Dlouho mu plán nevycházel podle představ, chtěl to vzdát. Zavolal domů, že se vrací. Na poslední procházce po Rio de Janeiru však viděl něco, co ho přimělo zrušit letenky: parta kluků na ulici hrála fotbal a jeden z nich neměl nohu. Přesto se radoval.
„Uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, že jsem zdravý a můžu hrát fotbal naplno. V tu chvíli jsem si řekl, že to nesmím vzdát,“ vzpomínal později Miura, jenž v roce 1986 podepsal první velkou smlouvu se slavným klubem Santos.
Z mladého útočníka je „dědeček“, který dodnes hraje profesionálně. V týdnu prodloužil o rok smlouvu v Jokohamě – a to mu bude na konci února 50 let.
Ano, 50! Čeká ho 32. sezona mezi profesionály. „Vší silou budu bojovat dál, společně se spoluhráči, lidmi z klubu a příznivci, kteří mě vždycky podporovali,“ uvedl Miura, jemuž v Japonsku neřeknou jinak než Kazu. Tuhle přezdívku nosí i na dresu s číslem 11, což je díky němu posvátné numero.
Je králem, uctívanou legendou. Zdá se, že ve sportovním slova smyslu nesmrtelnou. Byl průkopníkem pro všechny hráče z tehdy exotických fotbalových zemí. Všem dal naději, že se mohou prosadit.
„V Brazílii jsem se naučil, že fotbalista nikdy nemůže být sám se sebou spokojený,“ řekl. V roce 1990 se vrátil do Japonska a nastalo šílenství. Kazumanie. Byl modlou, vzorem, celebritou. Za národní tým dal 55 gólů v 89 startech.
„Obdivovala ho celá země. V Japonsku se stal první opravdovou superstar, která kdekoli se objevila, strhla na sebe pozornost. Pomohl spustit boom, z něhož vyrostla další esa: Nakata, Ono, Nakazawa, Kawaguči, Nakamura nebo Honda,“ říká bývalý záložník Pavel Horváth, který s Miurou hrával v Kóbe.
I tam, tak jako všude, po gólech předváděl Miura své populární oslavné tanečky, v Japonsku zvané „Kazu dance“. Divoce přes sebe překládal nohy, zastavil a máchl pravou rukou se zaťatou pěstí.
V devadesátých letech patřil k fotbalovým boháčům. Jeho klub Kawasaki Verdy mu v roce 1994 nabízel dva miliony dolarů ročně, což byly ohromné peníze, aby si ho udržel. O Miuru stály italské celky a jednomu kývl –v FC Janov se stal spoluhráčem Tomáše Skuhravého.
Byl prvním Japoncem v Serii A, na úvodní tiskovou konferenci za ním přiletělo z vlasti 30 novinářů. Jezdili za ním fanatičtí fanoušci.
Jistě, byl to výtečný střelec, ale zároveň také součást vyššího obchodního zájmu. Ukázalo se, že šel do Itálie zadarmo a jeho gáži platili japonští sponzoři, kteří se chtěli dostat na evropský trh. Vysílací práva na zápasy Janova byla rázem exkluzivním a žádaným zbožím. Získala je společnost Fuji Television, což bylo bingo.
Stejně tak, když na konci předchozího milénia Miura nečekaně přijal nabídku Croatie Záhřeb. Ani jedna štace nevyšla. V Janově dal jediný ligový gól, sice konkurenční Sampdorii, ale to bylo málo. Po krátkém hostování v australském Sydney se vrátil domů.
Hraje sice „jen“ druhou ligu, gólů výrazně ubylo, protože nastupuje jako náhradník, ale pořád nějaké dává. Ten poslední padl v září a Miurovi bylo 49 let, pět měsíců a dvanáct dní. Pokaždé, když se trefí, překoná vlastní japonský rekord – tak to platí už víc než osm let. Předchozí nejstarší střelec byl slavný Brazilec Zico, jenž skóroval pár měsíců po 41. narozeninách.
Jenže Miura, to je mezi fotbalisty úkaz. Pár jich vydrželo přes čtyřictíku na vrcholové úrovni, ale hrát i v padesáti, to se povedlo jen legendárnímu siru Stanleymu Matthewsovi, který nastupoval v anglické lize právě do 50 let. Před deseti lety Miuru při oslavě jeho čtyřicátin Matthewsem „inspiroval“ šéf japonského fotbalu. Z hecu je realita.
Ač třeba bývalý anglický kanonýr Gary Lineker obdivoval Miurovu dlouhověkost, před lety by jen málokdo – jestli vůbec někdo – tipoval, že bude kopat i pár dní před padesátkou. „V Kóbe, když mu bylo 37, dědeček Kazu spíš uvadal, ačkoli v tréninku makal jako mladý divoch. Já se divil, jestli má zapotřebí se takhle honit,“ vzpomínal Horváth.
Nemá. Ale chce. I kvůli letité vzpomínce na procházku Riem.
