Poručil si skleničku růžového, slůvkem bohyně pochválil postavu servírky, zadíval se na fotku fotbalového krále Pelého, která visela v rohu trnavské hospůdky, a povídá: „Zdraví chválabohu slouží, na kafíčko mám, na deci vínka taky. Ten můj život nebyl tak úplně špatný, ne?“
Na jaře 2009 byl Jozef Adamec plný sil. Byť ho trápila dna, pořád chodil každý čtvrtek na fotbálek s kamarády, kteří byli do jednoho mladší než on. V Trnavě pracoval jako poradce, nadšeně vyprávěl o svých šesti vnoučatech.
Skrýval v sobě vášeň, divoký temperament, lásku i hlubokou víru. Byl jako dynamit a taky díky tomu se stal legendou. Získal stříbro na mistrovství světa 1962, sedmkrát byl mistrem ligy, čtyřikrát králem střelců.
Adamec byl vyhlášený kanonýr s prudkou levačkou. Taky štramák, provokatér, patriot, hulvát, bohém, gangster, šibal a baron Prášil v jednom. Sedělo na něj slovenské slovo fičúr, čili přehnaně sebevědomý frajer s citlivou duší.
Na Štědrý den fičúrovo srdce dotlouklo. Bylo mu 76 let.
„V té chvíli jsme se nezmohl na jediné slovo. Jen mi po tváři začaly stékat slzy,“ vyprávěl Pavel Malovič, renomovaný fotbalový lékař a Adamcův přítel.
V listopadu se viděli naposledy. Slovensko se v Trnavě chystalo na utkání s Ukrajinou a Adamec nemohl v čestné lóži chybět. Jenže milované růžové víno odmítl, rakovina prostaty už ho příliš omezovala.
Jen málokterý československý fotbalista vzbuzoval tolik vášní. Adamec byl svůj. Pro Trnavu božský, všude jinde nenáviděný. Obránci v Košicích mu chtěli zpřelámat kosti, v Praze mu nadávali do lumpů.
Když v říjnu 1969 dorazil na kvalifikační duel proti Irsku, diváci na Letné křičeli: „Fúúúúj!“ Trenér Marko váhal, jestli ho poslat na hřiště. „Potřeboval požehnání od papalášů. Ještě hodinu před zápasem oznamoval sestavu bez levého křídla,“ vybavoval si Adamec.
Nastoupil, a když Irům šoupl hattrick, postavil se zadkem k hlavní tribuně a... Tradovalo se, že si stáhl trenýrky. On „jen“ dělal, že si čistí kopačky. Stejně říkal všem: Polibte mi! „I Češi museli uznat, že něco umím, a na chvíli zapomněli na nevraživost.“
Juraj Novotný, klíčový záložník Slovanu Bratislava, by mohl vyprávět, jak se od Adamce nechal rozhodit jedinou předzápasovou větou: „Ty jsi ten nejškaredější fotbalista, kterého jsem kdy viděl.“
Po reprezentační porážce 1:2 ve Skotsku byl Adamec tak vytočený z výkonu rozhodčího, že po zápase chytil hrst bláta a šel sudímu do středu hřiště podat ruku.
Nesnášel nespravedlnost, porážky a ze všeho nejvíc letadla, ze kterých měl fobii. Než vkročil na palubu, obvykle si proti nervozitě koupil borovičku a zabalil ji do novin.
Když se stal trenérem a někdo z hráčů mu nesedl, bylo to drsné a navždy. Na jeho divoké výpady v kabině, které nezřídka končily poházenými lahvemi nebo rozkopaným košem, vzpomíná kdekdo. „Já měl rozčilení pod kontrolou. Infarkt mi nikdy nehrozil,“ tvrdil.
Cestu na disciplinárku znal však nazpaměť.
Jako jedenadvacetiletý se stal vicemistrem světa. Z chilské party, které veleli mazáci Novák či Masopust, byl nejmladší. Hatrlo mu přezdívali, kdysi se totiž posmíval soupeři: „Dopadli jste jako Napoleon u Hatrlo.“
Nejslavnější výkon si schoval na 23. červen 1968, kdy nastřílel hattrick Brazilcům. Totéž se podařilo jen Poláku Wilimovskému před válkou, pak Italu Rossimu a Lionelu Messimu: „Vyhráli jsme 3:2 a lidé plakali nadšením. Jenže pár týdnů poté k nám vrazili Rusové a na hattrick se zapomnělo.“
Tehelné pole v Bratislavě bylo nabité k prasknutí, 60 tisíc lidí tehdy přišlo. Před prvním gólem se Adamec vyhnul brankáři Felixovi a pálil do prázdné. Podruhé se trefil zpoza šestnáctky. Na třetí gól mu z křídla nacentroval Veselý.
Jozef Adamec (vlevo nahoře) v dresu československé reprezentace v roce 1969.
„Hatrlo byl špatný hlavičkář, ale tehdy se zavěsil do vzduchu, nohy rozkročené a bouchl do míče jako kladivo,“ líčil doktor Malovič.
V reprezentaci Adamec zvládl 44 zápasů. V lize nastřílel 170 gólů (proti Třinci se trefil šestkrát). Coby trenér prošel spoustu štací bez oslnivého úspěchu. Tři roky vedl samostatné Slovensko, ještě předtím si ho Václav Ježek vybral jako asistenta k federální reprezentaci.
Když se Ježkovi nelíbilo, jak hráči při prvním soustředění kopají trestňáky, Adamec si postavil deset míčů a suverénně zahlásil: „Ukažte, jogurti.“
Devět balonů přeletělo zeď a zaplulo za brankářem Koubou. Tím desátým trefil spojnici. „Jebem vám kulturu!“ otočil se Adamec na patě.
Ta průpovídka se nedá přeložit do češtiny, ale buďte si jistí, že přesně vyjadřovala, jaký byl Hatrlo.
Citlivý gauner.
