S fotbalem to původně zkoušeli oba. Zatímco Jan patří do reprezentace, Václav to dotáhl do divize, výš už ne. Že by si teď, na slávistickém soustředění v Dubaji, chtěl aspoň sem tam kopnout s bráchovými spoluhráči? Aby si ověřil, jestli obstojí?
„To mě ani moc neláká. Kopačky mám s sebou jen kvůli výběhu při tréninku,“ tvrdí. „Žádné velké ambice nemám, hraju už jen rekreačně a mám registračku v béčku Klatov, v I. B. třídě. Ale není moc šance stíhat zápasy, kryjí se s těmi slávistickými.“
Kolem těch se teď točí jeho pracovní život. I když na střední škole chodil do sportovní třídy třeba s Vladimírem Daridou nebo hokejistou Jakubem Jeřábkem, před kariérou sportovce dostala nakonec přednost péče o zdraví pacientů. A ti jsou teď převážně fotbaloví.
„Ale brácha byl dobrý,“ přesvědčuje mladší Jan. „Rychlý, běhavý, asi jsme trochu podobné typy. On dával i hodně gólů, ale časem neměl tolik času na trénink, neměl ve fotbale takové ambice. Pořád je dobrý, má to v noze, ale teď už jen na takové to zakopání.“
Jak by to vypadalo opačně? Byl by Honza dobrý fyzioterapeut?
Václav: Já myslím, že jo, protože dobře vnímá svoje tělo. To je základ. Ví, co jak funguje, zná mechanismy, uvědomuje si, co se s tělem děje během tréninku i zápasu. Syky by byl dobrý fyzioterapeut.
Pardon, Syky?
Václav: Říkám mu tak, někdy taky Sejčku, brácho. Honzo? To moc ne.
Jan: Odmala mi říkají přezdívkou všichni na fotbale, přebral to i brácha a dokonce i rodiče. Já mu taky neříkám Vašku, ale brácho.
Václav: Na gymplu jsem byl Syky i já. Takže když tak teď volají na bráchu, někdy se otočím.
Tak zpátky k fyzioterapii.
Jan: Je to tak, že když mě něco trápí, řeknu bráchovi, jak to vnímám, kde mě to bolí, od čeho by to mohlo být. On pak dá ten odborný pohled na věc. Někdy se shodneme, někdy ne. Nebývá to tak, že bych jen přišel a řekl: Tak, tady mě máš, a řekni, co mi je. Když není člověk blbý, tak si dá do spojitosti, kde ho co kdy tahalo a uvědomí si, že to může být příčina.
Bráchové, nebo jmenovci?Bratři Sýkorové nejsou ve Slavii jediní dva se shodným příjmením. Kromě nich jsou v týmu třeba tři Černí: trenér gólmanů Radek a masérské duo Jan a Jakub. Že by také bratři, když navíc pracují na stejné pozici? Kdepak, jen jmenovci. Podobnou zajímavost najdete i v brankářském týmu. Novou posilou je Ondřej Kolář, o místo s ním bojuje Přemysl Kovář a trenérem brankářů je Štěpán Kolář. Aby toho nebylo málo, přestup gólmana Koláře řešil jeho hráčský agent: Viktor Kolář. Ale ani tady příbuzenské vztahy nenajdete. |
Ne každý fotbalista asi umí takhle přemýšlet, že?
Václav: To je fakt. Někteří kluci přijdou, řeknou: Tady mě to bolí a potřebuju, abys s tím něco udělal. Je to o celkovém vnímání těla.
A taky asi pomáhá, že brácha se vám otevře víc než někdo jiný.
Václav: Otevřenost by měla být ve vztahu fyzioterapeut-hráč základ. Ale je fakt, že jsme si ještě trochu bližší.
Jan: Já si hlavně uvědomuju, že bolest není příčina, ale až následek. To když víte, tak si zpětně projedete trénink, uvědomíte si, kdy jste dělal jaký pohyb. Já to pak můžu říct bráchovi a probereme to spolu.
V poslední době jste kvůli vašim zraněním podobné věci probírali asi častěji než byste chtěli, ne?
Jan: Jak se to vezme. Byl jsem zraněný, to mě mrzí, ale zase bylo fajn, že jsem v tu chvíli měl vedle sebe bráchu. Byl bych radši zdravý, ale je dobře, že když se něco dělo, mohl jsem se obrátit na něj. Nebojím se mu říct v uvozovkách hloupost, kterou bych třeba před jiným fyzioterapeutem neřekl. Bál bych se, že mi řekne, že hledám problém někde, kde není. Brácha si nikdy nebude myslet, že se vymlouvám.
Václav chtěl být ale původně zubař, ne?
Václav: Myslel jsem si to (úsměv). Ale vlastně jsem pořádně nevěděl. Byl jsem na gymplu, s několika kamarády jsme chtěli jít na lékařskou fakultu, to se povedlo. Ale u zubařiny jsem brzy zjistil, že to nebude ono. Uvědomil jsem si, že nechci být zavřený celý den v jedné místnosti a osm hodin koukat do pusy. Během druhého ročníku jsem si podal přihlášku na fyzioterapii.
