Není to úplně snadné na vysvětlení. On je sparťan jako poleno, jenže teď pracuje v průměrném klubu na Slovensku.
Coby hráč získal osm titulů ve čtyřech zemích, což je unikát. Taky se svého času stal nejdražším hráčem ruské ligy, jenže česká reprezentace mu nikdy úplně nevěřila.
Vzal si Zlatu, krásnou Rusku, která se narodila v Gruzii. A jeho švagr Anton Švec, který se narodil na Ukrajině, marně bojoval o pozvánku na mistrovství světa. Ruský trenér Čerčesov ukázal na jiné. „Ze začátku jsem z toho byl dost nevrlý. Moc jsem tu zkušenost Antonovi přál,“ vypráví Jiří Jarošík.
Pokud jste osudem bývalého skvělého záložníka trochu spleteni, zkusíme vám během rozhovoru leccos objasnit.
Čtyřikrát mu do pusy přiletělo ruské slovíčko, za což se hned omlouval: „Máme dvě malé holky, Sofii a Victorii, všechny pohádky se doma pouštějí v ruštině.“ A když k tomu přidáte, že dělá v Ružomberku asistenta trenéru Holoubkovi, pochopíte, proč se občas spletl.
Jirko, jak je to s tím švagrem? Večer jste mu mohl fandit během světového čtvrtfinále proti Chorvatsku.
Anton má podobný úděl jako já. Záložník, urostlá postava, prudká střela, dobrá hlava, neleká se soubojů. V Moskvě jako sedmnáctiletý obešel snad všechny kluby, ale žádný ho nechtěl. A protože jsem chodil s jeho ségrou a kopal v Zaragoze...
Přimluvil jste se?
Jen jsem se zeptal, jestli by ho nechtěli zkusit v juniorce. Anton dorazil a uspěl. Zůstal čtyři roky, pravidelně kopal za béčko a pak ho vzali do Villarrealu. Vyspěl a do ruské ligy se vrátil jako nový člověk. Loni podepsal čtyřletou smlouvu v Achmatu Groznyj a první půlrok měl fantastický. I proto ho trenér Čerčesov pozval do nároďáku.
Premiéru měl v březnu proti Francii. A pak už nic.
Na posledních třech srazech byl, ale v závěrečném výběru chyběl. Přitom není o nic horší než třeba Gazinskij, který dal vůbec první gól mistrovství světa. Přiznávám, bral jsem to trochu osobně - už jsme měli naplánované, jak do Ruska vyrazíme fandit. Anton by měl unikátní zážitky, zahrál by si doma a možná by se v pětadvaceti odrazil do velkého světa.
Však jste říkal, že vám to připomnělo vlastní osud.
Ano, šampionát 2006 v Německu. Nedostal jsem se tam a dobře si pamatuju, jak moc to bolelo. Kopal jsem za Chelsea, vyhráli jsme titul v Premier League...
Byl jste v Chelsea náhradníkem.
Spíš jsem se trenéru Brücknerovi nehodil, sázel na jiné. Já mu to nezazlívám, měl svoje hráče, svoje myšlenky.
Ale?
Když o tom přemýšlím, zamrzí to. I kdybych se do první patnáctky nevešel, do třiadvaceti nominovaných jmen jsem patřit měl. Už kvůli tomu, že ještě v baráži proti Norsku jsem šanci dostal. Bohužel. Nejblíž na šampionát jsem měl za trenéra Chovance, jenže to jsme zase nezvládli baráž s Belgií.
Vzpomínáte často?
Málokdy. Z minulosti se žít nedá. Co by měl říkat třeba Leroy Sané, který se nedostal na mistrovství světa po životní sezoně v Manchesteru City? Nebo Fábregas z Chelsea? Já měl spíš smůlu, že jsem se přestěhoval do ruské ligy, kam z Česka dohlédl málokdo. Na druhou stranu jsem neplýtval silami, měl víc času na odpočinek a třeba kvůli tomu jsem velký fotbal kopal až do sedmatřiceti.
Nejlíp bylo kde?
V Rusku. Když jsem v roce 2003 odlétal do Moskvy, nebylo mi hej. Nejradši bych úplně opačným směrem, na Západ. Musím se přiznat, že moje fotbalové srdíčko zaplakalo. Naštěstí realita byla úplně jiná. V Rusku jsem se našel, rozkvetl tam herně i lidsky.
Osudová země?
Bezesporu. Našel jsem tam štěstí, ženu, děti, kamarády.
Mistrovská kariéra Jiřího JarošíkaTituly slavil doma se Spartou (1997, 2000, 2001, 2003), v Rusku s CSKA Moskva (2005), v Anglii s Chelsea (2006) i ve Skotsku se Celtikem (2007, 2008). Kromě toho hrál v zahraničí taky za Birmingham, Samaru, Zaragozu a Alavés. Nyní je Jarošíkovi 40 let, aktuálně patří do realizačního týmu slovenského Ružomberku. Dělá asistenta trenéra. |
A tehdejší spoluhráči z CSKA teď válejí na mistrovství světa. Je to pro vás šokující zjištění?
