V Jihlavě jste od loňského léta, do Česka jste přišel však už v létě 2012. Jak jste se do Hradce vlastně dostal?
Přivedl mě trenér Jiří Plíšek, který v minulosti trénoval Željezničar Sarajevo a v roce 2011 také FK Sarajevo. Při druhé štaci si mě všiml, v týmu Olimpiku Sarajevo jsem proti jeho FK hrál dvakrát, a předloni pro mě přijel.
Bylo těžké rozhodnout se pro zahraniční angažmá?
Po pravdě řečeno - nebylo. V Bosně je totiž špatná situace jak pro sport, tak pro život. Kluby nemají peníze a je velká nezaměstnanost, proti níž se veřejnost bouří, stejně jako proti korupci. Lidé sice mají rádi život a vysedávání po kavárnách, ale ne každý si to může dovolit. Takže jsem neváhal ani chvíli, hrát v zahraničí a líp se zajistit je snem každého hráče u nás. Přerušil jsem studia na tělovýchovné fakultě, zbývá mi rok, ale snad to jednou dodělám.
Znamenal pro vás přechod do Česka velkou změnu?
Zprvu ano, neznal jsem jazyk. To je důležité, aby vás spoluhráči brali. Byť jsem zvládl a zvládám češtinu bez učitele, úplná legrace to není. Ale měl jsem štěstí. Jednak v trenéru Plíškovi, který mluví "po našem" bezvadně, a taky v parťákovi. Se mnou totiž přišel do Hradce i Asim Zec, který tam hrál za juniorku a byl nejlepším střelcem, ale už se vrátil do Bosny. Takže jsem se měl s kým bavit a přitom se povedlo pomalu vklouznout i do češtiny.
Je velký rozdíl mezi životem v Bosně a v Česku?
Tady byla od začátku vidět vyšší životní úroveň. Jo, a pije se tu hodně piva. Mnohem víc, než u nás. A překvapilo mě, že je tady málo věřících, lidé moc do kostela nechodí. To u nás věří skoro každý.
Jste muslimského vyznání, takže nejíte vepřové?
V žádném případě, víra nám to nedovoluje. Ale v klubu jsou vstřícní a když ostatní mají k obědu řízek, já a spoluhráč Muris Mešanovič dostaneme něco jiného. Nároční ale nejsme.
Jste skromný - možná i proto, že před osmnácti lety u vás skončila válka, vám bylo sedm. Ta část vašeho dětství asi nestála za moc...
Jestli působím skromně, tak je to zásluha rodičů. Žil jsem s nimi v Goražde, což je blízko hranice se Srbskem a všichni se báli válečného běsnění. Což se bohužel v roce 1992 naplnilo, my jsme předtím s mamkou utekli k příbuzným do Sarajeva. Nebyl tam s námi jen táta, bojoval v bosenské armádě proti Srbům a měl štěstí, kromě jednoho zranění se mu nestalo nic.
Chce se vám vzpomínat na život v ostřelovaném Sarajevu?
Proč ne? Válku jsme strávili převážně ve sklepě. Na ulici jsme nesměli, tam se střílelo, často vybuchl granát. Vlastně to byly tři roky ve sklepním úkrytu - mamka šla nahoru do bytu, jen když chystala jídlo. Sarajevo bylo po válce městem bez stromů, protože jinak by nebylo čím topit a na čem vařit. A taky to byla doba bez školní výuky.
A bez fotbalu...
Já začal hrát závodně až v šestnácti, rovnou za áčko třetiligového Goražde. Bylo to pozdě, ale naši mě nutili, abych dělal poctivě školu. Takže jsem dlouho hrál jen s partou na školním hřišti, žádnými žáčky nebo dorostem jsem neprošel. Jsem vlastně samouk!
Nejznámějším fotbalistou Bosny a Hercegoviny je už dlouhá léta Edin Džeko. Je o dva roky starší než vy a proslavil se právě v Česku. Jakou roli sehrál ve vašem příchodu?
Důležitou. Jeho cestu do Teplic a přes Wolfsburg až do Manchesteru City zná každý Bosňan, Edin je u nás národním hrdinou. Rád bych se prosadil podobně jako on, ale nejdřív chci něco dokázat v českém fotbale. A můžu hrát ještě líp.
Nejste zdaleka jediný bosenský fotbalista v české lize - uvažují ostatní podobně?
O tom nepochybujte, Edin ukázal cestu nám všem.
Je vaším fotbalovým vzorem?
Určitě, i když jich mám víc, třeba Messiho.
Proto jste vítězného gólu v posledním utkání Jihlavy s Mladou Boleslaví dosáhl přehozením brankáře? Totéž jste předvedl předtím na Julisce. Zhlédl jste se v Messim?
Neřekl bych, je to můj styl, často podobné akce piluju na tréninku. Mám rád, když je fotbal zábavný a lidé z něho mají radost, stejně jako já. Kvůli Messimu to nedělám, ale rád se na něj v televizi dívám, to je pravda.
Říká se, že už nyní se o vás zajímají přední české kluby, zájem je údajně i v zahraničí. Co vy na to?
Vůbec nic. V Jihlavě mám tříletou smlouvu s roční opcí a o nic jiného se nestarám. Můj manažer je v Sarajevu, je to jeho práce, a na mně je, abych hrál co nejlíp v Jihlavě.
