„Už dávno nemám potřebu někde se vokazovat,“ řekne a v karlínské hospodě U Zábranských si objedná malé pivo.
Je vyrovnaný. Neokázalý. V důchodu. Má sedm vnuků, jednu vnučku a jednu pravnučku. A dnes slaví sedmdesátiny. „Já přece nebyl žádné eso,“ poví a myslí to smrtelně vážně.
I když jsem vás nikdy neviděl hrát, nesouhlasím. Byl jste unikát. Rok 1966, vám je sedmnáct a kopete v základní sestavě Sparty. Vedle Kvašňáka, Pospíchala, Vojty, Tichého.
Obránci Jirkovi Tichému bylo dvakrát tolik, vykal jsem mu. Mohl jsem být jeho syn.
Chodil jste ještě do školy, viďte?
V Čakovicích na jedenáctileté gymnázium. Maturoval jsem až rok poté. Naštěstí mi pan ředitel Mašín vycházel vstříc a dovolil, abych jezdil se Spartou po světě.
Byl jste celebrita?
To slovo neexistovalo, prostě jsem byl výjimka. Sedmnáctiletý cucák v železné Spartě.
Tehdy byla Sparta opravdu železná. Mistr ligy 1965 a 1967.
Já měl štěstí, že se uvolnilo místo po Ivanu Mrázovi, který musel na vojnu. A protože chlapci poznali, že jim můžu pomoct, všechno pro mě bylo snazší.
Musel jste jezdit autobusem přes celou Prahu.
No jo, chvíli trvalo, než jsem si udělal řidičák a koupil si embéčko. Rok šestašedesát, zrovna se bourala stará Letná, což byl dřevěný stadion bez střechy. Tři roky se trénovalo na Strahově a hrálo se v Edenu.
Vzpomenete si na svou sparťanskou premiéru?
Přátelák v Hlubočepích. Přišel jsem do šatny a řekl: Dobrý den.
Spíš jsem myslel mistrák.
Doma s Hradcem. Srpen ’66, krásné počasí, natřískané tribuny. Dvakrát jsem šel sám na brankáře a gól nedal.
Legendární fotbalista Jurkanin: Vším jsem byl rád, i horníkem |
Stejně to musel být zážitek.
Taky že jo. V Čakovicích chodilo na naše zápasy 300 lidí, a to jsme postupovali do dorostenecké ligy. Najednou třicet tisíc fanoušků, kteří mi tleskali za každou podařenou kličku.
Rovnou si vás přivlastnili, viďte?
Byl jsem jejich, protože jsem neměl žádnou trému.
Fakt?
Odmalička jsem měl jedinou hračku, a to byl balon. Kopali jsme v Čakovicích mezi paneláky. Na mlatu, na písku. Taky za bytovkami mezi stromy, takže jsme museli kličkovat, abychom nenarazili do třešně nebo do jabloně.
Čakovice měly talenty.
Já, Olda Urban i Jirka Rosický, Tomášův táta, jsme to dotáhli do ligy. Já to měl nejblíž na stadion, který postavili 200 metrů od naší bytovky. Kope se tam dodneška.
Co vám to dalo?
Kličkování. Dynamiku. S tátou jsme chodili fandit na staré škvárové hřiště, kde hrála čakovická Avia. Jakmile se písknul poločas, přiletěl na hřiště balon, za kterým se rozběhla banda špuntů. Šesti- sedmiletých. Já ještě nechodil do školy, ale stejně jsem měl balon pořád. Anebo jsem se o to aspoň snažil. Kdo udržel míč nejdéle, byl největší frajer.
Váš styl.
Však mi všichni trenéři vyčítali, že balon neodevzdávám včas, že se s ním mazlím. Přihrávej! Dávej to dřív! Jenže já si zamiloval fotbal kvůli tomu míči. Kdo v Čakovicích udržel balon nejdéle, byl vítěz.
Fotbalový reprezentant Josef Jurkanin v roce 1970
Ale časem jste se musel přizpůsobit.
To se ví. Malé Čakovice jsme dostali až do první dorostenecké ligy a já si myslel, že prokličkuju celý svět. Jenže když jsme narazili na Spartu, na bráchy Bouškovi – Sváťu s Pepíkem, už to nešlo tak snadno. Pochopil jsem, že musím balon taky odevzdat.
