"Dlouho jsem se na konec připravoval, a teď, když to nabylo konkrétních obrysů, mi je trochu smutno," říká 35letá ikona libereckého klubu. "Na sobotní zápas se těším. Zároveň se mi ale svírá žaludek. Ty pocity budou silné, s fotbalem jsem zažil hodně emocí. Vím, že mi to bude chybět."
Známý stoper a bouřlivák Tomáš Řepka nazývá konec kariéry "polosmrtí". Berete to taky tak?
Takhle úplně to nevnímám. Hlavně proto, že vím přesně, co bude následovat. Doufám, že právě to, že u fotbalu zůstanu, mi nahradí ztrátu hřiště, tedy toho, co jsem strašně miloval. Ale třeba za půl roku změním názor a taky to budu nazývat polosmrtí.
Co vám bude chybět nejvíc?
Určitě kabina, ta atmosféra a srandičky, které padají jen tam. Fotbal mám rád právě proto, že je to týmový sport, kde radosti i prohry prožíváš ve skupině. Euforie i zklamání se tím násobí a to člověka naplňuje. Když si představím, že odteď už budu jen trpět na tribuně bez možnosti klukům pomoct... Věřím, že to bude minimálně ze začátku velký problém. Dokonce si už teď myslím, že mnohokrát zalituju toho, že jsem skončil, když jsem nemusel.
A proč tedy končíte?
Jsem tady v Liberci dlouho. Vracel jsem se s vědomím, že chci klubu pomáhat na hřišti nebo pak mimo, a ta chvíle teď nastala. Vždycky jsem chtěl, aby Slovan vítězil a přinášel radost lidem. Cítím, že v téhle chvíli mu budu víc platný v kanceláři. Kdyby tady fungoval sportovní management, klidně bych ještě hrál, ale tak to v Liberci není.
Pojďme si trochu zavzpomínat. Přečtu vám jeden novinový titulek ze září roku 1999. Zní takhle: Nezmar sestřelil Liberec. Říká vám to něco?
Jasně. To byl zápas Opavy proti Liberci, za který chytal Zbyňa Hauzr a dodnes si z něj dělám srandu, že jsem mu tehdy vstřelil hattrick. Byly to jedny z mých prvních ligových gólů. Ten zápas také nejvíc ovlivnil to, že jsem pak do Liberce přestoupil. S Opavou jsme v tom roce z ligy spadli, což byl jeden z nejhorších zážitků v mé kariéře. Zhroutil se mi sen: dostal jsem se do první ligy, a najednou jsem měl pocit, že to končí.
A přestup do Liberce v létě roku 2000 vás vysvobodil.
Přesně tak. Do ligy jsem vlítnul rychle, měl jsem za sebou jen rok a půl stabilnějšího hraní v MSFL. Do osmnácti jsem předtím hrál okresní přebor a pak klopýtal v béčku Dolního Benešova. Až ve dvaceti jsem začal víc hrát třetí ligu a přestoupil jsem do Opavy, kde jsem za první půlrok dal osm branek. V jarní části jsem pak byl hodně zraněný a navíc jsme sestoupili. Opravdu jsem si myslel, že je konec.
Místo toho jste putoval do Liberce. Vzpomínáte si na to, jak jste poprvé vstoupil do kabiny?
Jak by ne. Nejsilnější pocity jsem měl z trenéra Škorpila.
Povídejte.
Liberec stál na prahu první pohárové sezony, já přišel do cizího prostředí a na všechno jsem koukal jak blázen. Jenže trenér mě uvítal slovy: "A tebe sem poslal kdo, vole?" A takhle to probíhalo snad prvních čtrnáct dnů. Říkal jsem si: Panebože, oni mě tady snad nechtějí! Ale ono to tak samozřejmě nebylo, byl to jen charakteristický humor trenéra Škorpila. Dneska se tomu směju, ale tehdy to pro mě bylo těžké. Pomohla mi parta v kabině, která byla vyhlášená po celé republice. Drželi jsme spolu a chodili pravidelně v úterý a čtvrtek do hospody. Takže spoluhráči byli v pohodě, akorát ten trenér. Pan Škorpil měl navíc ve zvyku si pak každého nového hráče zvát na osobní pohovor a ten stál taky za to, ale to fakt není do novin.
