Pro prodejce v Koreji tolik oblíbeného alkoholu asi také ne. Naštěstí už ale u toho nejsem. Přesunul jsem se do Japonska. Když jsem jel z letiště, tak jsem si vzpomněl na své kolegy, kteří říkají, že expresem Šinkanzen ujedou dvousetkilometrovou vzdálenost za dvě hodiny a pak jedou v Tokiu přesně stejnou dobu pětadvacet kilometrů do hotelu.
Mimochodem příjezd do Tokia je impozantní. Různými nadjezdy projíždíte kolem vysokých, téměř průhledných administrativních budov. Nikde nejsou žádné žaluzie, takže vidíte do všech kanceláří a domýšlíte si situace, jaké tam asi nastávají.
Doufal jsem, že autobus zůstane stát na červené co nejdéle, abych si mohl to ohromující divadlo vychutnat. Naprosto uniformní oblečení zaměstnanců - muži mají bílé košile a kravatu, ženy jsou většinou v kostýmech - a to hemžení v akváriu, rozděleném na desítky různých světů ve mně vyvolalo vzpomínky na Neználkovy příhody. Jako by si tam hráli nějací Malíčci.
První dojem z Japonska? Je tu neuvěřitelně draho. V této nejdražší zemi na světě si prý lidé vydělají ročně průměrně přes třicet tisíc dolarů. Pak se nelze divit tomu, že malé pivo stojí v hotelu třeba i čtrnáct dolarů. Než jsem odjížděl do Asie, setkal jsem se s jedním profesorem, který tu učil.
Vyprávěl, že když jeho studenti cestovali do Kjóta, aby tam nemuseli utrácet obrovské peníze za nocleh, tak se šinkanzenem dopravili večer za dvě hodiny do Tokia, tam sedli do velmi pohodlného dálkového autobusu a cestou zpět do Kjóta se vyspali. Druhý den si to zopakovali.
Tehdy jsem to považoval za dobrý vtip. Ale po několika hodinách strávených tady tomu začínám rozumět.
