Cholerik? Stoprocentně. Bouřlivák? Není pochyb. Umíněnec? Zajisté. Fanatický dříč? No samo sebou! To všechno je Hřebík. Jenže dejte to do jednoho šejkru a místo koření přidejte pořádnou dávku prchlivosti. Vznikne šíleně ostrá kombinace, kterou nesnese každý.
"Chci fotbalisty s větší vstřícností k pokoře a sebereflexi," prohlásil Hřebík před půl rokem. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že nesnáší, aby ho nějaký frajírek neposlouchal na slovo a myslel si o fotbale něco jiného než on.
Ano, Hřebíka rozdráždí už to, když s ním někdo nesouhlasí. Takového člověka pak často považuje za nepřítele. Dáte-li ještě ke všemu najevo odpor, máte to u něj spočítané. Hřebíkovy oči se změní v ledové krystaly - i kobra se na králíčka dívá přívětivěji.
Poborský je z jiného těsta
Byla to rána těžkého kalibru: Karel Poborský před třemi týdny prohlásil, že už nechce být kapitánem Sparty. Proč? Kvůli metodám trenéra Hřebíka. Ten to mohl brát jako facku. Jenže vedení klubu odpálilo ještě třaskavější bombu: Poborský je z mužstva vyřazen.
Každý jiný trenér v Česku by si Poborského hýčkal. Neústupného Hřebíka však výsady, které si tahle hvězda ve Spartě vymohla, musely bytostně užírat. Ti dva se prostě nemohli mít rádi, to bylo zřejmé od samého začátku.
Poborský zmizel, ale Hřebíkovi se moc neulevilo. Šílený tlak zanedlouho rozemlel i jeho. I proto, že Sparta pod jeho vedením prohrávala zápas za zápasem. Minulý týden přestal být trenérem Sparty.
Osm bodyguardů, kteří se střídali na jeho ochraně, dostalo volno. Přestali ho doprovázet na každém kroku, odešli i od jeho domu v Benešově, kde vartovali čtyřiadvacet hodin denně.
Jaroslav Hřebík už zase žije jako každý jiný.
Jako každý jiný? Tss! Šestapadesátiletý strojní inženýr Hřebík vůbec není jako ostatní. V tom je jeho hlavní přednost. A také kámen úrazu.
Je neurotický, ješitný a zlý, říkají o něm ti, kteří ho nesnášejí. A na hráče z něj srší negativní energie, dodávají škodolibě. Prahnou po tom, vyrovnat si s ním účty. Přitom ho mnozí ani pořádně neznají.
Vzhůru na hostinu
"Tak holky, dnes to bylo výborné, nastupte si," zavel s úsměvem benešovskému žákovskému družstvu basketbalistek, v němž hrály i jeho dcery. Děvčata se natlačila do jeho auta, pro zbylé se ještě vrátil. Když všechny odvezl od tělocvičny k McDonaldu, spokojeně utrousil: "Dejte si, co chcete."
"Dělal to pro nás často," vzpomíná dnes už dospělá basketbalista Pavla Králíková. "Víte, co pro nás taková hostina znamenala? Některé holky z chudších rodin se do mekáče jindy nedostaly."
Hřebík, spolumajitel stavební firmy, je velkorysý a dovede být i štědrý. Hráčky chodí zdarma do jeho nového fitcentra, přispívá jim na dresy, na sportovní vybavení, na dopravu... A když má čas, pomáhá i s tréninkem.
Říkáte si, no jo, když tam má své dcery. Omyl, Hřebík neskrblí ani jinde. Třeba teď v létě přispěl na závod v terénním triatlonu na Konopišti deseti tisíci.
Na rozdíl od některých fotbalistů se basketbalistkám Hřebíkův přístup líbí. "Holky z něj kolikrát měly vítr, ale on věděl, na kterou může zařvat a na kterou být mírnější," říká trenér benešovských basketbalistek Aleš Králík.
Umí zařvat tak, až se člověk otřese, tvrdí hráčky, ale přiznávají i to, že se na jeho tréninky těšily. "Je to cholerik, to určitě," tvrdí Pavla Králíková. "Přišel se třeba jenom podívat na zápas jako divák a najednou začal lítat vedle hřiště a hecovat nás tak, že jsme hrály mnohem líp."
Málem dostal ránu
O Hřebíkovi se traduje, že jednoho z citlivějších hráčů Sparty dokonce rozplakal. Určitě víc však bude fotbalistů, které místo k slzám dohnal až k zuřivosti.
Před devíti lety mohla při utkání Viktoria Žižkov-Bohemians téct krev. Kupodivu ne na hřišti, ale na trenérské lavičce.
Tehdejší žižkovský trenér Hřebík překvapivě poslal na hřiště místo brankáře Šimurky náhradníka, který pustil dva hloupé góly. Šimurka, brunátný zlostí, vyskočil z lavičky před stojícího Hřebíka. Měl zaťaté pěsti a vypadalo to, že každou chvíli udeří. Hřebík se tvářil, jako by Šimurku neviděl.
Dva muži v enormním stresu, mezi které byste neprostrčili ani cigaretový papírek.