A do toho se ozvala Sparta, legendární trenér Václav Ježek.
To byl úžasný chlap. Fotbalu rozuměl jako málokdo. Jen bych mu zpětně vyčetl, že nerozlišoval. I jako dorostenec jsem musel absolvovat stejné tréninkové dávky jako ostatní.
Z toho vám rupla pravá achilovka?
To nebylo za Ježka, ale až třetího dubna 1973. Zápas proti Nitře. Důsledek přetížení.
Ne z kopanců, které jste dostával od obránců?
Na mě si řezníci vždycky smlsli. Když jsme odjeli na Slovensko, pokaždé mě tam pokopali. Košice, Prešov, Trnava. Ještě dneska to cítím. Au! Dostával jsem přes fajfky. Ale achilovka, to byl jiný případ.
Jaký?
Šlacha se mi tak dlouho třepila, až praskla úplně. Řach! Muselo to být slyšet kilometr daleko. Připadal jsem si, že jsem úplně ztratil nohu. A taky že jo. Devět měsíců jsem marodil.
A Sparta se trápila.
No právě. Byla v blbé pozici a všichni mě nutili, abych se vrátil co nejdřív: Pepíčku, musíš pomoct!
Co vy na to?
Nebyl jsem připravený, ale podlehl jsem tlaku, že musím hrát. Moje výkony šly dolů, sebevědomí se vytratilo a všechno skončilo trapasem.
Sparta v pětasedmdesátém poprvé a naposledy sestoupila.
A mě poslali do Teplic za Pavla Stratila.
Právě tehdy jste si přestal dělat výpisky ze zápasů? Váš privátní archiv skončil?
Byl jsem mrzutý. Prasklá achilovka všechno změnila. Ztratil jsem rychlost i výbušnost, už to nebylo ono.
Fotbalista pražské Sparty Josef Jurkanin (uprostřed) se snaží proniknout mezi hráči Interu Milán Facchettim a Landinim v odvetném utkání Poháru vítězů pohárů. (1. října 1969)
A nakonec jste skončil ve Slavii. To nevadilo?
Kovaní sparťani mi asi neodpustili, ale měl jsem svoje důvody. Jakmile Sparta sestoupila, vejboři z ČKD si mě zvali na kobereček, abych jim vysvětlil, jak se to mohlo stát. Neudělal jsi to schválně? Proč hrajeme druhou ligu? Dotklo se mě to.
Ale pak měli zájem, abyste se vrátil.
Jenže Slavia byla rychlejší a pružnější. Ono se to těžko vysvětluje, ale bral jsem to prostě jako pokračování svojí kariéry, ne jako hřích.
Nezlobte se, ale neměl jste dokázat víc? Pamětníci vás měli za mimořádného hráče. Býval jste miláčkem davů. I v kultovním filmu o Homolkových vaše jméno zmiňují, jak prý jste kouzlil v Teplicích.
No jo, Josef Šebánek předvedl kouzelnou scénku, že bychom rozkopali i Real Madrid.
No jasně. Andrej (Kvašňák) stahovačka. Šoup to na bránu, Vrána z levačky na pravačku, fouk to Veselýmu. A ten fofrovačku!
To nebyl náš skutečný zápas, ale krásně se na to dívalo.
A vy jste byl král. Populární týdeník Stadion vymyslel sérii fotek, které mohli čtenáři nalepovat, aby poskládali Jurkanina.
To bylo nevhodné. Jak jsem mohl dostat přednost před Věrou Čáslavskou?
Byl jste přece Pepíček Jurkanin.
Nezpychnul jsem, ale nemělo to tak být. Ty vystřihovánky jsem dodnes nepochopil.
Možná vám k velké slávě scházely maličkosti. Třeba jste na mistrovství světa 1970 mohl rozhodnout klíčový zápas s Rumunskem.
Měl jsem to na noze. Od poloviny hřiště jsem běžel sám. Prováhal jsem střelu a vracející se obránce mi vzal míč skluzem. Mohli jsme vést 2:0.
A dohrál jste.
