„Občas jsem pod vlivem emocí překročil na hřišti hranice,“ uznává v rozhovoru pro časopis Spiegel.
„Vypadal jsem pak jako rabiát. Ale nikdy jsem nechtěl žádného ze soupeřů zranit nebo snad kousnout.“
Ano, i to mu předhazovali, že se v roce 1999 v utkání proti Dortmunfu chtěl zakousnout do krku Heiku Herrlichovi. Dlouho žil v tunelu, ohraničeném pouze fotbalem. „Nic jiného mě nezajímalo. Tu branku jsem si tahal i domů. Až potom, jednoho dne, se takový styl mého života zhroutil.“
Pak trávil noci na diskotékách a zaměstnával bulvární listy milostnými románky. „To byla přechodná fáze. Z jednoho extrému jsem se překlopil do jiného, což nejde provést pomalu a s citem.“
Bayern Mnichov nyní opouští v okamžiku, kdy sem přichází kouč Jürgen Klinsmann. Ten Klinsmann, který ho před světovým šampionátem 2006 sesadil do role reprezentační dvojky, podle Kahna nespravedlivě. „Ale nepřipadám si jako oběť. Vlastně jsem mu vděčný. Na lavičce jsem se pak naučil, že nemusím za každou cenu vyhrávat na hřišti, abych si připadal platný.“
Dnes by se na domácí mnichovské půdě proti Hertě nejraději rozloučil gólem vstřeleným z penalty. „Už mám vymyšleno, kam bych ji kopl,“ povídá, zatímco reportéři se ho vyptávají: „Jste rád, že všechno brzy skončí?“ „Ano. I když možná brzy poznám, co je to prázdnota i nuda.“
Nemá tedy strach z vlastních slz? „Ne. Tak prostě budu na konci brečet. Má s tím někdo problém?“ Zároveň dnes vydá i vlastní autobiografii nazvanou „Já“.
Sám sebe v ní rozděluje na tři části: Já – osobní, Já – zboží a Já – soutěživé. To poslední teď, možná jen dočasně, ustoupí do pozadí.