V první mistrovské sezoně 2001/2002 jste vytvořil kanonýrskou dvojici s Jiřím Štajnerem, se kterým hrajete v Liberci i nyní. Jak jste se dali dohromady?
Ono to chvíli trvalo. Jirka přišel do Liberce o dva měsíce dřív než já, takže tady taky nebyl moc zaběhaný. Věděl jsem o něm jen to, že je obrovský talent, který málem skončil v 1. A třídě. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na jeho způsob hry, ty jeho nepředvídatelné věci nečekali protihráči, ale ani vlastní spoluhráči. Než se to vyladilo, trvalo celou první sezonu. Hlavně ale proto, že tady měl tehdy výsadní postavení Argentinec Liuni, byť to slušně flákal a do dění v týmu se vůbec nezapojoval. Netrénoval, na přípravy nejezdil, ale nějaké branky střílel. Pak ale neprodloužil smlouvu a zdrhl do Sparty. Tehdy jsme se se Štajnym začali dávat dohromady. V zimní přestávce jsme souhru vyladili a pak to byla jízda evropskými poháry i za titulem. Společnou řeč jsme našli i mimo fotbalový život. Dodneška Štajnyho beru za nejlepšího spoluhráče a kamaráda ve fotbale.
Jaké bylo pro kluka z vesnice vlítnout do evropských pohárů?
Dodneška si pamatuju první zápas ve švédském Norköppingu. Dal jsem tam gól venku, doma taky a s odřenýma ušima jsme postoupili. Pak jsme hned narazili na Liverpool na vrcholu své slávy. Přesně si vybavuju cestu na stadion Anfield Road i nástup na hřiště, to byl fantastický zážitek, jeden z nejsilnějších, jaké jsem ve fotbale zažil.
Silnější než na San Siru v Miláně?
Anfield Road, to je něco speciálního, co člověk nikde jinde nezažije. Ještě dneska mi z toho běhá mráz po zádech. Člověk stojí v tunelu pod znakem klubu, na který si hráči Liverpoolu sahají, a slyší, jak celý stadion zpívá klubovou hymnu. Tu další sezonu jsme hráli poháry a vyřazovali jsme jednoho zvučného soupeře za druhým. To bylo samozřejmě taky něco extra. Třeba odveta s Lyonem ve vyhnanství na Spartě. Šestkrát po sobě byli francouzskými mistry a my jsme je semleli. A San Siro je chrám, tenkrát nás AC Milán těsně vyřadil a nakonec vyhrál celou Ligu mistrů. Všechno to jsou parádní zážitky.
Získal jste dva tituly s Libercem a jeden se slovenským Ružomberkem. Kterého si ceníte nejvíc?
Vážím si všech stejně, ale nejsilnější zážitky jsem měl při tom prvním v roce 2002 v Liberci. Poslední tři zápasy jsme měli titul na lopatě, ale tlak sílil a byly to šílené nervy. To se projevilo v posledním kole na hřišti Bohemians, kdy jsme nedali penaltu a udělali strašné chyby, Bohemka naopak hrála jako o život, protože měla slíbené prémie. Zápas skončil, prohráli jsme a seděli tam jako blázni. Asi pět minut jsme čekali, jak v souběžném zápase na Slavii dopadne Žižkov. V té chvíli by se v nás krve nedořezal. Nevěděli jsme, jestli titul máme, nebo ne. V té době informační systémy nebyly tak dokonalé jako dnes a někdo volal, že už je hotovo a můžeme slavit. Jiný zase, že na Slavii se ještě hraje.
Ale nakonec jste slavit mohli.
