Masopusta si s Duklou hned spojí každý. Odehrál za ni stovky zápasů, dodnes na Julisku chodí a před stadionem má dokonce bronzovou sochu v životní velikosti. Tak velký význam pro Duklu měl.
Ale Nedvěd?
Mnoho fanoušků možná ani neví, že za dejvický klub nastupoval. U jeho jména automaticky naskakují jiné zastávky: Sparta, Lazio, Juventus... A přece se na začátku devadesátých let ve žlutém dresu objevil.
Josef Masopust a Pavel Nedvěd se také objeví v chystaném filmu o fotbalové Dukle. Prohlédnout si už můžete nový trailer:
Dnes ho každý zná s dlouhými blonďatými loknami, ale tehdy, v létě 1991, dorazil do Prahy z Plzně jako trochu vykulený kluk s krátkým, téměř vojenským sestřihem. A zpočátku to neměl vůbec jednoduché.
„Přišel jsem do Dukly, když mi bylo osmnáct, a na okamžik jsem si dělal naděje, že dveře do prvního mužstva se mi otevřou bez velkých těžkostí,“ vzpomínal později ve své autobiografii Můj obyčejný život. „Byl jsem si jistý, že příležitost se rychle dostaví, ale ne vždy jde všechno tak, jak by si člověk přál. Přijel jsem do Prahy a sotva jsem se aklimatizoval, poslali mě hrát do Tábora, do třetí ligy.“
Hrdý na svůj klubfilmový dokument o fotbalové Dukle Také o Josefu Masopustovi a Pavlu Nedvědovi bude pojednávat dokumentární snímek, který vzniká pod vedením režiséra Luďka Svobody. Premiéru má naplánovanou na 18. září a tvůrci při jeho natáčení postupně sbírali výpovědi desítek žijících osobností z duklácké historie i současnosti: hráčů, trenérů i funkcionářů. Vizuální forma filmu propojí současné a archivní materiály a přiblíží osudy klubu a dobovou atmosféru. Celkem by příběh měl zabrat 75 minut a bude rozdělen do šesti kapitol podle jednotlivých dekád. Každou z nich uvede krátká střihová montáž zobrazující danou dobu. Více informací o filmu, jehož vznik jako generální partner podpořila i městská část Praha 6, najdete na www.filmfkdukla.com. Vstupenky na promítání filmu přímo na stadionu Juliska jsou již v prodeji. |
Nic zvláštního - Tábor tehdy fungoval jako záložní tým Dukly, která si v jeho dresu testovala mladé talenty. Ti si vyzkoušeli dospělou soutěž a když se osvědčili, mohli se na Julisku vrátit a ochutnat ligu. „Nešlo o opravdové hostování v pravém slova smyslu. Celý týden jsem trénoval s Duklou a potom jel do Tábora na zápas, sto kilometrů vlakem,“ vybavoval si Nedvěd.
V Táboře se mu dařilo, proto ligová šance brzy přišla. Debutoval ve slavný den: 28. října 1991, kdy si Československo připomínalo 73.výročí vzniku samostatného státu. Možná, že i část fanoušků Dukly tehdy někde slavila, protože i na poměry Julisky přišla slabá návštěva - jen 601 diváků. Ale ti, aniž by to tušili, sledovali historickou chvíli.
Nedvěd odehrál 79 minut, Dukla vyhrála nad Vítkovicemi 3:1 a jeho profikariéra odstartovala. Nakonec stihl během první sezony v nejvyšší soutěži 19 zápasů a 3 góly, pak se pro něj kapitola s názvem Dukla uzavřela.
„Na Julisce byl tehdy manažerem Zdeněk Nehoda. Po sezoně se přesunul do Sparty a vzal si mě s sebou,“ popisoval Nedvěd při natáčení dokumentu Hrdý na svůj klub. Nehoda ho pak provázel celou další kariérou - jako hráčský agent byl u přestupů do Lazia Řím i Juventusu. A právě v jeho dresu v roce 2003 získal Zlatý míč, jako druhý český hráč v historii.
Před ním se to povedlo jen Masopustovi v roce 1962. Ten tehdy už hrál v Dukle deset let, měl za sebou stříbrné mistrovství světa v Chile, kde dal gól ve finále s Brazílií a před sebou ještě řadu skvělých zápasů - končil až skoro ve čtyřiceti letech, jako hráč belgického Crossing Clubu Schaerbeek.
Čím byl tak výjimečný? Především se na něj krásně koukalo, vynikal technikou, hráčů jako on bylo málo. Dokonalé vedení míče, schopnost ovládat balon oběma nohama, klamání tělem a k tomu zdravá drzost - tenhle mix fungoval na protihráče, ale i na fanoušky, kteří ho milovali. A díky němu také získal nejcennější individuální ocenění, jaké fotbalista může dostat.
„Byl to obrovský úspěch, ale doba byla bohužel taková, že to v Československu nemělo ten správný ohlas,“ lituje s odstupem Rudolf Kocek, tehdejší předseda Dukly. „U nás v klubu samozřejmě ano, ale třeba v novinách se o tom psalo víc, když vyhrál sovětský brankář Jašin.“
Skoro neuvěřitelně působí skutečnost, že Masopust v roce, kdy získal Zlatý míč, nebyl v Československu fotbalistou roku: tenhle titul získal jen jedinkrát, v roce 1966.
Tři držitelé Zlatého míče pro nejlepšího evropského fotbalistu roku: zleva Pavel Nedvěd (2003), Josef Masopust (1962) a Michel Platini (1983, 1984 a 1985)
A překvapí také to, že ani on sám nebral trofej časopisu France Football jako největší vyznamenání. Víc si považoval ocenění pro českého fotbalistu století, které získal v roce 2000 v anketě časopisu Gól. Předčil třeba skvělého střelce Josefa Bicana nebo dva elitní brankáře: Františka Pláničku a klubového spoluhráče Ivo Viktora.
„Jsem Čech, fotbal jsem hrál v Čechách, a tak si téhle ceny vážím ještě víc,“ řekl po vyhlášení výsledků ankety novinářům. „Je to ohromná pocta. Že jsem vyhrál zrovna já, to se nedá jen tak strávit. Bude mi to chvilku trvat.“
Fanoušci si s ním ale kromě kliček a přesných střel budou už navždy spojovat hlavně zlatou trofej pro nejlepšího hráče působícího v Evropě - vždyť na seznamu vítězů mu dělají společnost legendy jako Di Stéfano, Cruijff, Beckenbauer, Platini, Zidane, Ronaldo, Messi... A nebo Nedvěd.
Tvůrci filmu Hrdý na svůj klub vyrazili v dubnu do Turína natáčet s Pavlem Nedvědem:
