidem cesta, po které se snažím jít, tolik nevoní. Jinak by se neříkalo, že úspěch se Spartou byla náhoda. Nejhorší je, že se v tom názoru pak lidi utvrzují. Že se nenajde odvaha říct: po téhle cestě půjdeme a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Také se píše, že jsem měl problémy s hráči...
A neměl?
S hráči jsem nikdy problémy neměl. Měli je hráči se mnou a se způsobem, jak plnili naše dohody. Vždycky slíbili, že podle nich budou pracovat, ale po určité době svůj přístup změnili. Já jsem jim to neměl za zlé, protože všichni nemůžou být pracovití a výborní. Trénoval jsem nějakých 700 hráčů a těch, kteří proti mně vystupovali, bylo asi deset. Kolik je to procent?
Moc ne.
A pozor, jak se těch deset hráčů uplatnilo, když jsem u nich nebyl? Jak se uplatnili Barteska nebo Kordule? Nebo si vezměte Lukáše Zelenku. On se mnou nesouhlasil a byl proti mně, ale já proti němu nebyl, jinak bych s ním nepracoval. Dostal se do nároďáku, já jsem odešel a jak se uplatnil od té doby? Takový hráč s takovým talentem. A jak dopadl.
