Parta bezejmenných Hanáků věhlasnému gigantovi zatápěla. Doma uhrála remízu 1:1, ve Španělsku však padla 0:1. Dnes je tomu přesně 25 let. I proto 77letý někdejší úspěšný kouč české reprezentace souhlasil s rozhovorem pro MF DNES a iDNES.cz.
Vím, že nostalgii nemáte rád...
... to nemám!
Přesto: pouštěl jste si někdy záznam z toho dvojzápasu?
Ano, jako pracovní materiál, ale to dělá každý trenér. Já si žádný zápas nepustil, abych zavzpomínkoval.
Teď můžete. Co se vám vybaví při pohledu na lavičku, kde jste měl jen čtyři náhradníky?
Dnešní fotbal je náročnější, je v něm více zápasů, soubojů, zranění. My si vždy nějak poradili. Třeba na Fenerbahce jsme měli náhradníka Jirku Víta do branky a tři dorostence. V odvětě jsme už byli kompletní a vyhráli jsme 7:1. Byla tady silná třináctka hráčů. Potrpěl jsem si spíš na silnou základní jedenáctku než na silné náhradníky. Mimo okamžiky na hřišti se mi vybaví, že se k nám Real nechoval jako k provinčnímu klubu, ale naprosto gentlemansky. Když jsme byli na zimním soustředění v únoru ve Španělsku a oni se to dozvěděli, nabídli nám exkluzivní hotel, pozvali nás na zápas. To se málokdy vidí.
S jakou taktikou jste šli na Real?
My měli osobitý projev. Neříkám, že jsme ho nemuseli uzpůsobit soupeři, ale třeba proti Hamburku jsme hráli naprosto svůj fotbal. V obou zápasech jsme byli dominantní mužstvo, které se taktikou nepřizpůsobilo. Na Realu to bylo něco jiného, čelili jsme ofenzivní síle. Dali jsme jednoho záložníka navíc, jinak jsme vždy hráli na dva hroty – Kerbra a Šindeláře. To byly věže, ohromná síla. A čtyři halvy, kteří odehráli vše – Látal, Hapal – to neměl nikdo. Maroši byl génius, nedal jeden balon dozadu. A Hanus. Měli jsme výborného Bokije s Kovářem, Kotůlkem, Vaďurou. Ale na Realu to jinak nešlo, lítalo to kolem tyček. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom se udrželi na dostřel. Bránili jsme, bránili, bránili. Do tlaku jsme se nedostali, chyběly síly.
Měli jste na to Real vyřadit?
Když se má podařit zázrak, tak mimo to, že musíte podat nadstandardní výkon, vám musí vyjít XYZ věcí. Kolikrát nejdou ovlivnit. Nám X Y vyšly, ale Z nevyšlo. Doma byla větší šance uhrát lepší výsledek.
(Na záznamu zrovna Hugo Sanchéz dává patičkou jediný gól odvety).
Byl míč vůbec za čarou?
Teď po 25 letech vidím, že celým objemem za čarou být nemusel...
I tak to byl váš největší úspěch na klubové scéně. Navíc jste měli tým seskládaný z hráčů z okolí, až na Bělorusa Bokije...
Ano, ale spíše byl úspěch celá sezona, kdy jsme byli statistiky a historiky hodnocení jako devatenácté mužstvo světa. Předčila nás akorát asi před pěti lety Plzeň. Náš největší zápas nebyl s Realem, ale v Hamburku, který jsme venku porazili 2:1 a doma 4:1. Demonstrovali jsme sílu. To byly vrcholy na evropské scéně. Hráči to cítí stejně.
V čem byla síla vašeho týmu?
My jsme na ty poměry hráli moderní evropský fotbal v nějaké té klase. Nebylo to napořád, trvalo to dva tři roky. Drželi jsme se v lepší cenové skupině. Do hráčů rok dáváte principiální věci, které ale nebudu rozebírat. Mužstvo si musí vybudovat vlastní herní styl. A to je základ.
A vy jste byl vizionář. Kde jste se inspiroval třeba v presinku?
Podnět jsem zachytil ve hře Belgičanů, ale to je dávno. Byly to navíc jen prvky, pak jsem si to vyskládal sám, vlastní myšlenka. Díváte se na zápas a vidíte, co by v něm mohlo být. Podnět, postřeh, nápad, realizace. To platí také u dalších činností – taktiky a strategie. Presink má hrozně moc podob. Když jsem před čtyřmi lety viděl Guardiolův presink s Barcelonou proti AC Milán, tak ten je zatím nepřekonatelný. Barcelona udělala v agresivním presinku jen jeden faul za poločas! Úžasné.
Bylo složité presink tým naučit?
Je to základní dominanta taktického nácviku. Musíš hráče přesvědčit, zaujmout. Je to těžší disciplína. A to není jen presink. Když hráči vidí, že to nejde, že je to zbytečné, pak je nepřesvědčíš. Musíš dát ze začátku do nácviku takové věci, aby hráči hned viděli výsledek, že se tohle chytne. Když jim budeš vykládat těžké nesmysly, na které nemohou okamžitě navázat, tak je to kontraproduktivní. Lépe je začít jednoduchými standardkami. Pak přidávat: presink, rozehrávka, finální část. Prostě budovat styl hry.
Slyšel jsem historku, že proti Baníku jste hráli presink bez dvou vyloučených hráčů celý poločas za stavu 0:2.