"Prohrávali jsme, byl to propadák, tak jsem si říkal, mně už je to jedno, ať se porvou a je z toho kolosální ostuda," vzpomínal pak ředitel klubu Ivan Horník, který seděl na lavičce čtyři kroky od Hřebíka. Ani on, ani nikdo z náhradníků nepřišel trenérovi na pomoc. Hrozící rvačce nakonec zabránil druhý trenér František Kopač. Tomu jedinému se Hřebíka zželelo - vstal a běsnícího Šimurku odtáhl.
Pár dnů po tomhle incidentu byl Jaroslav Hřebík od mužstva odvolán. Ti z hráčů, kteří si stěžovali na jeho arogantní chování, otevírali šampaňské.
Zesměšňovali mě
"Jarda Hřebík a arogantní? Právě naopak! My ho poznali jako sympatického a vyrovnaného muže, který miluje fotbal a svou rodinu."
Říká to Jiří Eis, jeden z bodyguardů, kteří trenéra chránili v posledních dnech. "Bral nás jako členy rodiny, každé ráno nám před dům přinesl kafe. Ani náznak nějakého povýšeneckého chování, které zažíváme od jiných VIP osob."
Buďme spravedliví. Leckdo hodnotí Hřebíka negativně jenom proto, že mu není na první pohled moc sympatický. "Možná za to mohou jeho vrásky," vzpomíná majitel realitní kanceláře Joao Diatilo. "Zavolal nějaký pan Hřebík, že shání v Praze byt. Teprve když přišel, poznal jsem ho. Ale povím vám, že na první pohled vypadal děsně protivně. Jenže pak se usmál, prohodil pár slov a byl moc fajn. No a jako klient se choval velmi seriózně. Co řekl, to platilo."
Dvakrát příjemně nezní ani Hřebíkův vysoký, ostrý tón hlasu ve chvílích, kdy při zápasech křičí na své hráče. To může popouzet jak diváky, tak samotné fotbalisty.
Přesto je dnešní Hřebík o poznání uhlazenější než před deseti lety. Naučil se nosit kvalitní obleky, zkultivoval svou mluvu na veřejnosti, při utkání už tak často neskáče u pomezní čáry.
Vypracoval se ve výborného glosátora při televizních přenosech. "Patří k nejpřipravenějším hostům Studia fotbal," říká komentátor České televize Pavel Čapek. "Je to muž dvou tváří. Příjemný komunikativní člověk u mikrofonu a zároveň někdo, kdo je na lavičce v transu."
Čapek si myslí, že Hřebíka to před kamerou vyloženě baví: "Přichází vizionářsky přesvědčovat fanoušky o své pravdě."
Hřebík vizionář? Ano, se vším všudy. A bez legrace! Byl to on, kdo kdysi začínal v Česku s moderním herním systémem. A byl to on, kdo jakoby po vzoru obrozenců oživoval češtinu novými fotbalovými pojmy: štítový záložník, pumpa, blok, zóna... "Za to mě zesměšňovali. A dnes tak mluví všichni," říká trpce.
Už nebudu trénovat
I někteří z Hřebíkových přívrženců připouštěli, že se v posledních dnech ve Spartě choval v hrozném stresu jako umírající kůň, který kolem sebe kope.
"Jarda je velký odborník a výborný chlap, ale jeho mozek dostával strašné rány, což se muselo nějak projevit," tvrdí fotbalový trenér Petr Uličný. "Já na jeho místě bych to vzdal mnohem dřív."
Uličnému je Hřebíka upřímně líto. Mnoho jiných trenérů však Hřebíkovi jeho pád upřímně přeje. Kdekoho poučoval, tak teď spadl na hubu! radují se za jeho zády.
"Jaroslav Hřebík nedělá ty ‚správné' kompromisy, aby se někomu zalíbil," říká začínající trenér Luboš Kozel, kterého Hřebík kdysi vedl jako hráče. "Někteří fotbalisté s ním měli problém, ale je fakt, že nám rozšiřoval obzor."
Rozšiřoval obzor? Pche, tak proč ho odevšad vyhodili? pošklebují se davy Hřebíkových odpůrců. A dělají to tak hlasitě, že už z toho vzniklo klišé: Hřebík, toho všude hnali!
Pravda je jiná. Hřebík zažil pády, ale i úspěchy. Je otázkou, nakolik si připouští, že se podílel na obojím. Od hráčů žádá sebereflexi. Bude jí teď sám schopen?
"Už nikdy nebudu trénovat," ujelo mu minulý týden. Jenže tohle neříká poprvé. Kdysi dodával, že vrátí-li se k trenéřině, tak jedině k žáčkům. Proč ne, ti by ho možná měli raději.
V roce 1996 Jaroslav Hřebík končil vydařené angažmá v Plzni. Jááárda Hřebík! skandovali vděční diváci. Divokého trenéra si oblíbili. Hřebík jim na rozloučenou mával. Dvě hodiny po utkání se objevil před stadionem.
Nikde nikdo, jen hlouček kluků z žákovského družstva. Viděli Hřebíka, hrklo v nich, ale trochu se styděli. Jeden chlapec se však přece jen osmělil: "Pane trenére, vy prý v Plzni končíte. To je škoda. A nechtěl byste trénovat nás?"
Jaroslav Hřebík se zastavil a chvíli nevěděl, co odpovědět. Vzal kluka kolem ramen. "Chtěl, ale teď to nejde..." Mně se zdálo, že se mu lesknou oči. Nedivil bych se - dost možná, že větší poklonu nikdy nedostal.
