Nespoutané veselí paraguayských fotbalistů po úspěšném penaltovém rozstřelu včera ostře kontrastovalo se smutkem Japonců, kteří po osmifinálovém dramatu opouštějí jako poslední zástupce Asie mistrovství světa.
O zhruba 500 kilometrů dál a o 8 hodin dříve vyskočil uruguayský útočník Diego Forlán na tréninku rozpustile na záda spoluhráči, vypadal v ten moment jako šťastné děcko.
Kdyby si Forlán následně zapnul televizi, mohl sledovat obšírnou analýzu herní inteligence záložníka Kaká a vůbec sílu celé Brazílie.
A fanfarónský trenér Argentinců si s gustem podával kritiky: "Říkali o mně, že jsem trenér bez nápadu, ale náhle mám samá vítězství, a přitom jsem pořád stejný Diego Maradona jako předtím."
Jsou to výstižné obrázky. Mluví o tom, že mužstva z Jižní Ameriky zatím opanovala šampionát. Ve čtvrtfinále jsou zaslouženě čtyři týmy z tohoto kontinentu, tedy rovná polovina. Sálá z nich sebevědomí, radost, pohoda i kvalita.
Podhoubím je vášeň
Sny mnohých už na šampionátu skončily, ne však ty jihoamerické. "Může se utkat Argentinec s Angličanem? Jistě, proč ne? Ale pouze v pólu na koních, když nastoupím já proti princi Charlesovi," vtipkuje uvolněně Maradonův někdejší spoluhráč a kanonýr Gabriel Batistuta.
Právě Argentina zatím naplňuje úlohu favorita stejně jako Brazílie. Vášeň v těchto zemích pro fotbal nemá měřítka: když jsem chtěl před pár lety svézt v Riu na fotbalový chrám Maracaná, udělal jsem taxikářovi takovou radost, jako kdyby v hluboce věřící zemi oživla mohutná socha Krista nad městem.
Za směšnou částku mě dovezl ke stadionu, na němž se bez ohledu na další utíkající kšefty zhostil nadšeně role průvodce a s labužnicky přivřenýma očima líčil, jak obdivuje legendárního Zika.
Avšak srovnatelné nadšení pro fotbal se rodí i v dalších jihoamerických zemích, nejen v Argentině a Brazílii. Někdy se mění v nebezpečné šílenství, třeba historicky nejstarší derby mimo britské ostrovy mezi Peňarolem Montevideo a městským rivalem Nacionalem se často zvrhává v přehlídku výtržností.
To jsou však negativní dopady fotbalové posedlosti. Na současném šampionátu se ukazují pozitiva: jako z podhoubí z ní vyrostly silné hráčské generace. Vášeň však sama o sobě nestačí, o tom mohou od neděle hodiny a hodiny mluvit Angličané...
Messim za pár randů
"Pane, pane, vy jste Argentinec, že?" "Ne, nejsem." Usměvavý černoch, který na mě včera volal na ulici, se však nedal odradit: "Fandím Argentině, je tady nejlepší a vy musíte být Argentinec, vypadáte jako Messi." "Ne, to opravdu nevypadám, přesto děkuji za kompliment." "Vážně tak vypadáte. A poslyšte, nemáte nějaké drobné?" Za tak velkou lichotku, byť nesmyslnou, se sluší zaplatit pár randů.
Není pochyb, že ten chlapík ze mě vychytrale vytáhl peníze, faktem zůstává, že Argentina budí v dějišti turnaje čím dál větší sympatie. Právě ona totiž nejvíc naplňuje všeobecné představy o jihoamerickém fotbalu. Je jeho esencí, protože s obrovským ofenzivním potenciálem sází na atraktivní útočnou hru dirigovanou mým "dvojníkem" Messim.
Nejlepší jihoamerické týmy v historii MSBrazílie 1970 Argentina 1986 Brazílie 1958 |
Malému géniovi se pro pohyb na trávníku přezdívá Blecha, on však se smíchem oponuje: "Mými nejoblíbenějšími zvířaty jsou opice, protože jsou drzé."
Od Argentinců však není vůbec troufalé myslet v Africe na titul, i když velký test je čeká v sobotu: narazí ve čtvrtfinále na Německo, které si tady také právem vydobylo velký respekt. "Souhlasím, ale teď je na mých hráčích, aby svůj velký talent předvedli Německu," prohlásil Maradona.
Hra jeho týmu je na tomto mistrovství jednou z variant, jak dojít ke zlatu. Je však i další, poněkud odlišná cesta. Kráčejí po ní Brazilci.
Vyhrají bez tance?
Chybí vám na šampionátu Ronaldinho? Lze pro to najít pochopení. Ačkoli záložník, kterého minula nominace trenéra Dungy, nemá hvězdnou formu, s níž byl před pár lety světovým fotbalistou číslo 1, je představitelem stylu, který kdekdo od Brazilců čeká. Čili stylu protkaného parádičkami a originálními nápady. Ronaldinho se podobá Brazilcům z minulosti, kteří se od soupeřů lišili už nezaměnitelným pohybem, ve zkratce se dá říct, že nad balonem tančili.
Zapomeňte na sambu, zapomeňte na romantiku. Pragmatický Dunga sází na disciplínu, v zápasech se může uvztekat, když fotbalisté neplní do puntíku jeho pokyny. Samozřejmě, Brazilci neztratili kreativitu, ale ta je spoutaná "evropskou" taktikou, jež hráčům působícím v evropských klubech nedělá problémy. Ve vlasti za to Dunga dostává co proto, jenže jemu zatím tímto způsobem vychází mise za grálem.
A třeba bývalý trenér české reprezentace Karel Brückner už před mistrovstvím říkal: "Práce pana Dungy se mi hodně líbí."
Takticky umějí hrát i dva menší jihoamerické týmy, Uruguay a Paraguay. Zvlášť druhý celek taktikou – zdá se – nahrazuje nižší hráčskou kvalitu.
Útěcha pro Evropu: kluby
Ještě jednou Maradona, jeden z nejsledovanějších mužů turnaje, zajisté nejsledovanější z těch, kteří ho přímo nehrají. "Nikdy nebudeme silnější než Evropa," pronesl před pár dny argentinský kouč.
Měl na mysli klubový fotbal, jemuž nemůže jeho kontinent finančně konkurovat. Proto hrají evropské kluby nejlepší fotbal, často však právě díky Jihoameričanům nakoupeným do sestav.
Co se týká taktické vyspělosti, herního řádu a disciplíny, zdokonalili se v tom Jihoameričané právě v Evropě. Paradoxně i díky tomu jí teď mohou na šampionátu zakroutit krkem.