Asi by mě to překvapit nemělo. Sergej Ignaševič bude mít čtyřicet, ale svoje si na stoperu uhraje. Volali mi na jaře rozpačití ruští novináři a ptali se, co si o tom tahu myslím. Kariéru v nároďáku ukončil a po dvou letech se vrací. Prý to bude průšvih. Já namítal: „Máte snad lepšího stopera?“
Měl jste pravdu.
Sergej už sice rychlostí neoplývá, ale při hlubokém bloku, který Rusové používají, mu stačí zkušenosti a správné postavení. Jako v osmifinále proti Španělsku. Stačilo mu číst hru a dirigovat. Víte, já bych ty mazáky z CSKA nepodceňoval. I když mají svůj věk, v poslední sezoně Evropské ligy vyřadili Lyon a Arsenal měl s nimi ve čtvrtfinále co dělat.
Co krajní obránce Jurij Žirkov?
Do CSKA přišel z Tambova, což je asi 500 kilometrů od Moskvy. Byl šikovný, rychlý, nebojácný. A taky skončil v Chelsea. Náš prezident Ginner totiž razil heslo: „Do průměrných klubů neprodávám!“ A tak chtěl za Žirkova osmnáct milionů liber, Oliče střelil do Hamburku, Krasiče do Juventusu.
Tak proto elitní ruské hráče nic nežene ven?
Vůbec nic. Peníze mají skvělé, lákadel spousta, jazyk se učit nemusí, kulturu znají, doma jsou gerojové. Proč se trmácet někam, kde musí dokazovat, že si zaslouží respekt?
S tím přístupem souhlasíte?
Nedávno jsem si je dovolil zkritizovat: Pokud se nebudete týden co týden potkávat s nejlepšími, ruský nároďák se nikdy neposune. No jo, asi mi to teď dají sežrat.
O tom nepochybujte, vždyť můžou postoupit do semifinále.
Určitě překvapili sami sebe. Ještě tři dny před šampionátem chtěli vyhodit trenéra Čerčesova a teď jsou v laufu. Čuchli k euforii, a přestože jejich hra není závratně pohledná, všechno jim vychází. Připomíná mi to domácí zápasy za Celtic Glasgow. Doma, na vyprodaném stadionu, jsme byli neporazitelní, zatímco venku to stálo za starou belu. I Rusové mají obrovskou výhodu v domácím prostředí, celá země je semknutá, prezident Putin vyjadřuje podporu, novináři píšou, že mužstvo bojuje jako Rudá armáda u Stalingradu. Ono se to nezdá, ale psychika dělá strašně moc.
Porazí Chorvaty?
Favorité nejsou, ale s trochou štěstí můžou. Když jim znovu zachytá Akinfejev.
No vidíte, i s ruským kapitánem jste hrával.
Bylo mu šestnáct, když přišel do áčka. Mladé ucho, stranil se všem, ale gólman to byl skvělý. Stejně jako teď.
Na co ještě vzpomínáte?
Na předpotopní stadiony, které se změnily k nepoznání. Na Český dům v Moskvě, kde byla úžasná atmosféra, i když se tam umělci nebo sportovci potkali třeba poprvé v životě. Vzpomínám, jak v klubu všechno klapalo, když se vyhrávalo. Nečekalo se na vízum, na auto, na bydlení. V Anglii jsem byl dva měsíce a nebyli schopni přivézt mi ani objednanou postel. Vzpomínám na svůj první zápas. Hrálo se proti Kazani, kterou vedl Jirka Novotný. Dal jsem dva góly a v novinách se psalo, že Jarošík je zvíře.
Co ruština?
Měl jsem ji dva roky ve škole a cítil odpor, že se ji musím učit. A jak se mi to v CSKA hodilo! Byl jsem jediný cizinec v mužstvu, všichni mě trpělivě učili a opakovali slovíčka. Od skleničky po příbor, od střely až po gól.
Co první tisková konference?
Novináři se mě zeptali: Kakdá vy načinájetě platiť balšoje děngi? Kdy prý začnu klubu splácet ty šílené peníze, které do mě investoval. No, neskromně si myslím, že na mě v CSKA neprodělali.
Po Chelsea, Birminghamu a Celtiku jste se do Ruska ještě vrátil a kopal dva roky za Samaru.
Nedávno mě tam pozvali na zápas veteránů a já zíral, jaký tam postavili stadion. Páni, nádhera! My hráli v troskách.
Co město?
Aeroport... Letiště úplně nové, zato ve městě všechno při starém. Včetně náběrežné, vlastně nábřeží. Tisíce lidí se chodí koupat na písečnou pláž k Volze, na sobě jen plavky, ručník kolem pasu.
Pamatují si vás lidé?
V Samaře i v Moskvě. Vysoký cizinec, blonďák, fotbalista. Vždycky se najde někdo, kdo na mě ukáže: Jarošík!
A to určitě nevědí, že máte za manželku Rusku.
Největší fanynkou je bábuška Galina. Vlastně babička. Den co den sleduje všechny zprávy, takže nás zásobuje novinkami. Když Rusové v osmifinále vyřadili Španělsko, hned volala: „To je neskutečný sen! Kéž by vyšlo finále.“
