Jako první byl do Síně slávy uveden v roce 2006 Josef Masopust, první český držitel Zlatého míče, který uděluje France Footbal pro nejlepšího fotbalistu planety.
Pak Andrej Kvašňák, Antonín Panenka, František Veselý, Ladislav Novák, Ivo Viktor, Josef Bican, Karel Brückner, Rudolf Baťa, Pavel Nedvěd, Dušan Uhrin a za rok 2017 Zdeněk Nehoda.
Ocenění patří také stříbrným medailistům z mistrovství světa 1934 a 1962, zlatému týmu z mistrovství Evropy 1976 a stříbrnému z Eura v Anglii 1996.
Za loňský rok členové fotbalové akademie vybrali Karla Poborského, dvojnásobného medailistu z mistrovství Evropy (1996 a 2004), který za národní mužstvo odehrál 118 zápasů. Víc jich má jen Petr Čech (124).
Z vaší generace byl Nedvěd v Síni slávy první, vy jste druhý. Je to tak správně?
Těžká otázka, nevím, co je správně, kdo tam má být. Ono v týmových sportech hodnotit jednotlivce, dávat dohromady gólmany s útočníky mnohdy ani není fér. Jde o úhel pohledu. Ale za sebe můžu říct, že jsem upřímně rád. Sedět v téhle pomyslné fotbalové kabině je paráda.
Kdybyste měl říct největší moment kariéry, který by to byl?
I díky tomu, že jsem nebyl zraněný, tak jsem hrál dlouho a ve velkých klubech. Zažil jsem Ligu mistrů, vyhrával tituly, byl jsem součástí tří generací národního mužstva. Říct jeden moment je strašně těžký, zážitků byla spousta. Nechci, aby to vyznělo troufale, ale se svou kariérou jsem spokojený.
Vzpomenete si ještě na své začátky? Kdo pro vás byl nejdůležitější?
Rodina, otec, bratr, který je o pět let starší. S ním jsem začínal a jelikož jsem chtěl hrát s jeho partou, musel jsem se starším klukům vyrovnat, což bylo nesmírně těžký. K fotbalu mě přivedl táta, držel mě u něj. Pak jsem postupně šel do Budějovic, dál už Praha, Manchester...
Karel Poborskýnarozen 30. března 1972 Klubová kariéra: České Budějovice (do léta 1994), Viktoria Žižkov (1994 až leden 1996), Slavia (jaro 1996), Manchester United (1996 až 1998), Benfica Lisabon (1998 až leden 2001), Lazio Řím (leden 2001 až léto 2002), Sparta (2002 až říjen 2005), České Budějovice (říjen 2005 až léto 2007) Reprezentační kariéra: 118 startů, 8 gólů Účastník mistrovství Evropy 1996, 2000, 2004 a mistrovství světa 2006 |
Nejlepší angažmá? Kde jste se cítil nejlíp?
Manchester United byla šílená změna. Nevím, jestli se to tak dá říct, že je škoda, že bylo moje první zahraniční. Jsem samozřejmě rád, že jsem tam mohl být. Ale bylo zároveň i nejtěžší, ani ne tak fotbalově, jako kvůli těm věcem kolem. Pro kluka z české ligy to byla obrovská změna.
Po dvou letech jste šel do Benfiky Lisabon, vyhlásili vás nejlepším cizincem ligy, dal jste památný gól po sólu takřka od vlastního vápna.
V Benfice jsem to vzal za jiný konec i díky zkušenostem z Manchesteru. Život v Portugalsku byl skvělý. Pak jsem byl v Laziu s Pavlem Nedvědem, který mi hodně pomohl. Fotbalově vyšlo Lazio asi nejlíp.
Zůstal jste jen rok a půl, ve třicet jste se vrátil do české ligy a hrál za Spartu.
Jo Sparta. Hráli jsme Ligu mistrů, získali dva tituly, výborný tři roky.
Ale konec byl hořký. Vzpomínáte teď už na vyhazov s úsměvem?
S úsměvem asi ne, ale žádnou zášť rozhodně necítím. Že bych byl pořád naštvaný, to vůbec. Prostě se stalo, to je fotbalový život. Nedělám z toho vědu.
Dvakrát jste byl blízko triumfu na mistrovství Evropy. Mrzí vás víc prohrané finále v roce 1996 v Anglii s Německem, nebo smolné vyřazení v semifinále 2004 v Portugalsku proti Řecku?
Papírově jsme byli blíž tenkrát v Anglii, nad Německem jsem ještě pár minut před koncem vedli. Ale v Portugalsku, a snad mi kluci někde u piva nenafackují, jsme měli silnější mužstvo. Takže určitě víc mě mrzí Portugalsko, tam jsme reálně měli na titul. V Anglii to byl zázrak, před turnajem to nikdo nečekal a najednou jsme stáli ve Wembley. Souhra kvality i štěstí.
Mimochodem, vzpomínky na finále ve Wembley 1996 vám jistě vyvstanou v pátek, kdy tam Česko odstartuje kvalifikace o Euro 2020. Co se vám vybaví?
V Anglii pro naší generaci všechno začalo a na Wembley se zapomenout nedá. Budu u toho, s áčkem tam letím. Tenkrát to byl obrovský zážitek. Ještě starý stadion s dráhou, sloupy v rozích. Jeden z největších zápasů, který jsem kdy hrál. Wembley má zvláštní auru, říká se, že je to chrám fotbalu. Wembley je jen jedno.
Má současná generace na to, aby tu vaší napodobila, přiblížila se k úspěchům?
Doufám, že jo. Upřímně jim to přeju. My taky začínali jako kluci z české ligy. Na Euro jsme tenkrát letěli slávisti, sparťani a pár krajánků. Museli jsme nějak začít, propotit dresy. Současný tým má stejnou šanci, jako jsme měli my.
Tenkrát na Euru 1996 měla silné zastoupení Slavia. Vy, Suchopárek, Bejbl, Šmicer, plus Kuka s Bergrem, kteří už v té době působili v zahraničí. Vnímáte podobnost se současné érou, kdy je v reprezentace dokonce osm slávistů? Je to odraz toho, jak Slavia v současnosti českému klubovému fotbalu vládne?
S tím bych to úplně nespojoval, přece jen ti kluci jsou v reprezentaci i ve Slavii delší dobu. Ale co teď předvádí Slavie... Je opravdu silná. Na české poměry má velmi kvalitní a široký kádr. Trenér vymění šest lidí a ligu stejně válcují. Troufám si říct, že je nastartovaná, aby delší dobu českému fotbalu dominovala, aby dlouhodobě tenhle standard držela.
