Vitální šedovlasý muž pak šel za trenérem Bílkem, jehož nikdy osobně nepotkal, s nezvyklou prosbou: "Můžu s vámi jet autobusem na zápas?" tázal se ho. "Samozřejmě pane Kadraba," odvětil mu Bílek.
Kvůli jedné z legend československého fotbalu udělal výjimku. Kdokoliv jiný by odešel s nepořízenou.
Kadraba je pro české fotbalisty v hlavním městě Rakouska dlouholetým patronem. Místní prostředí zná dokonale. Začalo to už v roce 1981: to do Rapidu přestoupil Antonín Panenka.
Když vystoupil z vlaku, minul delegaci zástupců klubu a běžel rovnou za Kadrabou. "Dobrý den, pane Kadraba," volal na něj. "Já jsem Pepík. Jestli máme být kamarádi, tykej mi," dočkal se překvapivé odpovědi.
"Pomáhal jsem mu se vším, dodnes si voláme," říká Kadraba. Stejně tak Ladislavu Maierovi, bývalému brankáři Rapidu, dnes sportovnímu řediteli Liberce.
Josef KadrabaNarodil se 29. září 1933. |
Jeho dceři zařizoval školu, pak i synovi Martina Haška, který hrál v konkurenční Austrii. Dnes se zase vídá s Radkem Bejblem z Rapidu.
"Když mě nějaký český fotbalista zkontaktuje, rád mu pomůžu, ale nikomu se nevnucuji. Třeba Vachouška jsem nikdy neviděl," vzpomene na záložníka Austrie.
Sám Kadraba si však ani za jeden ze slavných vídeňských klubů nezahrál. Když v roce 1967 do Rakouska odešel, měl sice povolení vycestovat na pět let, ale už nedostal povolení, aby hrál fotbal.
"Pánové na svazu se asi báli, že bych šel do Austrie nebo Rapidu, kde trénoval pan Vytlačil, trenér z mistrovství v Chile." Hrál tak jen za tovární jedenáctku automobilky Ford, kde pracoval. V regionální soutěži byl hvězdou.
Tým dotáhl až do druhé ligy, když působil v roli hrajícího trenéra. A pak mu skončilo povolení pobytu.
Měl se vrátit domů, ale odmítl. "Byli jsme ve Vídni s manželkou spokojení. Ona dělala ve firemním baru. Nechtělo se nám zpátky."
Komunistický režim je zavrhl. Kadraba byl v nepřítomnosti odsouzen na dva roky vězení, manželka na rok. "Firma za námi stála, řekli nám, že se vším pomůžou."
A opravdu: do roka získali Kadrabovi rakouské občanství. Pro místní je dodnes jediným občanem, který hrál ve finále mistrovství světa.
Od některých lidí doma se však příliš velké úcty nedočkal. Třeba šéf československého sportu Himl mu při mistrovství světa v hokeji v roce 1976 ve Vídni odmítl podat ruku.
Slavný střelec z toho měl však spíš legraci. Život si užíval. Ještě ve 39 letech mohl hrát druhou ligu, ale vrátil se do regionální soutěže, šel do týmu Slovan Vídeň, kde působila parta Slováků v čele s Popluhárem.
A opět postoupil až do druhé ligy. Ve 46 letech skončil Kadraba s hraním, o čtyři roky později i s trénováním. "Už jsem toho měl dost." Fotbal mu pak připomínala hlavně značka na jeho autě, kde si nechal vytvořit nápis: CHILE 2.
"Lidé, kteří se zajímají o fotbal, vědí, co to znamená: Pepík je tady."
|
Jez a tykej mi, žádala mě legenda Je to tři a půl roku, co jsem se s Josefem Kadrabou potkal poprvé. Hodinu jsme si povídali, když přijel na hrob Pepiho Bicana. "To už na mě zapomněl," říkal jsem si. Chyba. "Ahoj, ty jsi ten od R, viď? No Radim. A teď píšeš víc než dřív. Já tě sleduji," překvapil mě na tréninku Sparty ve Vídni. Druhý den jsme si dali sraz v centru města. "Chceš kafe, nebo víno? Máš hlad? Jedl jsi?" staral se. Ač jsem hlad neměl, objednal sýrový talíř. "Nejdřív se najez, a pak si budeš psát," pobízel. "A vůbec, tykej mi. Ty jsi Radim, já jsem Pepík." Moc mi to nešlo. Úcta k fotbalové legendě a téměř padesátiletý věkový rozdíl bránil. "Myslíte," začal jsem otázku. "Myslíš. Pepíku, myslíš...," opravil mě. "Tykej mi a jez. Zvykneš si, Panenkovi to trvalo měsíc, než si zvyknul." Obdivoval jsem jeho vitalitu. Neustále vyprávěl, nestíhal jsem si psát. Ani jsem nemusel pokládat otázky. Několikrát se stalo, že mi chtěl Kadraba říct nějakou historku, a pak se zastavil. "To by bylo na knihu. Musím být za hodinu na hotelu Sparty. Ale zasmál by ses." Neustále vtipkoval s obsluhou. V podniku, kde jsme seděli, se občas staví na skleničku vína. Tomuhle pánovi že je 73 let? "Jak to děláš, že jsi pořád takhle v kondici?" řekl jsem trochu nervózně, tykání mi paradoxně bránilo, abych se víc uvolnil. "Cvičím gymnastiku, ráno si dávám studenou sprchu, chodím běhat a čtyřikrát týdně hraji tenis. Ale už jen čtyřhru." Jako by to v důchodu bylo úplně normální. |