Co vás na ní zaujalo?
Václav: Vždycky mě zajímalo lidské tělo a to, jak funguje. Ať už základní nebo energetické a jiné principy. Proto jsem z fakulty odešel a vrhl se na fyzioterapii. V principu platí, že v životě může člověk být tím, čím chce. A já jsem teď spokojený.
Bráchu studium nelákalo?
Jan: Já jsem u nás v rodině nebyl ten chytřejší (smích).
Václav: Řekl bych to jinak: vždycky od vás někdo v životě něco očekává. Ode mě se čekalo, že budu pilný, že budu studovat. Syky od pěti let kopal do míče, tak se čekalo, že z něj bude fotbalista.
Jan: Ale pozor, na základce jsem měl pořád samé jedničky, i na střední mi to šlo - až do doby, kdy začalo být těžké to skloubit s fotbalem. Rodiče samozřejmě nechtěli, abych byl blbej, jen jsme ty hranice měli nastavené každý jinak. Mně mnohem víc směřovali k fotbalu, bráchu ke studiu. Ale zase ne jen k tomu, měli jsme plno koníčků.
Třeba?
Jan: Vyrůstali jsme na vesnici, takže jsme dělali všechno možné. Chodili jsme do hasičského sboru, vedle ve vesnici do skauta, v Klatovech jsme se učili hrát na harmoniku. Co bychom dělali sami doma? Vesnice o 200 obyvatelích, z toho jen pár dětí... Snažili se nás k něčemu vést.
Nebyli by naštvaní, kdyby Václav školu nedodělal?
Václav: Potom už nám nechávali volnost. Do páté třídy na základce jsem to dostával s plnou parádou, ale pak už jsem byl tak vycepovaný, že jsem se dokázal uhlídat sám. Nikdy pak neříkali, že musím studovat, já jsem to tak chtěl.
Když vás pak viděli společně slavit titul se Slavií, asi byli dojatí, ne?
Jan: Musel byste se zeptat jich. Ale asi jo. Bylo to o to lepší, že jsme se ve Slavii sešli chvíli předtím, než se titul povedlo udělat.
Kdo má zásluhu na tom, že jste v Edenu oba?
Jan: Já jsem dobrý fotbalista, tak mě Slavia koupila (smích). Brácha je dobrý fyzioterapeut, tak ho přivedli taky. Když se hledal na tuhle pozici nový člověk, věděli o něm, protože předtím pracoval na klinice Endala, kam někteří kluci chodili. Ptali se mě na něj a já říkal jen to, ať si to ověří sami. Že se sem dostal, je jen jeho zásluha. Já jsem se za něj nepřimlouval, ani bych to nikdy neudělal.
Václave, věděl jste hned, že kývnete?
Václav: Nevěděl. Měl jsem stanovené podmínky, za kterých bych byl rád, aby to fungovalo. Domluvili jsme se, že se sejdeme a po několika dalších schůzkách i po domluvě s trenéry to nakonec dopadlo.
Co rozhodlo, že jste nabídku vzal?
Václav: Od loňského ledna jsem si přál po roce a půl na klinice změnit prostředí. Bylo to jen přání, ale za měsíc a půl se mi ozval tehdejší slávistický kondiční trenér Pavel Čvančara. Byl jsem rád, změnu jsem potřeboval, aby mě to zase někam posunulo. Člověk by měl měnit prostředí, aby nasál něco nového.
Jan: Na klinice měl brácha jasně dané, co bude. U fotbalového týmu se může vyvíjet, pořád sem chodí noví lidi, poznává nové věci. Prostředí se proměňuje, ta práce je variabilní a dá se uchopit z různých směrů.
Václav: Je to tak. Tady je prostředí živější a pořád se něco hýbe. To je pro mě dobře, nestojím na místě a nejedu rutinu. Je to příjemnější. Navíc k fotbalu mám blízko, znám ty návyky. Vím, jak funguje kolektiv, že když je dobrý - jako tady - tak člověk chodí do práce rád. Jsme kolegové, ale zároveň kamarádi, co spolu tráví volný čas. Jsme si blízko i věkově. Kdyby tu byla nějaká přísná hierarchie, pracovalo by se asi jinak.
Nenapadlo vás, že byste na soustředění byli spolu na pokoji?
Jan: Mě to napadlo. Ale musí být nějaká hranice. Brácha je fyzioterapeut, já hráč, to se musí oddělit, i když jsme rodina. Jsou určité meze, které by se neměly překračovat.
Václav: S tím souhlasím. Jde i o to, jak to vnímají ostatní hráči a všeho moc škodí. To platí i pro bratříčkování.
Jan: Ale je jasné, že poznámky stejně slyšíme pořád. Je to takové to klasické popichování: Hele, bráška už je zase na stole... To k tomu patří, všechno je to v legraci.