Teplický záložník velkou asijskou zemi poznal, když před pěti lety zamířil do týmu Čchang-čchun Ja-tchaj za dobrodružstvím a za pohádkovými penězi. Teď bude sledovat, jak si v Číně povede reprezentace, za kterou stihl odkopat jednadvacet zápasů a dát čtyři góly.
„Jestli mě moje holky pustí k televizi a nepůjde tam Dáda Patrasová, tak se určitě budu dívat,“ zavtipkuje Rezek, ale hned zvážní: „Jsem docela pyšný na to, že jsem si v Číně mohl zahrát.“
Takže na tamní angažmá vzpomínáte v dobrém?
Určitě, byl to zážitek. V době, kdy jsem tam byl, proti mě nastupoval třeba Keita, který byl předtím v Barceloně, Misimovič z bundesligy, Argentinec Conca byl tehdy snad nejlépe placeným hráčem světa... Ale co se děje teď, to je úlet. Hráči tam chodí za neskutečné peníze, je to jak z jiné planety.
Uruguay vs. ČeskoSledujte v pátek od 12.35 online. |
Právě – netlačí Čína moc na pilu? Není posilování až příliš na sílu?
Jde o to, jak to kdo vezme. Jestli jako Tévez, který si tam přišel jen sebrat peníze a odchodit to, tak to úrovni samozřejmě moc nepomůže. Ale já na Instagramu sleduju čínskou ligu a vidím, jak tam válí Oscar nebo Hulk. To je fantazie.
Nemrzí vás, že jste je tam už nestihl?
Možná spíš zaplať pánbůh, že jsme se tam na hřišti nepotkali. Mohla by to být pro mě pěkná ostuda (smích). Zážitek byl už hrát proti Concovi nebo Elkesonovi, což byly tehdy největší hvězdy. Říkal jsem si, co tam vůbec dělají.
Jak jste se v Číně octl vy?
Přišla nabídka od trenéra Saporiče, který dlouho působil na Kypru. Tam jsem předtím hrál a on mě znal. Dal jsem tehdy v sezoně asi dvanáct gólů, v Čchang-čchunu hráli o záchranu, tak potřebovali někoho, kdo by pomohl.
Chtělo se vám?
Nebudu lhát, největším lákadlem byla výše kontraktu. Vydělal jsem si jako v lepším týmu z bundesligy, což byla samozřejmě paráda.
Ale tušil jste, do čeho jdete?
Vůbec. Co se týče fotbalu, viděl jsem na YouTube jen úsměvné klipy sestříhané z chyb čínských gólmanů. Jak se bude v Číně žít, tím jsem si hlavu vůbec nelámal. Ale bylo to úplně jiné.
V čem?
Když vezmu jídlo, čína mi v Česku chutná, ale tam byla o něco pálivější (smích). A doprava je šílená, v zácpě to klidně taxikáři střihnou na chodník. Ale člověk si zvykne. Bydlel jsem v nádherném hotelu, ale viděl jsem i chudší oblasti, kde život určitě není jednoduchý. Cestou na bázi, která byla blíž okraji města, jsem viděl, v čem tam lidi žijí, a určitě to tam většina z nich nemá snadné. Proto je asi znát, že jsou hodně na peníze.
To bylo cítit i v kabině?
Bylo. Číňani se nebavili vlastně o ničem jiném než o penězích. Měl jsem z toho pocit, že si navzájem záviděli, možná i nám cizincům. Ne že by to bylo nepřátelské, nic si k nám nedovolili, ale když jsme slyšeli od překladatele, o čem mluví, občas jsme se tomu museli smát. Na hřišti byli taky egoisty, asi je to dané výchovou.
Vážně?
Nechci, aby to vyznělo blbě, ale opravdu jsou dost sobci, koukají jen na sebe, aby z toho profitovali. Chtějí z kariéry vytřískat co nejvíc. Přišlo mi, že si ani navzájem moc nevěří a že k sobě nemají respekt. A tenhle dojem jsem měl tak z 98 procent lidí, se kterými jsem se setkal. Že bych mohl o někom z nich říct – tobě věřím, ty bys mohl být můj kamarád, to ne.
