Od prvotní radosti, kdy francouzský stoper Boumsong ve čtvrté sérii penaltového rozstřelu trefil břevno a všichni čeští fotbalisté naskákali na brankáře Čecha, uběhly necelé dvě hodiny. Co se v nich dělo?
Na připravené pódium, vystavěné přímo na hřišti, kráči první fotbalisté. Václav Drobný, Horák a po nich další. Dostávají zlaté medaile a spontánně se radují.
Když už zlato visí na krku i trenéru Beránkovi, přichází Štěpán Vachoušek, jenž strhující finále v Basileji dokončil s kapitánskou páskou. Zvedá nad hlavu pohár, řve radostí a předává ho spoluhráčům.
Následuje kolečko kolem hřiště. Sice mistrům aplauduje jen hrstska z dvaceti tisíc diváků, protože ti zklamaní, Francouzi, odešli.
Hráčům to nevadí a radosti se nemůžou nabažit. Kolem hřiště obíhají podruhé, švýcarští fanoušci, kteří ve finále stáli na jejich straně, vydrželi dlouho na tribunách v chladné noci.
Trenér Beránek stojí u střídačky, z níž před pár minutami koučoval tým ke zlatu, a laská se s pohárem. Několikrát ho políbí.
Pak už jde všechno rychle: gejzíry šampaňského, sprcha, cesta autobusem a oslavy v hotelu. "Byli jste opravdu nejlepší," kyne z povzdálí basilejský taxikář.