Trenér Marko mě sundal o přestávce a poslal na hřiště Jožku Adamce. Dostali jsme dva góly, prohráli 1:2 a skončili.
Vyprávíte to bez emocí. Vy nejste lítostivý člověk?
Mrzí mě to, ale nic nezměním. Ligu jsem hrál třináct sezon, nemám důvod být zapšklý. Kór teď, když jsem v důchodu.
Mohl jste emigrovat?
Do Německa, ještě jako náctiletý. Stuttgart zkoušel, jestli bych neutekl. Ale co bych si tam počal? Bez rodičů? Bez kamarádů z Čakovic? Copak bych přežil dvacet let bez Československa?
Nemohl jste vědět, že to potrvá tak dlouho.
Prostě jsem nechtěl. Nic by mě nepřesvědčilo.
A když jste skončil s fotbalem, vzal jste lopatu a šel kopat vinohradský tunel.
Měl jsem syna a dvě dcery, musel jsem uživit rodinu.
Vy, český Pelé?
V kanceláři bych si nevydělal ani tři tisíce, jako dělník jsem měl dvakrát tolik. To rozhodlo. Nejdřív sedm let v kanceláři Vojenských staveb Praha, pak jsem dostal nabídku od Míly Náhlíka, slávisty, dnes už nebožtíka. Vzal jsem lopatu a šel do tunelu. A nejen tam. S bývalými protihráči Honzou Marešem, Štefanem Pavlíčkem nebo Pepíkem Jebavým. Prostě jsem strávil šest let v podzemí. Já si nemohl zapálit cígo a dát si nohy na pohovku.
Kopáči znali jméno Jurkanin?
Jasně, ale nikdo si na mně neléčil komplexy. Prostě jsem byl Pepík Jurkanin a kopal tunel, nic víc.
A pak?
Vrátil jsem se do kanceláře a před důchodem jsem dělal řidiče a skladníka v jedné zdravotnické firmě.
Dokdy jste hrál fotbal?
Do třiapadesáti. Na Vyžlovce. Jezdili jsme s rodinou na víkendy a v neděli se končilo zápasem. Nikdo mi nikdy neříkal dědku, protože jsem stačil. Dost možná ti kluci ani netušili, kdo jsem.
Smutné.
Realita, mě to neuráželo. Stačila by mi ta naše výborná parta. Stratil tam hrál, Jarda Bartoň, taky Petr Vokáč, táta Tomáše Řepky.
Jak těžké bylo říct, že je konec?
Ale já kopu pořád! Každou sobotu na Julisce, na házenkářském hřišti. Pět na pět, šest na šest. A nejstarší nejsem. Franta Knebort maká, to je ročník 44. Nebo Míra Valent z Bohemky, ročník 46. Venca Samek je taky starší než já. Kolikrát se vrátím z chalupy na otočku, abych si zakopal. Pak si dáme páru, bazén, vířivku. To je důchod, jak má být.
Bývalý fotbalista Josef Jurkanin při oslavě šedesátin (únor 2009)
Sparta vám radost nedělá, co?
Teď se zlepšila. Když vidím, jakou strategii volí nový ředitel Tomáš Rosický, tleskám mu. Zaplaťpánbůh, že zastavil ten italský experiment. To byl omyl omylů.
Mimochodem, Tomáš Rosický býval před dvaceti lety považován za nového Jurkanina. Vzpomínáte?
Já vím. Byl to hubený štírek, úhoř s rychlou kličkou.
Neměli jste oba dokázat víc?
Pozor, Tomáš se stal hvězdou světové úrovně. Dortmund, Arsenal, to byla kariéra jako hrom. A teď věřím, že pozvedne celou Spartu, která se vzpamatovává z působení trenéra Stramaccioniho.
Čím vám imponuje Rosický?
Sází na sparťany. Na mladičkého Hložka třeba, podržel taky Drchala nebo Sáčka. Fandím mu. A hlavně vyrůstal v Čakovicích, s jeho tátou jsem roky kopal, takže je to pro mě citlivé téma.
Přitom vy na fotbal nechodíte.
Ne, jsem pohodlný. Když se hraje něco fajnového, zajdu na pivo k Zábranským, ale jinak jsem fanda z křesla. A nemám v úmyslu na tom něco měnit.