Ano, díky Kukově gólu v 86. minutě. Nastala obrovská euforie, která se pak znásobila na náměstí před libereckou radnicí, kde jsme slavili s osmi tisíci lidmi. Všechno se to nádherně propojilo s úspěšným tažením Evropou. Každý to tehdy v Liberci zažíval poprvé.
Jste jeden z mála vrcholových fotbalistů, který vystudoval vysokou školu. Bylo to hodně těžké?
Není nic jednoduchého při profesionálním sportu vystudovat. Sám jsem si to ověřil a bylo to hodně odříkání. Když v době mých studií probíhaly univerziády, z ligy se potkalo na výběr v kempu třeba pět ligových hráčů. Dneska univerziády absolvují spíš kluci z třetí ligy. Moc fotbalistů vysokou školu nedělá, zčásti je to zvyšující se náročnosti, zčásti dobou. Lidi zpohodlněli. Bohužel většina mladých kluků využívá volný čas špatným způsobem. Je to i o vůli. To bude taky jedna z hlavních věcí, kterou bych chtěl u mladých hráčů posunout vůli rozvíjet se i mimo fotbal. Zjednodušeně řečeno: abychom v klubu nevychovávali jen fotbalisty, ale lidi, kteří hrají dobře fotbal. Vystudoval jsem ekonomiku a nebudu chtít po vedení peníze na rozhazování, ale aby byly efektivně využity.
Ale kdybyste nestudoval a věnoval se jen fotbalu, třeba jste si mohl zahrát v některé slavnější zahraniční lize, nemyslíte?
Já myslím, že to se školou bezprostředně nesouvisí. Spíš to ovlivnil fakt, že jsem vrcholový fotbal začal hrát později. Kdyby mě v Hlavnici někdo objevil o dva roky dřív, třeba by se můj vývoj urychlil. Ten technický i taktický hendikep z mládí však cítím dodnes a na takové věci se zahraniční scouti koukají.
Nastřílel jste 104 ligových gólů. Jaké jste měl nejradši?
Tak to je jasné. Vzdálenost zhruba půl metru až metr od branky, odkud balon dotlačím silou vůle do sítě. To je typické pro můj styl hry a možná nám něco podobného v posledních zápasech v útoku chybí.
Vloni v létě se ale ve vašem fotbalovém životě stala zásadní věc. Trenér Šilhavý z vás, vyhlášeného kanonýra, udělal překvapivě stopera. Jak moc těžké pro vás bylo to přijmout?
Víte, já se s tím peru dodneška. V trénincích stojím na pozici stopera, srdce mě přitom táhne dopředu. Když můžu, hned vypálím dopředu a snažím se nacpat míč do brány - nejlíp o hlavu brankáře Hauzra, my se tak špičkujeme. Ale vloni jsem to překousl z toho důvodu, že trenéři byli přesvědčeni, že to týmu prospěje. První zaváhání bylo někdy ve třetím kole, kdy jsem dostal červenou kartu s Olomoucí. Šel jsem za trenéry s tím, že přínosem v obraně nejsem. Tak se to zkusilo s jinou stoperskou dvojící.
A bylo to ještě horší.
Ano. Na Spartě jsem se na stopera vrátil, zápas se nám super povedl a pak se to valilo až do konce. V obraně to pro mě pořád není nic přirozeného. Mám pocit, že situace v šestnáctce řeším hodně intuitivně a z pohledu stopera ne tak takticky, jak by se mělo.
Ale stopera jste přece hrával v mládí v Hlavnici, ne?
To jo, ale pořád jsem to cedil přes zuby a přemlouval trenéry, ať mě dají dopředu. Pak mě jednou vybrali do okresního výběru, kde nás přišlo asi padesát a nikdo o mně nic nevěděl. Tak jsem řekl, že jsem útočník. V podstatě jsem lhal.
Takže za kanonýrskou dráhu vděčíte drobné lži.