Je to pravda, ale abych to upřesnil: byl to presink plus šílené a bláznivé riziko. Co nám zbývalo? Je to spíš kuriozita. To jsou nadstavby, na které jsem si potrpěl. Přestavěl jsem sestavu, stáhl obránce. Brankář Přibyl hrál libera. Vyrovnali jsme.
A něco podobného jste pak vytáhl na Euru 2004 na Nizozemce, když český tým prohrával 0:2 a vyhrál 3:2?
To bylo o něčem jiném. Posledních 30 minut už nešlo postavit ofenzivněji. Uprostřed byli Rosický s Nedvědem. Dívali se za sebe a na mě snad dvě minuty: Za námi už nikdo není?
Jak moc se fotbal posunul od doby, kdy jste naháněli Real?
Hlavně v posledních letech to šlo do enormní rychlosti ve skloubení s technikou a ještě s taktickou součinností. To je ale na osm stránek.
Nestávají se z hráčů roboti?
Právě naopak, rozhodující jsou pořád situační řešení hráčů. Oni dostávají jen taktické informace, ale alfa omega je na nich. To už nejsou jen fotbalové akce, ale umění, vážení!
Kdo ho ovládá nejvíc?
Diváci se chtějí bavit, ale týmy hrají na výsledek. Progres je vidět u více mužstev. Teď v evropských pohárech byly zajímavé zápasy.
Obrat Barcelony proti PSG?
Spíš se mi líbila Neapol s Realem, Monaco s Manchesterem City. Nové taktické věci se už moc neobjevují, vše je dané. Možná najdeš principy, které můžeš použít. Ale herní činnosti jsou stejné: nahrávka, klička, převzetí míče... Jen v jiných dimenzích rychlosti. Zásadní věc v moderním fotbale je práce s detailem. Nejhorší je dělat věci povrchně.
A česká liga vás baví?
Česká liga je zajímavá, některé zápasy mají opravdu intenzitu jako v Evropě. Česká liga je ve druhé desítce historiků statistiků, úroveň se v poslední době zvýšila.
„Real se k nám choval naprosto gentlemansky.“ |
Jak vidíte šance reprezentace na postup na světový šampionát?
Asi nejdůležitější bude zápas v Irsku. Může to být ale všelijak. Tým se omladil více méně samosebou, jsou v něm opravdu perspektivní hráči. Chybí víc kvalitních osobností. Zaznívá, že by se tahle kvalifikace měla vypustit a vybudovat nové mužstvo, což je nesmysl. Už to je nové mužstvo. To není o sehrávání.
Co je problém českého fotbalu?
Obecně ta naše spokojenost s průměrností. Ve světě je velká konkurence, aby se hráč prosadil, pro to se musí takřka obětovat. Musí být nejen výborný fotbalista, ale musí být osobnost, umět se chovat, být vzdělaný, vystupovat, umět jazyk. Třeba Pavel Nedvěd, Petr Čech.
Teď však reprezentace nemá tyhle osobnosti kde brát.
Musí se vychovat. Dostat se do elitních mužstev je hodně těžké. Dřív jsme tam byli – v Manchesteru, Juventusu, Arsenalu, Dortmundu. A pozor, kluci nehráli druhé housle.
Má to teď trenér Jarolím těžší?
Samozřejmě, jde o to, proč tomu tak je. Zaostali jsme v moderním trendu. V tréninku mládeže. Od 15 do 19 let je nejdůležitější proces v nadstandardním vývoji hráče. Nejen po stránce sportovní, ale i vzdělání. Zaspali jsme. Svět před 15 lety obdivoval naši reprezentační jedenadvacítku. Je to o kvalitním tréninkovém procesu. U patnáctky až devatenáctky musí být trenérská elita.
Má čerpat inspiraci v cizině?
Základní vzdělání trenéra tady je. Pak je to jako v jiných profesích, aby se vypracoval ve špičku.
Dovolte banální otázku: Co vás na fotbale vlastně nejvíc baví?
Bavilo... Atmosféra, magické bílé čáry na hřišti, proces přípravy hráčů, velké výhry a celá fotbalová rodina okolo mužstva. Je to úžasná hra, která baví miliony lidí. Fenomén. Vrcholem byly krásné okamžiky po velkém vítězném utkání. To bylo fotbalové nebe, ale velmi krátké, neboť přijímá jen na pár minut. Také jsem měl rád večery po vítězném zápase, prožitek jsem si ještě umocnil poslechem vážné hudby.
Vypnete fotbal, když je špatný?
Často. Vybírám si. Už nepotřebuju vidět fotbal každý den. Mnohdy teď upřednostňuji mé dva oblíbené televizní sporty – biatlon a snooker.
Budou české kluby konkurenceschopné v Evropě, v Lize mistrů?
To je silné kafe, napřed se tam musíš dostat. V Evropské lize ale teď máme celkem slušnou bilanci.
To Olomouc se napřed musí dostat do 1. ligy. Trápí vás, jak fotbal na Andrově stadionu upadl?
Netrápí už. Jsem ročník 1939, takže se musím podle věku chovat, čili už mám jiné myšlenky, starosti.
Pomůžete Sigmě aspoň radou?
Na to už nezbyl čas. Jako trenér jsem byl patnáct roků u Sigmy, sedm let u dalších klubů, sedmnáct u české reprezentace, dva roky v zahraničí. To je 40 let. Život pro fotbal není tak dlouhý. Abys toho stihl víc, musel bys mít přes sto. Najednou máš 77. Co ještě chceš stihnout? A máš to.
