A na svého syna je náležitě pyšný, zároveň z něj ale vyzařuje skromnost. Stejná vlastnost jako z rodící se mladé hvězdy.
Po té teď zatoužil slavný italský klub Juventus Turín. Na konci týdne přijede do Česka jednat o Lubošově přestupu. "Určitě z toho mám radost. Ale až to bude konkrétní, to bude něco jiného. Kdyby to vyšlo, bylo by to úžasné," přemýšlí Lubošův otec.
Juventus nejprve nabídl 65 milionů. Majitel Brna Roman Pros ale řekl, že si Luboše cení na více než 100 milionů a Italové přijedou jednat. Takže ta šance na přestup se zdá být hodně reálná.
Určitě je to další krok po tom, co řekli, že mají zájem. Ty částky, to je obchodní politika.
Co vlastně říkáte tomu, že jste vychovali kluka, který má teď tak vysokou fotbalovou hodnotu?
Částka je to tak veliká, že si ji nedovedu představit, ani kdybych ji měl tady na stole. Že ty částky jsou ve fotbale takové, je druhá věc. A že je někdo za kluka ochotný nabídnout tolik, i když odehrál pár ligových zápasů a měl štěstí, že dostal příležitost a na mistrovství světa do 20 let se uvedl.
Jak moc jste Lubošovi do fotbalu mluvil a nakolik mu třeba ještě mluvíte do fotbalu, do přestupu dnes?
Do fotbalu jsem mu mohl mluvit tenkrát, když začínal. Sice jsem fotbal taky hrával, ale jen na úrovni I.B třídy. Na víc jsem neměl čas ani nadání. Jedině, co už v jednom rozhovoru zmínil, že jsem chtěl, aby oba kluci hráli oběma nohama. Já jsem začínal až v patnácti a v šestnácti jsem se naučil kopat i levou. A oba mi udělali radost, protože hrají oběma nohama velice slušně. A proti Spartě bylo vidět, že Lubošovi to jde levou krásně.
Jak jste je donutil, aby kopali levou?
To nebylo nucení, ale vysvětloval jsem jim, že když budou umět hrát oběma, že mají o sto procent víc řešení v každé situaci. A oni byli hodně vnímaví žáčci, snažili se.
Kdy jste tedy přestal Lubošovi mluvit do fotbalu jako odborník?
Někdy v době, kdy začal hrát za dorost. Protože pak už oba hráli líp, než kdy já jsem byl schopný.Teď už můžu říct jen svůj názor a že ho vždycky řeknu. (úsměv)
V jaké rovině se teď nese vaše rozmlouvání o fotbale?
Občas probereme to, co se podařilo nebo nepodařilo. Já vím, že za lajnou na tribuně je to jiné než na hřišti, to jsem sám zažil. Když se člověk hodně snaží, tak se občas nemusí všecko podařit. Ale je zase pravda, že za lajnou je toho vidět víc než na hřišti a dá se poradit.
Jste v Brně na každém jeho zápase?
Co začal hrát za juniorku, tak v Brně ano. Když hráli za dorost, tak jsme jezdili na každý zápas domácí a ještě do Prahy, protože manželka má v Unhošti rodinu. Takže v pátek večer po tréninku jsme se sbalili a jeli na fotbal. Trenér byl vstřícný, že nemusel jet s nima a věděl, že ráno v sobotu tam vždycky bude.
Na jaře bude hrát Brno na Spartě, takže pokud tady Luboš bude, pojedete se podívat?
To určitě, protože příbuzní od manželky jsou zarytí sparťani. O to to bude pikantnější. (smích)
A jak se těšíte, že se za Lubošem jednou pojedete podívat do Turína na Delle Alpi?
To je ještě strašně daleko, o tom jsem ještě nepřemýšlel. Ale jestli se to podaří, tak to bude úžasná věc.
Jak jste se dozvěděl, že se o syna Juventus zajímá? Přečetl jste si to v novinách, nebo vám to Luboš řekl sám?
