Život plný fotbalu, na tom se pro Karla Brücknera nic nemění, ačkoliv letos na podzim oslaví 76. narozeniny. Slavný kouč pravidelně navštěvuje Andrův stadion a ve společnosti Petra Uličného sleduje zápasy olomoucké Sigmy. Svému bývalému svěřenci a kolegovi před několika dny pokřtil jeho biografii Bouřlivák John a těší se na zápasy evropského šampionátu do 21 let.
Legendární trenér se nerad vrací k minulosti, a proto také odmítá, že by se pustil do sepisování svých vzpomínek z báječných let u reprezentace či pohárových tažení se Sigmou.
„Mám problém s tím, že to vždycky začnu precizovat a korigovat a pak mám negativní výkonnost. Obyčejně to skončí patem – nelíbí se mi to a roztrhám to,“ vypráví s úsměvem.
ARCHIVNÍ SNÍMEK. Karel Brückner na fotografii před utkáním mistrovství světa proti Itálii v červnu 2006.
Jak se vám letos kouká na výkony Sigmy?
Je vidět, že to je druhá liga. Už jsme postoupili a vždycky je nebezpečné, že když sestoupí kvalitní mužstvo, nějaké druholigové neduhy se na něj nalepí. Je to nižší soutěž, nižší náročnost všelijaká, která tam stačí. Ale ono to pak natočí do jiné dimenze, z toho mám trochu obavy. Že suverénně vyhráli, to ano, ale teď musí natočit vyšší dimenzi a to ve více sférách.
Překvapilo vás, že se s tím Sigma tak vypořádala a tři kola před koncem měla postup jistý?
To určitě ne, poněvadž kádr je víceméně pořád schopný. Možná také ubylo konkurence a kvality ve druhé lize. Kdyby to dopadlo jinak, bylo by něco hrozně špatného.
Trenéru Petru Uličnému jste křtil jeho biografii Bouřlivák John. Sedí ten název?
Ty bouřlivé příběhy máme zakódované všichni, nejen Petr. O něm se to ale ví, Petr to dával najevo a bylo to o něm známé. Možná si to i trochu pěstoval. Uměl oslovit hráče, někdy dost silně, ale brali ho a z toho pramenilo, že si to mohl v tom fotbalovém prostředí dovolit. Někdo by chtěl třeba dělat bouřliváka a nevyzní to, k tomu totiž patří i jisté chování.
Pamatujete si, kdy jste se poprvé potkali?
No, já si toho pamatuji čím dál méně, ale tohle mám v paměti. Potkal jsem ho jako trenér svého hráče, když jsme hráli v Olomouci druhou ligu. Petr přišel z Čech a okamžitě byl vůdcem kabiny, spoluhráči ho brali. Měl tam spoustu věcí, které by stály za to připomenout. Ať po odborné stránce nebo po těch jiných.
Bylo složité ho koučovat?
O Petrovi Uličném se toho dá spoustu napovídat a napsat. Ale ještě víc se toho nedá napovídat. Ale to nemyslím nic špatného. Byl to trochu fotbalový bohém, ne úplně jako Lauda, ten byl ještě daleko výš. Ale Petr, když mohl udělat nějaký fotbalový nadstandard, tak ho udělal. Byl v kategorii hráčů, kouzelníků, manipulátorů, které fotbal potřebuje. Vždy tam bylo něco výjimečného, co tam teď v té šedi chybí.
Své vzpomínky na Uličného jste chtěl shrnout do dvou vět. Prozradíte jakých?
To je trochu úsměvné. Nechtěl jsem ho dehonestovat, ale k Petrovi to patří. Říkal jsem Romanu Smutnému (spoluautor Uličného biografie), co mám o něm psát? Nějaká klišé nebo formální věci... Tak napiš první díl Uličný jako hráč, název kapitoly Jak rozzuřit svého trenéra. Druhý díl Uličný jako trenér, název kapitoly Jak si svými kvalitními silnými hlasivkami pomoci k výborným výsledkům. Petra to pobavilo a chtěl, aby to tam zaznělo, ale nevím, jestli se to v té knížce objevilo.
Co říkáte na to, že to byl zrovna Petr Uličný, kdo vyhrál se Sigmou první trofej, český pohár v roce 2012?