Přesně tak. Uvěřili mi a šoupli mě do útoku. Můj styl hry se vymykal stylu ostatních dorostenců - hrnul jsem míč do branky, jak to jen šlo. Vzali mě na turnaj spíš jako exota, ale my jsme ho vyhráli. A když jsme za rok jeli vítězství do Německa obhajovat, stal jsem se nejlepším střelcem a byl vyhlášen nejlepším hráčem. Tak to všechno začalo.
A teď to pomalu končí. V téhle chvíli jste v poněkud schizofrenní roli, kdy ještě hrajete, ale současně už děláte manažerské věci. Jak to jde dohromady?
Je to náročné. Nejen pro mě, ale i pro moji rodinu, která mě teď moc nevidí. Nemůžu být už jen tím fotbalistou, který si ráno odtrénuje, postará se sám o sebe a tím to pro něj hasne. Už teď si uvědomuju, že ta moje příští role bude mnohem těžší. Budu se muset hodně učit. Zatím jsem se rozkoukával a snažil jsem se aktivně vyhledávat informace, jak by to mělo být a jak to vypadá jinde. Jsem rád, že se v českém fotbale najde hodně lidí, kteří ty zkušenosti mají a jsou je ochotni nezištně předat. Za to jim všem děkuju, jmenovat je nebudu. Mám také v plánu vyjet na stáže do zahraničí.
Kam se chystáte?
Myslím, že pro klub jako Slovan je důležité vědět, jak to chodí třeba v Holandsku, protože my naši filozofii chceme stavět na kvalitní práci s mládeží, zabudovávání mladých do prvního týmu a holandská škola pro nás může být velkým pomocníkem. Umím si představit, že se v klubu změní spousta věcí. Věřím, že najdu shodu s lidmi, kteří tu jsou, nebo kteří by mohli eventuálně do Slovanu přijít. Můžu slíbit, že do toho půjdu na sto procent. Jako jsem to vždycky dělal na hřišti.
Na co se jako manažer zaměříte nejdřív?
Rozhodně se budu chtít dopodrobna seznámit s chodem naší fotbalové akademie. A pak se taky blíží přestupové období, takže je nejvyšší čas se podívat na stav kádru áčka a juniorky. Juniorka je pro nás tým, na který bychom měli zacílit pozornost, protože by se v ní měli rozvíjet hráči směrem k dospělému fotbalu. Není žádné tajemství, že posílení v létě se nám moc nepovedlo. Potřebujeme vybudoval scoutský systém, abychom přestupy nemuseli řešit na poslední chvíli a nárazově. Chceme-li dělat dobře s mládeží, souvisí s tím i další věci jako zdravotní systém a individuální přístup k talentům.
V liberecké kabině jste si užil hodně legrace. Teď do ní však budete chodit i proto, abyste některé hráče zpucoval. To už bude méně příjemná role, že?
Ano, co bylo, to už se vrátit nedá. Na druhou stranu kluci v kabině už delší dobu vnímali, že se přesouvám do jiné role, a mám pocit, že to akceptovali. Jsem si vědom, že budu muset řešit i nepříjemné věci. Ale pokud hráči ucítí, že to myslím dobře a že jednám na rovinu, získám si jejich respekt. Nejhorší je, když se něco místo řešení odkládá a nechává se vyhnít. To dělat nechci.
Jaké to bude dělat šéfa i trenéru Šilhavému?
Máte pravdu, budu jeho nadřízený, ale především spolupracovník. Trenéra Šilhavého vidím jako člověka, který nám pasuje do filozofie klubu. Zajímá ho, jak by se Slovan dal posunout dál. Budeme na tom dělat společně.
V sobotu se loučíte. Čeká vás poslední zápas U Nisy v dresu Liberce. Co mají fanoušci čekat? Že proti Plzni nastoupíte od začátku a na vašem milovaném místě v útoku?
To by si přálo moje srdce. Uvidíme. S trenéry jsem o tom mluvil a jednoznačně jsem jim řekl, že nechci jít proti týmu. Chci, aby Slovan vyhrál, a kde budu já, je jedno. Klidně nemusím hrát vůbec, pokud to týmu pomůže.