Luboš mi to volal, že mu manažer naznačil, že jakýsi zájem je. V tu chvíli se mi to zdálo až nemožné.
Jak bere Luboš zájem takového velkoklubu?
Myslím, že velice rozumně. Celý život dělám všechno proto, aby fotbal hrál dobře. A je to i díky tomu, že pan Soukup ho vzal na mistrovství světa, což bylo podle mě proti logice všech věcí. Protože začal hrát na podzim za juniorku, pod Mazurou v áčku seděl a na jaře to bylo to samé. Příležitost dostal jen na pár minut. Všichni ostatní hráli pravidelně, on nehrál. A o úspěchu a neúspěchu možná nakonec rozhodly dvě minuty. Proti Koreji už byl připravený na střídání a pak dal gól a to změnilo úplně všechno.
Jak moc o Lubošově budoucnosti přemýšlíte, kam by mohl jít, kam by to mohl dotáhnout?
Už jednou jsem zažil, že rok kvůli zranění nemohl hrát. Takže tyhle úvahy jsou hodně zavádějící, radši o tom nepřemýšlím. Ve fotbale záleží nejen na jednotlivci, ale i na trenérovi, na spoluhráčích, se kterými se musí sejít fotbalově i lidsky. Takže i vynikající hráč může skončit špatně, když se přesadí z jednoho mužstva do druhého. On sám je srovnaný s tím, že buď zůstane v Brně, nebo dostane tu obrovskou šanci. To je rozdíl několika pater. Kdyby se mu podařilo prosadit jako Honzovi Šimůnkovi ve Wolfsburgu, to by bylo úžasné.
Tlačili jste třeba i kvůli nejistotě fotbalové kariéry Luboše do toho, aby si udělal školu?
Určitě. To byl jeden z takových základních kamenů, chtěl jsem, aby oba kluci odmaturovali. Luboš dělal na Olomoucké elektromechanika, což bylo možná ještě složitější. Ale on dělal všechno proto, aby to zvládl, aby ve škole nechyběl a nehřešil na to, že je fotbalista. Měl výhodu v tom, že soused s ním chodil do stejné třídy, takže učivo si vždycky doplnil. A třídní učitel měl pro sport pochopení. Výhoda byla i v tom, že jsem dělal ve firmě v Královopolské, takže jsem vypadl z práce, vzal jsem je z tréninku a byli za dvacet minut doma. Myslím, že pro kluka byl velký vzor se školou Petr Čech.
Jak se všechen tenhle humbuk kolem Luboše projevuje v Šaraticích?
Řekl bych, že většina lidí mu přeje. Že pár lidí závidí, to je přirozené, ale o tom je zbytečné přemýšlet.Většina těch, kteří ho znají, vědí, jaký je, a podle toho se chovají.
Trénoval nějak speciálně, když byl malý? Protože Vízek třeba trefoval stromy a Platini zase v ulici bušil balonem bez přestání do vrat?
Tak to ne. Stromy v zahradě určitě netrefoval. Trénovali tady s žákama na hřišti. A od čtvrté třídy nastoupil do Brna. A to jezdil v vlakem tam a mezi pátou a šestou domů. Takže na nic dalšího ani neměli čas.
Byla někdy chvíle, kdy jste o měl u fotbalu strach?
To ne. Jemu se nestalo nikdy velkého. Maximálně si roztrhl obočí v hlavičkovém souboji, kdy jsme ho vezli do Kyjova na šití. Strach jsem o něj měl jen jednou skutečně, to on už říkal...
...když se mu zryla střepina z dětské tatrovky těsně vedle tepny?
S tchánem jsme jim tu dělali takový bazén. On se po betoně z garáže rozjel a narazil do sloupku světla. Jak ta korba byla štíplá, tak se to zarylo. Naštěstí to bylo někdy začátku května, bylo docela chladno a on měl takové ty bytelné zimní tepláky. Takže to ho asi zachránilo.
 Kariéra Luboše Kaloudy strmě stoupá. "Ale hlava se mi z toho nezatočila," tvrdí mladý fotbalista. |