Co vás ještě překvapilo?
Říká se, že Číňani jsou malí, ale to mi tedy vůbec nepřišlo. Naši stopeři měli metr devadesát, nohy jak sloupy, i ostatní kluci byli namakaní. Chyběla jim taktika, ale fotbalově byli hodně učenliví, skoro jako Japonci. Těm se prý chtějí vyrovnat. Ne že by měli komplex, ale hodně se je snaží dohnat.
Fanoušci v Číně fotbalu rozumí?
Hlavně je baví, když hra dobře vypadá. Milují Brazilce – ti udělají tři přešlapovačky a oni jsou z toho u vytržení. Proto je tam tolik fotbalistů z Jižní Ameriky, je o ně obrovský zájem.
A o vás? Poznávali vás na ulici?
Poznávali, protože v Čchang-čchunu moc Evropanů nepotkáte. Připadal jsem si občas jako mimozemšťan. O to víc mě potěšilo, když jsem se tam potkal s chlapama ze Škodovky, kteří pracovali v místní továrně Volkswagenu. Přišli se podívat na můj první zápas, vyvěsili českou vlajku, z toho jsem byl docela vykulený.
Cítil jste, že Čína zažívá fotbalový boom?
To už platilo delší dobu před mým příchodem. Na naše zápasy chodilo patnáct dvacet tisíc lidí, v Pekingu třeba i padesát. A v Kuang-čou sypali do fotbalu obrovské peníze – důkazem byl Conca, kterému dali neskutečnou smlouvu. Hráli každý rok o titul, fotbalem tam žili.
I média se fotbalu hodně věnují?
Co se týče novin, tak nevím, protože jsem si je nekupoval (smích). Ale v televizi běžel na některých kanálech fotbal pořád. Bylo znát, že to hodně chtějí zvednout a potenciál je v Číně podle mě obrovský. Když jim někdo ukáže cestu, budou se zanedlouho prát o úspěchy na mistrovství světa.
Tomu věříte?
Věřím. Těžko říct, kdy to tak bude, ale ti kluci opravdu s balonem umí všechno, jsou rychlí, výbušní, silní. Chyběla jim asi jen fotbalová myšlenka. Základna je tam neskutečně obrovská, jsou jak mravenci (úsměv). A nejlepší kluby si kupují nejlepší domácí hráče, kteří se učí od zahraničních hvězd, tím jde nahoru i nároďák.
Proč jste vlastně v Číně už po půl roce skončil?
Na zimním soustředění na Kypru jsem se zranil, zlobila mě podkolenní šlacha, celou dobu jsem promarodil. A když jsme se vraceli, řekli mi, že by místo mě chtěli silného vysokého útočníka. Docela se mi to hodilo, protože už jsem tam začínal být trochu otrávený.
Chyběla vám rodina?
To bylo nejtěžší. Narodila se nám holčička, viděl jsem jí po třech měsících a pak jsem jí skoro nepoznal. A ona mě taky ne, na letišti na mě koukala jako na cizího pána.
To asi ani pohádkové peníze nevyváží.
Nejdřív jsem si myslel, že jo, že to zvládnu. Ale pak to bylo čím dál těžší. Na druhou stranu se trochu divím tomu, že Bořek Dočkal to tam nevydržel déle, protože on s sebou rodinu měl. Aby ho to nemrzelo... Ale každý jsme jiný. Já kdybych měl rodinu u sebe, zůstal bych déle. A to jsem žil v průmyslovém městě, nejošklivějším z těch, která jsem navštívil. Jinde to bylo úžasné, zíral jsem.
Úkol jste nakonec v Číně splnil, váš tým se zachránil.
Přišel jsem, když byli třetí od konce a v posledním kole jsme se zachránili, i když to už chvíli vypadalo beznadějně. Záchrana, to byla obrovská úleva.
Jak se v Číně slavila?
Na karaoke, které je tam dost oblíbené. My cizinci jsme pak slavili ještě asi tři dny... Zato Číňani tolik nevydrželi – když jdou na pivo, jsou za hodinu úplně grogy. Pijí to teplé, z malých skleniček a hrozně to do sebe kopou.
