Marek Janečka byl prezidentem levočského klubu, v němž začínal a který působí v páté slovenské soutěži, pouze rok. „V červnu jsem funkci složil,“ řekl.
Proč? „Víceméně z osobních důvodů, ale nemělo na to vliv, že hraji ligu, že bych na funkci neměl čas,“ odpověděl.
Takže v čem byl problém?
Fungování klubu jsem si představoval trochu jinak. Neklapala spolupráce města s klubem a ani moje s hráči áčka. Možná jsem na ně byl moc přísný, ale tréninková morálka byla slabá. Nechtěl jsem hazardovat se svým jménem.
Co vám prezidentování dalo?
Dost. Do té doby jsem nevěděl, v jakých cenách se pohybují přestupy amatérů, ani co takové šéfování obnáší. Jak vést klub ekonomicky, jak důležité je papírování vůči městu. Je to pro mě velmi dobrá zkušenost, protože mám třicet čtyři roků a člověk nikdy neví, jak dlouho ještě bude hrát. Nedovedu si představit, že bych po kariéře nezůstal u fotbalu, že bych, a to se nechci nikoho dotknout, vstával v šest ráno a šel pracovat někam k pásu.
Takže se ohlížíte po jiném klubu?
(Směje se) Uvidím, co přinese budoucnost, ale chtěl bych u fotbalu zůstat i po skončení kariéry jako trenér nebo manažer. Ale až čas ukáže, jak to bude.
Trenérskou licenci máte?
Mám licenci B. Udělat si áčkovou je časově náročné, protože kurzy bývají jednou za měsíc, jde o pětidenní cyklus a neumím si představit, že bych v průběhu sezony na tak dlouho odjížděl z Karviné.
Jak jste se k vedení levočského klubu dostal?
V Levoči nemá fotbal takovou tradici, spíše jde o házenkářské město. Pokud jde o fotbal, tak je tam asi jediná výraznější osobnost - Miroslav Dunčko, který kdysi ještě s nynějším karvinským sportovním manažerem Lubomírem Vlkem hrával za Vítkovice. Pak dlouho, dlouho nebyl nikdo, až jsem ligu začal hrát já. A když Dunčko v roli prezidenta skončil, tak mě Levočtí oslovili, zda to po něm vezmu. Kývnul jsem. Jenže už jím nejsem.
Je pro vás těžké udržet se ve čtyřiatřiceti letech v prvoligovém kádru?Člověk to musí mít uspořádané v hlavě. Plně si uvědomuji, kolik mi je let a že konec kariéry muže být za dveřmi. Ale nemusí. Vše záleží na zdraví. To je první faktor. Už po zápase a tréninku cítím, že potřebuji na regeneraci více času. Bolí mě kříže, všechno možné, ale musíte vědět, co jsou vaše plusy, minusy. A já mám kariéru založenou na fyzické stránce.
A tu pořád máte dobrou, ne?
Ano, dokud budu běhat a zvládat souboje tak, abych konkuroval mladším, bude to dobré. Důležité je, abych, až nebudu zápasy fyzicky zvládat, sám věděl, že mám skončit.
Trénujete více než ostatní, když jste na tom kondičně tak výborně?
Nejsem typ Jágra, který si ještě přidává. Je to spíše o morálních vlastnostech na hřišti. Základní kondiční přípravu vždy zvládnu s mužstvem, nikdy jsem nedělal nic navíc. V zápase nad nějakou kondicí ani nepřemýšlím. Když je devadesátá minuta a potřebuji sprintovat, tak sprintuji. Někdy mám sil více, jindy méně. Ale je to o morálce. Asi jsem to zdědil po otci, dědovi, nebo někom jiném z předků. Asi to je dědičné.
Jenže pokud kondici nemáte, morálka vám nepomůže.
Jasně. Spíš jsem myslel, že když děláme s mužstvem hrubou přípravu, anebo se jí věnujeme v průběhu sezony, tak vše dělám vždy naplno. A to, že ve třiceti čtyřech letech zvládám devadesátiminutovou zátěž, anebo stačím do doby, než mě trenér vystřídá, je odměna.
Může hrát roli i to, že jste si cestu do vrcholového fotbalu musel sám vydřít?
Odmalička jsem se snažil dávat fotbalu všechno. Chtěl jsem být fotbalista. Hrál jsem čtvrtou nejvyšší dorosteneckou soutěž, až v sedmnácti letech jsem postoupil do druhé ligy, do většího města. Do té doby jsem hrál po vesnicích, kde byla špatná hřiště. Ale v patnácti jsem nastupoval s devatenáctiletými chlapci, protože mladší dorost nebyl. Musel jsem se přinutit hrát s o čtyři roky staršími kluky.
A to bylo pro vás fyzicky náročné, že?
Bylo. Navíc jsem vždy byl subtilní menší postavy. Až později jsem se vytáhl. Levoči ale vděčím za to, že jsem v sedmnácti začal hrát vyšší soutěž. V těch nižších jsem se ale naučil tvrdosti, poctivosti, tomu, že nic není zadarmo.
V Karviné jste druhou sezonu. Co říkáte tomu, že vás spousta odborníků opět řadí mezi týmy, které budou bojovat o záchranu?
Je pravda, že Sigma a Baník, týmy, které letos postoupily, mají svou minulost a do ligy patří. Ale nikdo nechce vypadnout. Každý klub před sezonou, hlavně ty menší jako my, mluví o tom, že se chtějí vyhnout bojům o udržení. Někdo ale sestoupit musí. Uvidíme, kdo to bude. Klidně ať je to Sparta nebo Plzeň, to mi bude jedno, ale hlavně ať my se zachráníme. Věřím, že se nám to povede.
Může vám pomoci i relativně příznivý los?
Ten není až tak důležitý, i když náročnější by bylo začínat proti Slavii venku a mít doma Plzeň... My to ale neřešíme. Los je jaký je. Jihlavu jsme zvládli (2:0) a teď pojedeme na Bohemku. Pokusíme se uspět v dalším a dalším zápase a pak se rozejdeme a budou Vánoce.