Jako trenér uměl vystihnout nejdůležitější momenty a komunikovat s hráči. To nejde ukřičet nebo hrát si na nějaké vztahy a pseudovztahy. Uměl si pohlídat důležité věci. Sigma nejen že vyhrála, ale hrála i výborný fotbal. Pozor, to nejde jen o tu trofej, ale tam byly nádherné zápasy. To je i hodně věc trenéra. Měl ten svůj top, stejně jako mužstvo. Dopadlo to tak, jak to mělo dopadnout.
Určitě ve svých pamětech psal i o vás. Jste zvědavý, co tam je?
My máme takový kolorit příběhů. Scházíme se na Sigmě a já mám ten problém, že už si moc nepamatuji. Nebo jsem lenošný vzpomínat, čili řeknu, že už si nepamatuji. Petr si zase hrozně začal vymýšlet a někdy tomu, co si vymyslí, i začíná věřit. Takže my, když se bavíme, už potřebujeme arbitra nebo moderátora, a toho nám dělá Honza Chladil. Jinak bychom se ani nepobavili. Vždycky říká „Petře, to sis vymyslel, to není pravda“ a mně tím pomáhá. Já jsem lenošnej na vzpomínání a vůbec se mi do toho nechce. Minulost nechávám. To je ta úsměvná realita s ohledem na to, že už nejsme mladí. Vídáváme se obyčejně na fotbale, kde se vztah neustále prohlubuje. Pořád máme k sobě blízko.
Sám jste už dříve odmítal, že byste někdy knížku napsal. Je to rozhodnutí definitivní?
Mám problém s tím, že to vždycky začnu precizovat a korigovat a pak mám negativní výkonnost. Upřesňuji, dělám úpravy. Psal jsem nějaký větší článek, mám patnáct stránek, začnou korekce, tak připíšu jednu stránku a dvě zruším. Druhý den napíšu dvě stránky a pět poškrtám. Příští den zruším všechny zbývající. Mám problém, že to pro mě nikdy není dokonalý. Když mluvím, tak mi to nevadí, ale když něco napíšu, tak to pořád zdokonaluju a precizuju a obyčejně to skončí patem. Že se mi to nelíbí a roztrhám to.
Nepomohlo by tedy jen vyprávět a nechat úpravy na redaktorovi?
Jednou jsem dělal s jedním panem redaktorem asi dvě hodiny rozhovor. Poslal mi ho, přečetl jsem si to, dal ho přečíst i své manželce a co na to říkáš? Pěkně to napsal, mně se to líbí, povídá. No, říkám, nějaké drobné korekce tam udělám. Tak jsem zavolal panu redaktorovi – je to pěkné, ale ta druhá věta, tam je takový obrat, ve třetím sloupci to udělejte tak a závěr vynechme. Druhý den volám – ten odstavec vám posílám úplně nový a druhý list pošlu úplně nový zítra. Další den volám – třetí, čtvrtý a pátý list zrušit, posílám vám nový. Skončilo to tak, že jsem dal ženě přečíst výsledný článek a ta mi říká: „Tys mu to úplně přepsal, to je úplně jiný. A tys mu přepsal i otázky!“ No však otázky byly úplně špatně.
Takže knihy se od vás nedočkáme?
Kdybych něco chtěl, tak po té stránce odbornější a ne takové populistické, to se mi moc nelíbí. A to je zase těžké. Aby to mělo po té profesní stránce odpovídající úroveň, to je nekonečné. Už teď mě bolí hlava jen si rozpomenu, co bych s tím měl za problémy. Nejde jen vystřihnout z hlavy pár referátů o třech zápasech. Nějakou odbornou literaturu faktu, to je těžké. A fotbal je nádhernej, složitej sport a fenomén. Nevím, kdo si troufnul ho takhle popsat. Asi ještě nikdo.
Tak to přeci jen čeká na vás...
Já jsem lenošný a pohodlný a zapomínám. Nerad vzpomínám, radši řeknu, že si nepamatuju.
Dobrá, nechme toho. Jaké máte před sebou úkoly s reprezentací?
No vidíte – co mám psát, vždyť já jsem pořád akční. Na to jsem zapomněl.
