Říkal jsem si, že vlastně Japonsko vůbec neznám. Krajinu jsem viděl jenom z šinkanzenu a to je podobné jako z letadla. Z Kjóta jsem vyrazil lokálkou na sever a po dvou hodinách dojel k moři. Moje cesta neměla cíl. Cílem byla cesta.
Byl to úžasný výlet. Kodrcali jsme se kolem rýžových políček, malých vesniček, vjížděli jsme do hustých lesů, aby se pak před námi otevřelo krásné údolí s řekou uprostřed. Tady jsem konečně pochopil, o čem ta země je.
O prostoru. Tedy o prostoru, který chybí.
Japonci mohou využít jen dvacet procent území. Zbytek tvoří hory, kopce či neprostupné lesy. Podle toho také s půdou hospodaří. Na domeček hned navazuje rýžové pole, tam kde končí, začíná nové, každé místečko je využité, nikde neleží ani kousek půdy ladem.
A naprostým fenoménem jsou hřbitovy.Nejsou nikde za vesnicí na kopci. Na malém prostoru se hned za domem krčí dvacet hrobů. A další náhrobky jsou za jiným obydlím. Představte si, že vyjdete z domu a po dvou metrech narazíte na hrob. Ne že by se mi tady chtělo jít ve dvě ráno se psem. Ale místním obyvatelům to ani nepřijde. Už si zvykli na to, že se o prostor musí dělit i s nebožtíky.
Neviděl jsem ani jedno fotbalové hřiště. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, kam by se vešlo. Snad jedině na malou kopanou. Ale protože jsou všude rýžová pole, tak by jim míč asi lítal pořád do vody. Napadlo mě, že jsem za celou dobu viděl v Japonsku jenom asi čtyři hřiště.
Na třech se hrály zápasy šampionátu a jedno pískové na severu Kóbe.Třeba to ti Japonci mydlí někde v tělocvičně, když jim teď pořád prší. Když jsem dojel až k moři, šel jsem se podívat, jak takové moře v Japonsku vypadá. Z celého vlaku jsem byl jediný, kdo ho tu nečekal. Kdo sem nejel právě kvůli němu. Možná proto jsem z něj měl největší radost.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Jeho relace z šampionátu můžete slyšet v 8.20 a 14.50.